recenze: stoikův průvodce

Stoikův průvodce pro každý den (The Daily Stoic) od Ryana Holidaye je, jak jsem zjistil, pro mnohé vstupní branou do světa stoicismu. Kniha slibuje praktický návod, jak aplikovat starověkou filozofii do každodenního života prostřednictvím 366 citátů od stoických myslitelů s následným vysvětlením. Jsem velký fanoušek antické filozofie, především stoicismu, takže jsem si knihu pro zajímavost koupil. Představa denní mikro-dávky stoické moudrosti, kterou zvládnu rychle vstřebat, mi přišla atraktivní.

Premisa je opravdu fajn: rychlé, inspirativní čtení na každý den. Krátká stránka třeba před spaním, i když už člověk večer chcípá únavou. No… Jako vstupní brána je to určitě dobré a marketér Ryan Holiday umí předžvýkat a podat čtenářům dokonalý produkt. Jenže když jsem se s nadšením začetl a počítal s tím, že knihu budu mít celý rok na nočním stolku, začal jsem se rychle nudit. Citáty, myšlenky a rady jsou samozřejmě v pořádku, ale všechno je takové neosobní, chladné. Četl jsem názor, že je to jako kuchařka. To sedí, protože kuchařka je taky plná dobrých návodů, do kterých se dá začíst, ale na nočním stolku ji nepotřebujete. Je to taková kuchařka motivace. A pokud jsem z něčeho unavený, tak je to přímočaré motivování citáty. Sebeovládání, přijetí nepřízně osudu, vděčnost, hledání vnitřního klidu… Všechno je naprosto důležité do života aplikovat. Ale tahle zjednodušená seberozvojová forma mi nesedí ani trochu, takže jsem přečetl sotva dvacet stránek a knihu vsunul zpět do knihovny, kde odpočívá už dva roky, aniž bych měl chuť ji vytáhnout.

Přestože kniha není můj šálek čaje, má své nesporné kvality, hlavně pro nováčky ve stoicismu (a přidružených filozofických směrech). Pokud rádi čtete a sdílíte citáty na sociálních sítích, tahle kniha bude dobrá volba. Stejně tak je formát ideální pro lidi s nabitým programem, kteří si chtějí každý den najít chvilku na zamyšlení. Citáty samotné jsou samozřejmě cenné a v dost jiných překladech, takže pro stoické nerdy rozhodně

Holiday odvádí docela dobrou práci v popularizaci stoicismu a spousta lidí se o tomto směru dozvěděla právě od něj. Má YouTube kanál (kde se všechno dost opakuje) a napsal už slušný počet knih. Já s ním mám ale problém v tom, že je to všechno až příliš marketingově, komerčně pojaté. Jeho stoicismus může dost připomínat moderní seberozvojový přístup s důrazem na produktivitu, což je docela mimo původní myšlenky. Působí to neautenticky. Navíc zbytečně podsouvá své osobní politické názory, což je vždycky otrava, ať už s nimi souhlasím, nebo ne.

Pokud jste fanoušci seberozvoje a nečetli jste ještě Seneku nebo Marka Aurelia, klidně do toho jděte. Stejně tak, pokud nemáte čas nebo chuť na delší čtení, tu jednu stránku s hodnotným obsahem do sebe zvládnete nacpat. Ale pokud už máte něco načteno, doporučil bych třeba knihu Myslet jako římský císař od psychoterapeuta Donalda Robertsona, kde jsou čtivě namíchané historie a filozofie z pohledu kognitivně behaviorální terapie. Nic složitého, a přitom lepšího než cokoli od Holidaye.

  • 23. 04. 2025

obal alba: mostly standards

Jak už jsem jednou psal – Ondřej Štveráček je český John Coltrane. Samozřejmě v nadsázce, protože Coltrane nemá žádné varianty, ale pokud ne Štvery, tak kdo jiný? No? Kdo? Je ale evidentní, že má Coltranea v extrémní oblibě a vůbec se tím netají. A to byl vlastně i případ desky Ondřej Štveráček Quartet Plays Mostly Standards…

A jak už jsem taky zmiňoval, Ondřej mi rovnou se zadáním práce posílá i svůj návrh, jak by si to představoval. Tentokrát mi poslal dva obrázky. Obal alba Johna Coltranea s názvem The John Coltrane Quartet Plays Chim Chim Cheree a k tomu vlastní skicu vycházející z toho coveru s poznámkou, že by si to přál zhruba v takovém stylu.  

Obrázky, co mi Ondřej poslal

Ještě jsme se pak v několika mailech pobavili o různých dalších možnostech, nicméně já jsem nakonec vzal to, co mi poslal a přetavil to do své vize, která ale stále vychází z takového toho klasického výtvarného pojetí jazzových alb.

Fotku jsem nechal stejnou, barvy textu taky. Jen jsem změnil typografii (písmo z předcházejícího alba) a celkovou grafickou úpravu. Tentokrát jsem na obal přidal pro autentičnost logo vydavatelství Štvery Records, které si taky víceméně navrhnul sám Štveráček a já jen vytvořil osekanou verzi v kolečku. Všechny fotky, jak na obalu (předek, zadek), tak uvnitř něj, jsem udělal černobílé s lehkým barevným tónem. A potisk samotného disku jsem navrhl s odkazem na labely desek z vydavatelství Impulse! Records.

Toto je čistý jazz. Formou i obsahem.

  • 17. 03. 2025

obal alba: live in prague

Živáky mám hodně rád. Vždycky se na nich ukáže, co je kapela vlastně zač. Tenhle živák z Jazz Docku v Praze je přesně ten případ. Skvělá hudba, skvělí muzikanti. S grafikou jsem se docela mořil, musím přiznat. Přitom výsledek nakonec dopadl uspkojivě a i po letech mě pořád baví. Ať už vizuálně, nebo jak to celé dopadlo v tisku. I když... byl to trochu risk. Všechno je tmavé, a do toho malinké písmo, což je vždycky trochu past (okolní tmavá barva nateče do bílého textu), ale naštěstí to dopadlo dobře. S odřenýma ušima, ale dobře.

Už si ani nepamatuju, co mi Ondřej Štveráček, který vždy mívá vlastní představu, tehdy poslal za návrh nebo zadání. Udělal jsem jednoduchou koláž fotek muzikantů přímo z toho koncertu. Ty jsem pak doplnil o šuplíkovou grafiku, jejíž kousky občas někde použiju. Jsou to takové moje základní vizuální prvky – tečky, rastrované textury, halftone pattern... Něco, co jste už možná viděli třeba na plakátech pro Kaunis Five nebo v mých volnějších věcech.

Jediná věc, kterou bych dneska udělal jinak, je forma vydání. Líbilo by se mi to spíš jako klasický digipack, ne v obyčejné plastové krabičce. Ale chápu, že do toho promluvil i rozpočet, takže vlastně no stress.

Výsledek je poctivej živák, kterej si zaslouží svoje místo v poličce. A pořád se na něj dobře kouká i dobře poslouchá.

  • 15. 03. 2025

obal knihy: série týdenní čtení z tóry

Pro nakladatelství P3K je vždy radost pracovat. Moje oblíbená série, na které s nimi mimo jiné spolupracuji, se jmenuje Týdenní čtení z Tóry. Autorem je rabín Jonathan Sacks – bývalý (zesnulý) vrchní rabín Spojeného království, uznávaný myslitel, teolog a filozof, který se snažil přiblížit židovskou tradici širokému publiku. Pro ty, kdo by nevěděli, Tóra je ústřední text judaismu – pět knih (od stvoření světa po Mojžíšovu smrt), které tvoří základ i křesťanského Starého zákona.

Od prvního dílu bylo v zadání, aby obálky série navazovaly na původní anglická vydání. Ilustrací mělo být klasické výtvarné dílo. Abychom úplně nekopírovali předlohu, hledal se jiný obraz. Procházel se internet křížem krážem, ale ve finále přeci jenom zvítězil původní Mojžíš s deskami zákona od Rembrandta. Podle mého to byla nejlepší volba, už jen díky tomu, že desky s přikázáními jsou na obraze napsány hebrejsky. Obraz jsem si ale dovolil výrazně upravit. Z nutnosti. Bylo potřeba sundat ten nahnědlý povlak a vytáhnout barvy, skryté pod ním. Ještě jsem některé části trochu nakoloroval a zvýšil kontrast. Písmo na titulu jsem zvolil trochu masivnější (aby ten Rembrandt neměl hlavní slovo) a lehce ho upravil, ať funguje, krom obrazu, jako originální spojnovací prvek mezi jednotlivými díly.
Tisk nedopadl nejhůře, ale uměl bych si představit, že by více sytosti přidalo na kráse. Viním z toho použitý papír.

Druhý díl série je věnován knize Leviticus. Tentokrát jsem byl ušetřen zdlouhavého hledání, protože rozhodnutí o použitém obrazu padlo ještě před zadáním práce. Vybrána byla malba od Benjamina Westa, znázorňující Jozuu, jak s Archou úmluvy překračuje řeku Jordán.

Stejně jako u prvního dílu byla nutná rozsáhlá grafická úprava: zasahoval jsem do barev, tónů i odstínů. Dokonce jsem přidával části obrazu a troufl si na vytvoření nové postavy, aby mi to vycházelo do formátu. Nikomu to neříkejte. Typografie zůstala stejná jako u první knihy. Tam nebylo co zdokonalovat, jen na hřbetu jsem narazil na problém – u prvního dílu jsem si nenechal dost místa, takže delší název druhého dílu se tam nevešel, a musel být vytvořen kratší podtitul pro hřbet. Vždycky kritizuji, když hřbety série nesedí na polici – a teď se mi to stalo taky. S tiskem jsem tentokrát spokojen.

Na potah obou knih byl použit kvalitní papír. U prvního dílu s výraznější strukturou připomínající plátno. Jediné, co bych vytkl – a to už není moje starost – je příliš bílý papír uvnitř. Mám raději lehce nažloutlý papír, který lépe evokuje starobylost těchto textů.

  • 10. 03. 2025

obal alba: sketches

Ondřej Štveráček je český John Coltrane. Marná práce, rvěte si vlasy, je to tak. Saxofonista odkudsi z Prahy nebo okolí nebo odkud, ale když foukne do sága, máš pocit, že tě vrátil přímo zlaté éry padesátých na šedesátých let. Pro Ondřeje jsem navrhoval obaly k celé řadě kompaktů, ale tahle deska je naše jediná vinylová spolupráce.

Album vyšlo původně jako kompaktní disk, dokonce ve dvou nákladech. A díky slušnému ohlasu padlo rozhodnutí vydat ho i na gramofonové placce. První CD edice z tiskárny vylezla, a to přiznávám s lehkou lítostí, opravdu hodně tmavá. Věděl jsem, že si s kontrastem zahrávám jako s ohněm, ale přesto jsem to risknul. Koncept byl postavený na hutném, až monolitickém výrazu – jenže výstup z tiskárny překonal i má nejčernější očekávání. 

Vinyl ale celý projekt plně rehabilitoval. Tisk se povedl naprosto skvěle (v tiskárně mají jeden kus vystaven jako příklad povedeného produktu) a mám z toho výsledku radost ve všech ohledech.

Základní návrh obalu, tehdy ještě CD, přišel přímo od Ondřeje. Poslal mi hrubou skicu, nástřel kompozice, který už sám o sobě nesl dost jasnou estetickou vizi. To je na něm ostatně sympatické: je to jeden z mála hudebníků, kteří mají jasnou představu vizuálu své hudby. Někdy jeho návrh jen rozvedu, jindy si vezmu inspiraci a přetavím to po svém. V jednom konkrétním případě byl natolik hotový a funkční, že jsem ho do finální verze jen s lehkým doladěním začlenil a tím jsme se stali rovnocennými spoluautory. 

Vizuální jazyk desky je odkazem na klasické jazzové LP obaly z 50. a 60. let. Centrální fotografie hudebníka při hře, lehký monochromatický filtr, jednoduchá typografie. Tehdy se v jazzových vydavatelstvích s grafikou moc nemazali – jelo se rychle, jeden titul za druhým, ale mělo to styl. Snažil jsem se zachytit právě tenhle duch – poctivý řemeslný vizuál, který nehraje na laciný efekt a s pokorou slouží muzice.

  • 15. 02. 2025

obal knihy: dopis od gideona

Tahle kniha znamenala mojí první spolupráci s nakladatelstvím P3K. Velmi příjemnou spolupráci.

Gideon Klein byl český židovský skladatel a klavírista. Během druhé světové války byl vězněn v terezínském ghettu, kde navzdory těžce diskomfortním podmínkám působil jako organizátor kulturního života a tvořil své nejznámější skladby. V roce 1945 zemřel v koncentráku Fürstengrube. Bylo mu 24 let.

Práce na obálce této knihy šla víceméně sama. Připravil jsem hned několik návrhů s použitím portrétní fotografie Gideona Kleina. Přáním byla konzervativní cesta, takže jsem si jakékoli arogantní výtvarné výlevy mohl rovnou odpustit. Přesto jsem se bez úspěchu snažil prosadit nějaké srandy. Nakonec zvítězila jednoduchá, ale podle mého názoru poměrně výrazná varianta: na původní fotografii, kterou jsem musel vyretušovat, jsem aplikoval barevný přechod (optimistická oranžová), který jsem zopakoval i na zadní straně obálky. Typografie je minimalistická, moderní. Knihu doporučuji.

  • 10. 02. 2025

obal knihy: nespoutaný čas

Autorkou knihy Nespoutaný čas (A Freewheelin’ Time) je Suze Rotolo – americká umělkyně, aktivistka a dlouholetá přítelkyně Boba Dylana. To je ta holka na slavné obálce alba The Freewheelin’ Bob Dylan z roku 1963. Kniha je vzpomínání na 60. léta v Greenwich Village, období intenzivní proměny kultury, umění a politiky – i na život po boku začínajícího Dylana.

Nemůžu říct, že bych byl fanouškem Boba Dylana. Uznávám jeho dílo, jeho osobnost i význam v historii hudby a literatury, ale jen tak si jeho desku nepustím, i když mám spoustu jeho skladeb velmi rád… často ovšem v podobě cover verzí od někoho jiného.

Oproti předchozí knize, u které jsem se poměrně trápil, byl návrh obálky tady úplně jednoduchý. Dostal jsem zadání, dostal jsem i fotku – a během jednoho večera jsem měl víceméně hotovo. Druhý den už jsem jen dodělal detaily a bylo to.

Kdybych tuhle obálku dělal dnes znovu, nejspíš bych zvolil jiný postup. Koncept se mi jako celek líbí, ale některé detaily bych řešil jinak. Nicméně i tak to byl zajímavý projekt, který šel nečekaně hladce.

 

  • 10. 02. 2025

obal knihy: ke gogolovi a zpátky

Moje první obálka pro nakladatelství Carpe diem obalovala knihu Ke Gogolovi a zpátky. Děj začíná rokem 1989, tedy tím revolučním, a právě to mě přirozeně inspirovalo k velmi silnému retro stylu. Měl jsem spoustu nápadů a plánů, jak na obálku dostat co nejvíce z atmosféry revoluce a porevoluční doby, ale u těch nápadů to zůstávalo. V hlavě to bylo úžasné, ale v praxi jsem se s tím trápil – až se tenhle projekt zařadil k těm „prokletým“, kdy je všechno sice v pořádku, ale múzy objímají jiné pány grafiky. V té době jsem byl navíc nemocný, takže se celý proces ještě víc zdržel. Nakonec jsem se rozhodl pro poměrně jednoduchý koncept: vzal jsem fragmenty z nedokončených šuplíkových grafik, které jsem doplnil nově nafocenými nohami modelčinými. Tedy ženským prvkem v knize zcela zásadním. A nakonec se to celé tak nějak přirozeně vešlo do mé původní představy, tedy kolážového retro stylu. 

Prosadil jsem si, že na titulní straně nebude logo nakladatelství, což považuji za správné rozhodnutí – název Carpe diem je i tak dobře viditelný, i když malý. Na vnitřní záložku jsem umístil fotografii autorky.

Tisk nakonec vyšel trochu tmavší, než jsem plánoval, což se ukázalo být jako dobrá chyba.

 

  • 10. 01. 2025

linux je cesta, linux je spasení

Celý život jsem v Linuxu viděl jakýsi tajemný nedostupný operační systém pro hyperinteligentní programátory, kteří jsou schopni luštit déšťe znaků. Až před lety, když jsem řešil nedostatek místa v laptopu s malým diskem, mi jeden dobrý člověk poradil nahradit obrovský Windows nějakou menší distribucí (verzí) Linuxu. Najednou se přede mnou otevřel naprosto nový svět nekonečných možností, nekonečné svobody. Ač tomu tak dlouho bylo, dnes už Linux neznamená záležitost výhradně pro technické nadšence. Moderní distribuce Linuxu jsou navrženy tak, aby byly uživatelsky přívětivé a snadno ovladatelné. Můžete si vybrat takovou, která je podobná pracovnímu prostředí vašeho stávajícího OS a přechod téměř nemusíte poznat. Z vlastních zkušeností mohu říct, že se v Linuxu dokáže rychle zorientovat i počítačový anti-talent.

Když to shrnu, tak hlavní výhody Linuxu pro běžného uživatele jsou následující:

  • Je zdarma.
  • Rozjedete ho na čemkoliv. I pro staré stroje se najde verze.
  • Je méně náchylný k virům a malware.
  • Je stabilní a dlouhodobě podporovaný.
  • Nejste závislí na jedné megaspolečnosti.
  • Přehledné a intuitivní grafické rozhraní.
  • Široká nabídka nástrojů od prohlížečů přes kancelářské balíky až po grafické editory.

Pokud máte doma starší počítač, který už nezvládá novou verzi operačního systému, pak se Linuxu nebojte. Je potřeba zvolit správnou distribuci, ale z těch stovek možností většinou pro začátečníka připadají v úvahu jen ty nejpopulárnější s dobrou podporou. Já osobně používám a lidem na počítače instaluji (jo, jsem nedobrovolný ajťák amatér) distro Linux Mint (www). Podle návodu stačí nainstalovat a můžete pokračovat v tom, co jste doposud na počítači dělali. Budete překvapeni, jak snadné to je.

Nevýhodou může být omezený výběr některých specializovaných programů, i když většina běžně používaného softwaru je dostupná. Některé aplikace mohou vyžadovat speciální konfiguraci nebo emulaci. Se vším vám určitě pomůže skvělá komunita.

Do toho!

  • 12. 11. 2024

proč je teď antická knihovna hnusná?

Za minulého, právem kritizovaného, režimu se několik věcí povedlo. Samozřejmě to nebylo režimem samotným a možná (zcela určitě), kdyby byli u vlády normální lidi, povedlo by se to mnohem lépe, ale je třeba být spravedlivý a sem tam něco v tom děsu pochválit. Jedna z těch věcí, které velmi oceňuji, je edice Antická knihovna, která po desetiletí až do dnešních dnů přináší překlady literárních skvostů starověkého Řecka a Říma. Dnes se dají starší vydání těchto kousků sehnat za pár korun v každém antikvariátu a právě proto dávám komoušům na úvod toto drobné plus (které si jinak nezaslouží). 

Nejspíše je po některých titulech poptávka i dnes, protože ve stejné edici jsou na pultech kromě nových prvních vydání i dotisky publikovaných děl. Především budu psát o bestselleru Marka Aurelia Hovory k sobě, což je kniha, kterou by měl alespoň jednou přečíst každý, kdo se číst naučil. Já mám vydání z roku 1948, tedy před Antickou knihovnou (takže o tom řeč nebude) a pak vydání z roku 2022, což je reedice vydání z roku 1969. Oboje tyto verze jsou v překladu Rudolfa Kuthana. Obsah je tedy stejný. 

Co se ale liší, je grafické provedení. Podobu Antické knihovny považuji za klasickou, kultovní a její strohost se mi docela líbí. Kompozice prvků na obálce mi u starých vydání přijde zajímavá a prostorové či vizuální neoddělení autora od titulu je šedesátkově odvážné a vlastně stále docela osvěžující. Objektivně si troufám tvrdit, že jak je celá edice minimalisticky sjednocená, působí důstojně a nadčasově.


1969

A co se změnilo a proč o tom píšu? Základ je na první pohled stejný. Barva plus mínus sedí, stejně tak orámování, které mají starší vydání lepší, decentnější a lépe umístěné ve formátu (ale budiž, dá se přežít). První podstatný rozdíl je ten, že místo fotografie sochy hlavy Hypnose, boha spánku, která zdobila většinu svazků (ještě se párkrát objevila kresba harpyje a fotka řeckého reliéfu Európy na býkovi), je posledních dvacet let většinou portrét autora příslušného díla. V tomto případě podobenka Marka Aurelia na minci, jenž naštěstí nemá oproti ostatním novějším vydáním kolem sebe lacinou záři (či stín). S touto změnou nemám problém. Dává většího smyslu na titulní stranu umístit autora, než někoho, koho bereme v mytologii jako spánek samotný. Tady je ten peníz docela v pohodě, u jiných knih jsou portréty provedeny hnusněji. 

A teď ta prokletá typografie. Pěkné původní písmo nahradil lacině působící patkový font, který jakoby byl první volbou naslepo těsně před termínem. Ze všech těch možností, které teď, po roce 2000 (kdy nastala změna designu), máme, je tato volba opravdu smutná, a i když vím, že někdy knižní grafik nemá volbu, tak se mělo dojít k nějakému kompromisu, který by alespoň trochu zmírnil degradaci podoby takového důležitého literárního díla. Co se týče rozmístění, původní odvážná kompozice pracující s volným prostorem byla jistě zavrhnuta jako příliš matoucí a vše tak máme nasekané a rozprostřené po celé titulce. Nehrozí tedy, že by byl moderní člověk zmaten nejasným přechodem mezi jménem autora a názvem knihy. Poslední vydání Hovorů naštěstí tak moc nechytlo odpudivost jiných knih z edice.

2022

Pevná vazba s přebalem. Tady se nic nezměnilo. Bohužel desky pod obalem už nejsou v plátně s vyraženým titulem, ale to asi nikdo nečekal. Náklady jsou náklady. Přece jenom musí nakladatelství i něco vydělat. Nebo alespoň neprodělat. Ale co mohlo stát navíc potisknout ten bílý papír? Však nemohl být problém tam ten titul hodit. Nějakou dobu jsem měl Hovory v původním vydání (1969) právě bez přebalu a plátno s ražbou mi stačily. Toto je opravdu škoda, byť se to může zdát jako přehnaná výtka. 

Zbytek knihy je upraven v duchu obalu, ale to už bych jen remcal, jak je dneska všechno špatné a ošizené a dříve to bylo lepší. A lidi k sobě měli blíž a všechno stálo korunu, maximálně korunu pade. Opravdu bych byl nerad, aby to vyznělo jako kritika těch, kteří za vydáváním těchto děl stojí. To naopak, těm děkuji. Jen mne mrzí, že něco, co nebylo potřeba měnit, bylo změněno (z nějakého praktického důvodu jistě), a to dle mého k horšímu. Dívám se na to jen z pohledu grafického. Mnoho autorů těch knih by se chechtalo, že se nechám znechutit něčím tak povrchním, jako je povrch knih. Vždyť ta pravá krása vzniká až po přečtení. A možná by mi někteří starověcí experti knihu vytrhli z ruky a vyrvali z desek a nechali mi jenom paperback. Klidně by to tak mohlo být, ale můj názor je ten, že obálka by měla být skvělá a přitažlivá. A pokud už něco objektivně kvalitního existuje, není důvod kvalitu dgradovat způsobem, jako to udělali s edicí Antická knihovna. 

A ještě taková poznámečka mimo obal. Pokud mají dvě vydání takto zásadní knihy v rozmezí 74 let stejný překlad, je něco špatně. Samozřejmě aktualizování překladu ze staré řečtiny nebude jednoduchá a levná záležitost, ale s hromadou respektu k jedinému dostupnému překladu se to už místy nedá číst. Jistě, ke starému dílu je starý překlad vhodný. Bohužel široká veřejnost nebude mít trpělivost prokousávat se všemi těmi prapodivnými výrazy a tak se z toho stává čtení pro opravdové nadšence, kterým v lovu perel nestojí v cestě náročný jazyk a hnusné provedení.

  • 24. 12. 2023

do čeho jsem psal v roce 2023

Papír je papír bez ohledu na pokrok. Je mi jedno, jaké možnosti nabízí dnešní doba. Pokud to jde, držím je klasiky. A to není jen mým velmi pozitivním vztahem k papírenským výrobkům obecně, kterým jednoduše řečeno nadržuji. Žádný z technologických zázraků jako je počítač, telefon, či jakákoliv aplikace, mi nebyl schopen nahradit papír a tužku. Samozřejmě služeb těchto novinek hojně využívám, ale drobné zápisky všeho druhu provádím postaru. Z toho důvodu si vedu sešity, které mám vždy po ruce.

První takový sešit jsem si založil ve druhé třídě. Vlastně ten úplně první jsem měl ve školce, kdy jsme dostali nelinkovaný sešit na kreslení, což nevím, jestli se dá počítat. Ve druhé třídě to však byl první mnou založený na mé vlastní účely. Mám pocit, že byl čtverečkovaný a jestli bych ze své minulosti chtěl něco zpět, pak by to byl právě tento legendární kousek, který se mi jednoho dne záhadně vypařil ze života. Z obsahu si pamatuji je to, že na vnitřní straně obalu byl nakreslený technodrom (pojízdná pevnost ze seriálu Ninja želvy) a u něj dvě komiksové bubliny, kde jedna říkala “Saki, ty metalisto” a druhá “Krangu, ty depešáku”, což bylo parafrázování hlášky “Saki, ty imbecile”. To přesně vystihovalo, co jsem tenkrát řešil.

V následujících letech jsem měl hromady sešitů všeho druhu na kreslení (ve své době kultovní komiks Jizva nebo časopis Kanáll), na drobné poznámky, na psaní písňových textů, jako deník pro Dračí doupě a tak podobně. Později se k tomu přidaly deníkové zápisky, které už měly svůj vlastní zápisník. V současné době, kdy mám u sebe stále telefon s několika textovými aplikacemi, nosím s sebou

kapesník
Většinu roku jsem nosíval takový miniaturní černý čtverčkovaný sešitek, kterých mám plnou krabici a nikdy jsem pro ně nenašel dobré využití. Vizuálně se mi nelíbily a nepřišlo mi praktické do nich něco psát. Vždycky jsem měl nějaký v brašně u kola a v brašně na foťák, ale málokdy jsem službu těchto miniatur využil. Až zhruba poslední rok, co jsem změnil typ činnosti, jsem si zvykl mít jeden u sebe. Nejčastěji jsem si do něj zapisoval rychlé poznámky a různé verše, zejména haiku, které jsou pro takový formát ideální. Nicméně ve druhé půlce roku jsem definitivně přesedlal na tento větší formát, který jsem si koupil v sadě tří (ve Flying Tiger Copenhagen) na zapisování hesel. Ten s hesly (zašifrovanými) mám doma v šuplíku a ten na poznámky v zadní kapse.
Vyhovuje mi, že je nelinkovaný, takže mohu nerušeně čmárat a retro design se zaoblenými rohy mi sedí do oka. Papír není vykřičená bílá, takže i to je plus. Bohužel vazby není zrovna kvalitní, takže i z toho kousku na hesla mi při minimálním používání vypadávají listy. Ten z kapsy už musím slepovat. Taková je daň za nízkou cenu.   

deník
O psaní deníku jsem se tu už zmiňoval. Tento rok používám Nekonečný kalendář, což je vlastně denní záznamník v luxusním provedení (každý měsíc básnička od Krchovského a grafika od Štorma). Dostal jsem jej darem a je to v tuto chvíli to nejlepší pro mé psaní. Každá stránka obsahuje tři dny, což mi dost stačí, protože má schopnost popsat každý den celou stránku je pohřbena hluboko v minulosti. Jsem opravdu rád, že si zvládnu zaznamenat to nejdůležitější a nepotřebuji se vypisovat jako filosof. Také jsem rád, že mám po letech konečně něco luxusnějšího. Hodně jsem požíval staré socialistické deníky a když mi došly, tak normální tlusté sešity s ručně nadepsaným datem (to mi moc nefungovalo). Tento rok jsem maximálně spokojen a už mám objednaný nový (Edit: Objednávku jsem zrušil, protože naskladnění plánují až na konci ledna, takže jsem zvolil jinou variantu). Stojí jen tři stovky (plus mínus), což je vzhledem k provedení a ke konkurenci (čínský odpad Moleskine) za hubičku.

sešit pro všechno
A teď můj hlavní sešit, který mne v různých inkarnacích provází celý život. Dlouho jsem používal tlustější zápisníky s pevnou vazbou, ale od té doby, co jsem se přestěhoval z většího do menšího města a musím hodně cestovat, přešel jsem na klasické školní s véčkovou vazbou. Pro tento a částečně i minulý rok jsem si takový zakoupil ve opět Flying Tiger. V tomto všehochuťovém krámku se mi papírenské zboží poměrně zamlouvá a stejně tak jeho cena. Mám rád retro design a tady vědí, jak člověka s tímto zlíbením potěšit. Bohužel je to jedna z těch firem, co agresivně rádoby-bojují za lidská práva a zároveň vyrábí v Číně, takže ještě dojedu stejný typ, který už mám zakoupený a příští rok se pokusím najít českou alternativu, což jsem už měl udělat dávno.
V takovémto sešitu bývá úplně všechno. Jsou tu záznamy ohledně práce, seznamy úkolů a nákupů, skici, volné kreativní psaní (fragmenty básniček), nápady do blogu, lepené koláže,... Je tu vlastně většina toho, co někam napíšu. Hromady nesmyslů na sobě. Kreativní chaos.
Tento starý je hodně divoký. V novém bych chtěl mít trochu více systému. Obecně má rád pořádek, tak se snažím vykoumat, jak mít několik typů zápisníků v jednom, abych se v tom mohl orientovat. Záložky? Možná. Rád bych taky přidal to, čemu se v angličtině říká commonplace book. V mém případě by se jednalo o zapisování důležitých citátů z knih.   

  • 22. 12. 2023

2 tipy, jak porazit prokrastinaci

Budu asi trochu nosit mouku do mlýna a dřevo do lesa a objevovat Ameriku, ale nedávno jsem měl u natáčení českého filmu zajímavý rozhovor s borcem, který během covidu trpěl nějakou hodně brutální prokrastinací, čímž si nadělal velké dluhy a bez pomoci ostatních by se z toho dostával velmi těžko. Poté si to všechno lehce vyřešil, protože je šikovný. Konec dobrý. Napadlo mě tedy alespoň ve svém blogu připomenout lidem, že je opravdu nutné neodkládat důležité věci.
 
Každý má s něčím problém. Já mám co dohánět v komunikaci. Pořád někde jezdím a když už konečně usednu ke klávesnici, tak mi unavený mozek nedovolí se soustředit na vyřizování e-mailů a zpráv na sociálních sítích, takže to pak s omluvou doháním na poslední chvíli. Kolikrát by stačilo jen deset minut přemoci manipulaci lenosti a bylo by vše vyřešeno. 
Mám ale dva otestované tipy, jak s tímto bojovat. 

sledujte uspokojení, pamatujte na smrt
Nějak se přemožte a udělejte všechnu potřebnou práci. Jednorázově to zvládnete. Když bude hotovo, sledujte svoje uspokojení z vykonaného. Pozorujte tu úlevu, když máte všechny maily zodpovězeny, okna umytá, poplatky poplaceny a tak dále. Nepříjemnosti, co jste před sebou hrnuli týdny či měsíce jsou pryč. Radost, ne?
Tohle si dobře zapamatujte a když se příště objeví další nepříjemná věc k řešení. Klidně nahlas se ptejte sami sebe, jestli budete mít více radosti, když se do toho pustíte hned a nebo budete na konci dne spokojenější, když jste se rozhodli pro hraní videoher. Každý by byl s odstupem času raději v situaci, kdy si ve svém volnu oběhal úřady a stavil se u doktora na prohlídku, než kdyby si místo toho pustil seriál a nutné zanedbané věci jej čekaly někdy v budoucnu v patřičně horší verzi. Mluvte sami se sebou, porovnávejte alternativy. Nakonec zjistíte, že z prokrastinace se dělá nezdolná hydra, která je ve finále lehce porazitelná. 
A samozřejmě si buďte zodpovědně vědomi, že zubatá může na dveře zaklepat prakticky kdykoliv, tragédie už klidně čeká za rohem a jestli tu po sobě nechcete něco zanechat, tak jsou to nepříjemnosti, co se svezou třeba na vaši rodinu. Neodkládejte povinnosti, odolávejte volání lenosti, pamatujte na stav spokojenosti, když je vše hotové a pamatujte na smrt.

odměňte se
Nic není dobré přehánět. Toxická produktivita, dnes tak populární, je taky cesta do blázince. Kromě práce je záhodno si naplánovat i volno. A tím mám na mysli opravdové volno, kdy záměrně nebudete řešit svoje povinnosti. Natvrdo si zakažte práci a naordinujte požitky. Může to být vypnutí večer, když bude za celý den vše hotovo, ale také to může být jeden celý den, kdy si vědomě užijete to, co by za normálních okolností stálo v cestě vaší produktivitě. Takže místo jednoho dílu seriálu během dne, si dáte maraton v neděli a plně si vše užijete. Uděláte z toho událost, na kterou se těšíte celý týden. Nebudou vám v hlavě hartusit nějaké výčitky, protože co mělo být splněno, bylo splněno a zbytek je naplánován hned na pondělí, kdy je na ně vyhrazen čas.  

Jo, je tu hromada dalších faktorů, které by mi mohli odborníci omlátit o hlavu, a pokud má někdo opravdový problém, tak mu těžko pomůže nějaký můj tip. Většina z nás, co posouváme úkoly do budoucna, žádným chronickým problémem netrpí a jenom klameme sami sebe.  

  • 05. 08. 2023

čistá pracovní plocha

Časy, kdy jsem býval chaotický a měl úplně všude úplně všechno, jsou pryč. Teď, když usedám k pracovnímu stolu, musí být vše nepotřebné mimo. Chci mít po ruce jen nejnutnější nástroje, což je v tuto chvíli, kdy píšu článek do blogu, hrnek kávy, hrnek čaje a sešit. Ten sešit je tam jako jediný navíc, ale používám jej pro zapisování nápadů, které mi občas problesknou v hlavě a bez rychlého zaznamenání by zmizely v temných koutech mého mozku. A to je celé. Prach pečlivě utřen. Monitor, klávesnice, myš, podložka a dva velké Sony repráky jsou tam trvale.

Nevím, jestli mi tento minimalistický přístup k něčemu je, jestli mi nějak pomáhá v soustředění se na konkrétní činnost. Možná bych byl produktivní úplně stejně s nepořádkem všude kolem. Mám však pocit většího klidu, když mne podvědomě nic nerozptyluje.
A tento přístup jsem přenesl i na monitor. Dříve jsem se snažil pracovní plochu všemožně organizovat, vytvářet si systémy a všechno možné. Jednoho dne jsem zaexperimentoval a všechno odstranil. Včetně koše, který má na ploše snad každý. Vyplatil se tento pokus?
Jasně, že jo!

Teď funguji tak, že mám pracovní plochu vyloženě jen na věci, které v tu chvíli řeším. To znamená, že si na ni například na krátkou dobu uložím soubory k odeslání nebo třeba náhledy nějaké grafiky, na které zrovna pracuji a chci mít průběh stále na očích. Ikony nejčastěji používaných programů mám dole na liště a tam je také proklik do průzkumníku, kde mám zbytek složek (některé jsou připnuté). V případě přístupu ke složkám a souborům v nich se jedná o kliknutí navíc, ale vzhledem k dobré organizaci se dostanu k většině věcí prakticky stejně rychle jako kdybych měl zástupce na ploše.
Pro mne osobně je největším potěšením z prázdné plochy možnost si nerušeně užít tapetu. Dříve jsem měl černé nebo šedé pozadí. Teď si tam dávám obrazy, které častokrát souvisejí s tím, co právě čtu nebo celkově řeším. Většinou se jedná o klasická díla, která zkoumám a obdivuji. Dalšími výhodami mohou být třeba nepatrně rychlejší načítání (a výkon), organizovanější přístup ke složkám a souborům nebo třeba menší riziko nežádoucího smazání.
Určitě by se našly další výhody, ale to už není podstatné… Teď je hlavní, abyste si i vy zkusili nekompromisní minimalizaci své pracovní plochy. Pokud si zorganizujete i zbytek, nebudete litovat.

  • 01. 08. 2023

programy a služby, které používám

Jako člověk trávící značnou část drahocenného životního času prací na počítači, ocením jakékoliv softwarové nástroje, které zefektivní moji činnost. V průběhu let jsem vyzkoušel a otestoval nespočet aplikací a v tomto příspěvku se s vámi chci podělit o ty z nich, které stále používám a jsou zároveň zdarma. Tyto nástroje se staly do jisté míry nezbytnou součástí mé workflow a věřím, že mohou být přínosem pro každého, kdo chce zefektivnit své pracovní procesy. Ať už jste tedy student, freelancer nebo podnikatel, doufám, že v tomto seznamu doporučeného softwaru najdete nějakou hodnotu.

convert case
Výborný bezplatný online nástroj, který převádí text na různé velikosti a typy písmen - všechna písmena velká, všechna malá, každé drhé velké a tak dále. Nabízí také možnosti odstranění zalomení řádků, obrácení pořadí textu a hromady dalších editací včetně převedení do binárního kódu. Stačí jednoduše vložit svůj text a kliknout požadovanou možnost převodu. Používám snad u každé zakázky s delším textem a nenašel jsem rychlejší cestu. 
https://convertcase.net/

ant renamer
Free program pro Windows, který uživatelům umožňuje přejmenovat více souborů a složek současně s různými možnostmi, včetně přidání nebo odstranění textu, změny velikosti písmen a dalších. Podporuje dávkové přejmenování souborů a nabízí režim náhledu pro bezchybné přejmenování. Pro běžné potřeby přejmenování je ideální.
https://antp.be/software/renamer/download

µtorrent
Nejen pro piráty... µTorrent (uTorrent, mTorrent) je populární klient BitTorrent, který umožňuje uživatelům stahovat a nahrávat soubory prostřednictvím sítě peer-to-peer. Je k dispozici pro systémy Windows, macOS a Linux a nabízí funkce, jako je plánování, upřednostňování šířky pásma a vzdálené ovládání prostřednictvím webového rozhraní.
https://www.utorrent.com 

brave
Po mnoha letech s Firefoxem (Chromem, Operou,...) jsem přešel na tento webový prohlížeč, který je zaměřený na ochranu soukromí (ve výchozím nastavení blokuje reklamy a trackery). Ať už se ostatní populární prohlížeče tváří jakkoliv, s vaším soukromím a svobodou slova si nedělají hlavu. Poslední kapkou, po které jsem na tento prohlížeč přešel, byl politický příspěvek na blogu právě mnou používaného Firefoxu, kde tak trochu volali po cenzuře. Teď používám nejen Brave prohlížeč, ale také Brave vyhledávač. Ten sice není tak dokonalý jako Google, ale aspoň jej nezajímá, co v něm dělám a nepodsouvá mi ideologicky správné výsledky vyhledávání.
https://brave.com 

shotcut
Můj oblíbený open source software pro úpravu videa, který podporuje širokou škálu formátů a plně uspokojí mé nízké nároky. Nabízí funkce, jako je úprava časové osy, podpora rozlišení 4K, filtry a úprava zvuku. V žádném případě se nejedná o dokonalý produkt. Sem tam trochu drhne, ale pro moji minimální práci s videem je dostačující. Výhodou je i přenosná verze, kterou není třeba instalovat.   
https://www.shotcut.org 

bs player
Tady asi není moc co řešit. Pokud jsem v systému Windows, používám na přehrávání videa BS Player, který má úžasné automatické vyhledávání titulků. Možná už to stejným stylem funguje v jiných programech, ale já mám už dlouhá léta nainstalován tento a jsem spokojen. V Linuxu používám VLC player.  
http://bsplayer.com 

winamp
Klasika. Na hudbu jedině Winamp. Už přes dvacet let. Nepotřebuji nic jiného, i když se vývoj dávno zastavil a dnes je to solidní retro. Podporuje širokou škálu audio a video formátů a nabízí pro mne zbytečné funkce, jako je vizualizace, správa knihovny médií a skinování.
https://www.winamp.com
 
easy exif delete
Jednoduchý nástroj, který uživatelům umožňuje odstranit metadata EXIF z JPEG. Tato metadata zahrnují informace, jako je model fotoaparátu, datum a čas pořízení fotografie a souřadnice GPS. 
https://easy-exif-delete.en.uptodown.com/windows 

jpeg resampler
Super nástroj, který uživatelům umožňuje měnit velikost obrázků JPEG při zachování kvality obrazu. Používá dobrý algoritmus převzorkování, který zabraňuje degradaci obrazu. Když potřebuji zmenšit jeden obrázek, použiji většinou Photoshop, když celou složku, je tohle nejrychlejší řešení. Kromě změny velikosti je tu celá řada dalších možností úprav. Například konverze mezi různými formáty obrázků, podpora výřezů a změn barev u obrázků, zaostřování, práce s metadaty, generování HTML stránky pro nahrání na web, vkládání textu nebo loga do obrázku, automatická rotace obrázku podle metadat a mnohé další funkce. Klik klik klik a je hotovo. Převedené obrázky jsou pak ve své vlastní podsložce u originálů. A je to český program.
https://www.resampler.net 

libreoffice
LibreOffice je bezplatný open source kancelářský balík, který obsahuje aplikace pro zpracování textu, tabulky, prezentace a další. Nabízí funkce, jako je kompatibilita s formáty souborů Microsoft Office, vestavěný editor PDF a podpora více jazyků. LibreOffice je k dispozici pro Windows, macOS a Linux.
https://www.libreoffice.org 

wise care 365
U tohoto typu programů musím věřit doporučení autorit. V tomto konkrétním případě časopisu Chip, který rád čtu a který ve svých CD přílohách nabízí PRO licence, čehož já často využívám. Wise Care 365 je skvělý nástroj pro čištění a optimalizaci počítače. Má uživatelsky přívětivé rozhraní a řadu funkcí, jako je čištění disku a registru, ochrana soukromí a optimalizace systému. Je to univerzální řešení pro udržení bezproblémového chodu počítače. 
https://www.wisecleaner.com/wise-care-365.html 

  • 01. 12. 2022

max payne mobile - dá se to?

Ať už to byl kdokoliv, koho napadlo začít předělávat staré hry do mobilních verzí, děkuji mu převelice. Přijde mi to jako skvělý způsob udržování klasiky při životě. Bylo předěláno mnoho starých (i nových) titulů (série GTA, Limbo,...), které jsem však moc neřešil, protože ač mám hry rád a zajímám se o ně, nejsem moc aktivní hráč. Nicméně, když jsem se s velikým zpožděním dozvěděl o mobilní konverzi legendárního titulu Max Payne (2001), okamžitě jsem vytahoval platební kartu.
Max Payne je kultovní trilogie, ze které jsem nejdříve hrál dokonalý druhý díl (2003), který bezmezně miluji. Jedničku jsem si zahrál až mnohem později a ke trojce (2012) jsem se ještě nedostal (šetřím si ji). Je to noirový příběh newyorského policisty, kterému zfetovaní magoři zavraždí ženu a dítě. Po této události se přidá k protidrogovému oddělení a inkognito proniká mezi drogovou mafii. Poté, co je při jedné akci obviněn z vraždy kolegy, je nucen unikat jak před policií, tak i před opačnou stranou zákona, která prokoukla jeho přestrojení. Musíme se tak v rámci vyšetřování celé věci prostřílet skrz tunely metra, banku, která je právě vykrádána, ošklivé baráky prolezlé narkomany, gothic klub plný satanistického hnusu, továrny, doky a v neposlední řadě luxusní mrakodrap. Vše samozřejmě není takové, jaké se to zprvu jeví. O dějové zvraty není nouze, stejně jako o hromady mrtvol. Ale tohle asi nemá cenu psát.
Jak se mobilní verze povedla? Vše je prakticky identické s PC verzí. Ten nejzásadnější rozdíl je v mobilním ovládání, na které je třeba si zvyknout a nastavit podle sebe (kdo občas hraje akční hry, ten bude v obraze rychle). Stejně tak je nutné si dát nízkou obtížnost. Kromě ovládání je další nevýhodou velikost displeje, na kterém můžete přehlédnout vzdálenější nepřátele. Dá se to přežít v pohodě. Jen jedna věc mne trochu mrzela. Max Payne je známý svým zpomalováním času (bullet time) a efektivní akcí. Toho se mi na mobilu moc nedařilo dosáhnout. Většinou jsem všechny likvidoval klasickým způsobem a nějaké srandičky nechal stranou. Tyto věci nebyly u prvního dílu tak propracované jako u dvojky a na mobilu je vše o poznání topornější. To ale nemění nic na tom, že jsem se při návštěvě tohoto ponurého světa opravdu pobavil a nostalgicky si zavzpomínal na ty pověstné staré dobré časy. 

  • 16. 05. 2021

hobití ilustrace

Někdy ve druhé polovině devadesátých let jsem se u bývalého kamaráda doma setkal s Hobitem. Přišlo mi to zprvu jako pofidérní čtivo, protože se hlavní hrdina jmenoval velmi trapně Pytlík, ale zahráli jsme si rovnou i deskovou hru The Hobbit a tak nějak pomalu jsem se přes Pytlíka (a Šmaka) přenesl a knihu si v Černé planetě zakoupil též. Pamatuji si, jak jsem si na Svoboďáku nedočkavě přečetl první odstavce s popisem hobití nory. Od dalších stran jsem byl touto knihou dokonale uchvácen. Jako kdyby přestala existovat jakákoliv jiná literatura. Stal jsem se opravdovým fanouškem.
Dále jsem se ale ve čtení Tolkiena nedostal. Koupil jsem si ještě Společenstvo prstenu, ale u čtení jsem usínal. Vzdal jsem to. Zato čtenářsky přístupnějšího Hobita jsem si vychutnal několikrát. Dokonce jsem si v pokoji vybudoval čtecí bunkr, takže mám tuto knihu spojenou i s jakýmsi obřadem.
O knize jako takové není potřeba v dnešní době nic psát. Děj zná každý, je to klasika, kterou by měl každý mladý čtenář alespoň zkusit.
Co bych tu rád vypíchnul, je moje zalíbení v ilustracích.  Současný člověk má Tolkienův svět vizuálně spojen s filmy (dvě trilogie). Já Hobita četl nepolíben středozemní kinematogrfií a pokud jsem si měl udělat nějakou představu, bylo to z autorových perokreseb a akvarelů. Tolkien se amatérky věnoval malování celý život, takže si u svých knih krom ilustrací vytvářel i obálky. Jeho obrázky jsou velmi starosvětsky stylizované a ke knize se zvláštním způsobem hodí. Nikdy jsem je nebral jako dokonalou ilustraci toho, jak všechno vypadá, ale spíše jako nadsazená dobová zobrazení, která mi nechávají spoustu prostoru pro fantazii a jenom nějakým způsobem navozují specifickou atmosféru tak odlišnou od okolního světa. Tipuji, že většina dnešních nových čtenářů má k jednotlivým postavám přiřazené obličeje herců z filmů. To u tolkienovských ilustrací ani nejde, protože figuru nakreslit moc nezvládal, takže je tam jen pár malinkých toporných postaviček. Osobně mi to tak vždy vyhovovalo.
Co jsem ale miloval nejvíce, byly jeho mapy. Fantasticky stylové. Nejvíce ze všeho se mi líbily lesy s jednotlivými stromečky a skvěle vystínované hory. V té době jsem hrál hru Dračí doupě, do které jsem si kreslil vlastní mapy velmi inspirované těmi z Hobita a Pána prstenů. Mám je dodnes a i když nejsou tak dobré jako jejich inspirace, musím ocenit svoji tehdejší trpělivost s vykreslováním detailů.  

Tolkienův Hobit pro mne tedy není jen dobrodružný pohádkový příběh, ale i specifická nálada, která vychází z jeho ilustrací. Trochu bych to přirovnal k Malému princi, jehož ilustrace v potu tváře namaloval jeho autor a jsou s dílem dokonale spjaty i přes hromady pokusů o jiný vizuál. Každý si vybaví klasiku. Tak to mám s Hobitem. 

  • 02. 05. 2021

je bukowski dobrý?

Od Bukowskiho jsem nikdy nečetl žádnou prózu. Odrazován jsem od toho byl jeho přízemními tématy a do jisté míry i jeho fanoušky. Nicméně teď čtu již podruhé jeho básně (Láska je pes). Ač tedy, jak je známo, neuznávám přeloženou poezii a snažím se jí vyhýbat co se dá, tak tady jsem udělal výjimku. Jednak proto, že nevlastním anglický originál ve fyzické podobě a také potřebuji nějakou jazykovou inspiraci pro vlastní českou tvorbu. Myslím si, že jeho styl je natolik primitivní, že ani není potřeba nic extra přebásňovat, aby si čtenář mohl udělat názor z české verze. 

A tady vidím trochu problém. Ta jednoduchost je někdy taková, že jsem si nejednou při čtení říkal, jestli je tento autor vůbec dobrý. Jeho romány hodnotit nemohu, ale jako básník mi přijde až zbytečně přízemní bez jakékoliv rafinovanosti, kterou bych od poezie čekal. A když se člověk zaměří na to, že jsou to vlastně jen banality rozdělené do řádků vytvářejících úzký formát poezie, tak se čtení stává lehce otravným. Rozumím, je třeba tvorbu brát v kontextu s osobností autora. Jenže ta osobnost je v podstatě intelektuálněji orientovaná troska, která má své zájmy smrsklé víceméně na ženské, alkohol a sem tam koňské dostihy. Do toho špetka pozérské asociality. Většinou píše jen o tom, že někde sedí a je tam i nějaká paní plus něco dalšího. Žádná akce, žádné konflikty, nic, co by překračovalo nudné přežívání. Syrovost, na které to celé stojí, mi přijde velmi krotká. Postrádám jakékoliv šokující momenty. Cokoliv, co by mne, jako čtenáře vytrhlo z procházky šedí. Možná by pomohlo vybrání toho nejlepšího do menší sbírky. Možná bych se měl více zajímat o osobnost autora a nenechat se odradit jeho negramotnými fanoušky. A možná je to jen přeceňovaná hromada velmi slabého textu.
Než se dostanu k originálu, tak dávám čtyři piva z deseti.

  • 02. 04. 2021

98 free paper textures

Ve své práci často využívám textury papíru. Důvodem není potřeba si hrát na staré tisky vytažené odněkud ze šuplíku, ale spíše vnést trochu materiálna do sterilního prostředí internetu, kde se také grafika šíří.
Zde nabízím volně  ke stažení 98 textur papíru ve vysokém rozlišení (až 600 dpi). Drtivou většinu jsem naskenoval sám, několik kusů jsem si přivlastnil a už je nedovedu identifikovat, takže se omlouvám a děkuji původnímu skenovači.

rar, 98 jpg souborů, 1,22 GB
https://ulozto.cz/tamhle/YQfbSOq3gGgW
(časem přidám vhodnější uložiště)

  • 30. 12. 2020

brünnwerk v bahně

Už je to nějaká doba, co jsem byl požádán Pavlem Zlámalem, brněnským saxofonistou z České Lípy, o nafocení fotek pro jeho projekt, který má napůl s Rybízem, což je přezdívka Tomana, což je příjmení, ke kterému patří mně neznámé jméno. Ač většinou takto na zakázku nefotím, nebyl jsem proti, protože jsem měl být vyzvednut u sebe doma a pak opět navrácen zpět. Tomu se nedá odolat. A Pavlovi taky ne. Takže mne vyzvedl ten Rybíz (nebo mi hrabe a bylo to jiné ovoce?) a odvezl na sever od Brna do lomu Rudice. To je takový zajímavý lom, kde je hlína, ze které si můžete něco vymodelovat nebo se jí natřít a strašit lidi. Pavel už tam čekal se svými dětmi. Případně dojel později, což je pravděpodobnější. Nutno dodat, že mi nebylo dobře.
Hoši se svlékli, napatlali hlínou a fotilo se. Nebyl vyloženě plán, jen základní nápad, takže jsme udělali něco ve stromech, pak v prostoru a nakonec se udělalo pár vodních záběrů, které vyústily v omývání bahna. Jo, teď koukám, že se Rybíz jmenuje Petr. Petr Toman, talentovaný člověk.
Doba pokročila, nafoceno bylo. Jelo se domů. Žádné veselé příhody z focení si nepamatuji, ale vzpomínky na zpáteční cestu, kdy jsem zadržoval zvracení, mám stále živé. Zastávka u pumpy byla vražedná, ale nakonec jsem to zvládl až domů, kdy se mi udělalo lépe.

Fotky byly dobré. Při té bídě nic lepšího nebylo z mé strany možné. Potom tam vzniklo asi nějaké nedorozumění s tím, jak se s obrázky bude nakládat. Mám rád co největší kontrolu nad výsledkem, pokud bych pod tím měl být podepsán, takže jsem z toho neměl úplně dobrý pocit, ale nakonec jsem poslal náhledy, ze kterých si protější strana vybrala fotky k úpravě. Ty jsem klasicky barevně upravené poslal zpět s tím, že už je mi jedno, co se s nimi bude dít. 

No a po nějaké době jsem od Pavla obdržel finální produkt. V balení cédéček jsem poměrně konzervativní a mám rád, když pěkně lícují v poličce. Tohle bylo něco extra. Znáte takové ty knížky, které když otevřete, tak se postaví obrázek? Tady otevřete desky a postaví se cédéčko. Nepraktické, ale zajímavé. A co je hlavní, tisk fotky dopadl tak dobře, až se úplně stydím za svůj předešlý skepticismus. Celý obal je velmi pěkně upraven. Na titulce je dokonce ražba. Super. Ale uvnitř je ukrytá naprostá nádhera. Dva bázliví golemové v jehličnanu. Výsledek výrazně převyšuje moji fotografii v digitální podobě. Síla tisku, síla použitého papíru a snad i finální úpravy. Ani mi nevadí zkomolené jméno. Obavy zbytečné. Troufám si říct, že kdyby se jednalo o super populární kapelu, je to kultovní a napodobovaná fotka. A tady fakt nechválím sebe.
Bravo, bravissimo. 

  • 14. 07. 2020
© 2025 STUDIO 57 | DESIGN & CODE BY STUDIO 57