Jako člověk, který tráví značnou část drahocenného životního času prací na počítači, vždy hledám software, který mi pomůže být efektivnější. V průběhu let jsem vyzkoušel a otestoval nespočet aplikací a v tomto příspěvku se s vámi chci podělit o ty z nich, které stále používám. Tyto nástroje se staly do jisté míry nezbytnou součástí mé workflow a věřím, že mohou být přínosem pro každého, kdo chce zefektivnit své pracovní procesy. Ať už jste tedy student, freelancer nebo podnikatel, doufám, že v tomto seznamu doporučeného softwaru najdete nějakou hodnotu.
Záměrně vynechávám produkty Adobe.

convert case
Výborný bezplatný online nástroj, který převádí text na různé velikosti a typy písmen - všechna písmena velká, všechna malá, každé drhé velké a tak dále. Nabízí také možnosti odstranění zalomení řádků, obrácení pořadí textu a hromady dalších editací včetně převedení do binárního kódu. Stačí jednoduše vložit svůj text a kliknout požadovanou možnost převodu. Používám snad u každé zakázky s delším textem a nenašel jsem rychlejší cestu. 
https://convertcase.net/

ant renamer
Free program pro Windows, který uživatelům umožňuje přejmenovat více souborů a složek současně s různými možnostmi, včetně přidání nebo odstranění textu, změny velikosti písmen a dalších. Podporuje dávkové přejmenování souborů a nabízí režim náhledu pro bezchybné přejmenování. Pro běžné potřeby přejmenování je ideální.
https://antp.be/software/renamer/download

µtorrent
Nejen pro piráty... µTorrent (uTorrent, mTorrent) je populární klient BitTorrent, který umožňuje uživatelům stahovat a nahrávat soubory prostřednictvím sítě peer-to-peer. Je k dispozici pro systémy Windows, macOS a Linux a nabízí funkce, jako je plánování, upřednostňování šířky pásma a vzdálené ovládání prostřednictvím webového rozhraní.
https://www.utorrent.com 

brave
Po mnoha letech s Firefoxem (Chromem, Operou,...) jsem přešel na tento webový prohlížeč, který je zaměřený na ochranu soukromí (ve výchozím nastavení blokuje reklamy a trackery). Ať už se ostatní populární prohlížeče tváří jakkoliv, s vaším soukromím a svobodou slova si nedělají hlavu. Poslední kapkou, po které jsem na tento prohlížeč přešel, byl politický příspěvek na blogu právě mnou používaného Firefoxu, kde tak trochu volali po cenzuře. Teď používám nejen Brave prohlížeč, ale také Brave vyhledávač. Ten sice není tak dokonalý jako Google, ale aspoň jej nezajímá, co v něm dělám a nepodsouvá mi ideologicky správné výsledky vyhledávání.
https://brave.com 

shotcut
Můj oblíbený open source software pro úpravu videa, který podporuje širokou škálu formátů a plně uspokojí mé nízké nároky. Nabízí funkce, jako je úprava časové osy, podpora rozlišení 4K, filtry a úprava zvuku. V žádném případě se nejedná o dokonalý produkt. Sem tam trochu drhne, ale pro moji minimální práci s videem je dostačující. Výhodou je i přenosná verze, kterou není třeba instalovat.   
https://www.shotcut.org 

bs player
Tady asi není moc co řešit. Pokud jsem v systému Windows, používám na přehrávání videa BS Player, který má úžasné automatické vyhledávání titulků. Možná už to stejným stylem funguje v jiných programech, ale já mám už dlouhá léta nainstalován tento a jsem spokojen. V Linuxu používám VLC player.  
http://bsplayer.com 

winamp
Klasika. Na hudbu jedině Winamp. Už přes dvacet let. Nepotřebuji nic jiného, i když se vývoj dávno zastavil a dnes je to solidní retro. Podporuje širokou škálu audio a video formátů a nabízí pro mne zbytečné funkce, jako je vizualizace, správa knihovny médií a skinování.
https://www.winamp.com
 
easy exif delete
Jednoduchý nástroj, který uživatelům umožňuje odstranit metadata EXIF z JPEG. Tato metadata zahrnují informace, jako je model fotoaparátu, datum a čas pořízení fotografie a souřadnice GPS. 
https://easy-exif-delete.en.uptodown.com/windows 

jpeg resampler
Super nástroj, který uživatelům umožňuje měnit velikost obrázků JPEG při zachování kvality obrazu. Používá dobrý algoritmus převzorkování, který zabraňuje degradaci obrazu. Když potřebuji zmenšit jeden obrázek, použiji většinou Photoshop, když celou složku, je tohle nejrychlejší řešení. Kromě změny velikosti je tu celá řada dalších možností úprav. Například konverze mezi různými formáty obrázků, podpora výřezů a změn barev u obrázků, zaostřování, práce s metadaty, generování HTML stránky pro nahrání na web, vkládání textu nebo loga do obrázku, automatická rotace obrázku podle metadat a mnohé další funkce. Klik klik klik a je hotovo. Převedené obrázky jsou pak ve své vlastní podsložce u originálů. A je to český program.
https://www.resampler.net 

libreoffice
LibreOffice je bezplatný open source kancelářský balík, který obsahuje aplikace pro zpracování textu, tabulky, prezentace a další. Nabízí funkce, jako je kompatibilita s formáty souborů Microsoft Office, vestavěný editor PDF a podpora více jazyků. LibreOffice je k dispozici pro Windows, macOS a Linux.
https://www.libreoffice.org 

wise care 365
U tohoto typu programů musím věřit doporučení autorit. V tomto konkrétním případě časopisu Chip, který rád čtu a který ve svých CD přílohách nabízí PRO licence, čehož já často využívám. Wise Care 365 je skvělý nástroj pro čištění a optimalizaci počítače. Má uživatelsky přívětivé rozhraní a řadu funkcí, jako je čištění disku a registru, ochrana soukromí a optimalizace systému. Je to univerzální řešení pro udržení bezproblémového chodu počítače. 
https://www.wisecleaner.com/wise-care-365.html 

Ať už to byl kdokoliv, koho napadlo začít předělávat staré hry do mobilních verzí, děkuji mu převelice. Přijde mi to jako skvělý způsob udržování klasiky při životě. Bylo předěláno mnoho starých (i nových) titulů (série GTA, Limbo,...), které jsem však moc neřešil, protože ač mám hry rád a zajímám se o ně, nejsem moc aktivní hráč. Nicméně, když jsem se s velikým zpožděním dozvěděl o mobilní konverzi legendárního titulu Max Payne (2001), okamžitě jsem vytahoval platební kartu.
Max Payne je kultovní trilogie, ze které jsem nejdříve hrál dokonalý druhý díl (2003), který bezmezně miluji. Jedničku jsem si zahrál až mnohem později a ke trojce (2012) jsem se ještě nedostal (šetřím si ji). Je to noirový příběh newyorského policisty, kterému zfetovaní magoři zavraždí ženu a dítě. Po této události se přidá k protidrogovému oddělení a inkognito proniká mezi drogovou mafii. Poté, co je při jedné akci obviněn z vraždy kolegy, je nucen unikat jak před policií, tak i před opačnou stranou zákona, která prokoukla jeho přestrojení. Musíme se tak v rámci vyšetřování celé věci prostřílet skrz tunely metra, banku, která je právě vykrádána, ošklivé baráky prolezlé narkomany, gothic klub plný satanistického hnusu, továrny, doky a v neposlední řadě luxusní mrakodrap. Vše samozřejmě není takové, jaké se to zprvu jeví. O dějové zvraty není nouze, stejně jako o hromady mrtvol. Ale tohle asi nemá cenu psát.
Jak se mobilní verze povedla? Vše je prakticky identické s PC verzí. Ten nejzásadnější rozdíl je v mobilním ovládání, na které je třeba si zvyknout a nastavit podle sebe (kdo občas hraje akční hry, ten bude v obraze rychle). Stejně tak je nutné si dát nízkou obtížnost. Kromě ovládání je další nevýhodou velikost displeje, na kterém můžete přehlédnout vzdálenější nepřátele. Dá se to přežít v pohodě. Jen jedna věc mne trochu mrzela. Max Payne je známý svým zpomalováním času (bullet time) a efektivní akcí. Toho se mi na mobilu moc nedařilo dosáhnout. Většinou jsem všechny likvidoval klasickým způsobem a nějaké srandičky nechal stranou. Tyto věci nebyly u prvního dílu tak propracované jako u dvojky a na mobilu je vše o poznání topornější. To ale nemění nic na tom, že jsem se při návštěvě tohoto ponurého světa opravdu pobavil a nostalgicky si zavzpomínal na ty pověstné staré dobré časy. 

Někdy ve druhé polovině devadesátých let jsem se u bývalého kamaráda doma setkal s Hobitem. Přišlo mi to zprvu jako pofidérní čtivo, protože se hlavní hrdina jmenoval velmi trapně Pytlík, ale zahráli jsme si rovnou i deskovou hru The Hobbit a tak nějak pomalu jsem se přes Pytlíka (a Šmaka) přenesl a knihu si v Černé planetě zakoupil též. Pamatuji si, jak jsem si na Svoboďáku nedočkavě přečetl první odstavce s popisem hobití nory. Od dalších stran jsem byl touto knihou dokonale uchvácen. Jako kdyby přestala existovat jakákoliv jiná literatura. Stal jsem se opravdovým fanouškem.
Dále jsem se ale ve čtení Tolkiena nedostal. Koupil jsem si ještě Společenstvo prstenu, ale u čtení jsem usínal. Vzdal jsem to. Zato čtenářsky přístupnějšího Hobita jsem si vychutnal několikrát. Dokonce jsem si v pokoji vybudoval čtecí bunkr, takže mám tuto knihu spojenou i s jakýmsi obřadem.
O knize jako takové není potřeba v dnešní době nic psát. Děj zná každý, je to klasika, kterou by měl každý mladý čtenář alespoň zkusit.
Co bych tu rád vypíchnul, je moje zalíbení v ilustracích.  Současný člověk má Tolkienův svět vizuálně spojen s filmy (dvě trilogie). Já Hobita četl nepolíben středozemní kinematogrfií a pokud jsem si měl udělat nějakou představu, bylo to z autorových perokreseb a akvarelů. Tolkien se amatérky věnoval malování celý život, takže si u svých knih krom ilustrací vytvářel i obálky. Jeho obrázky jsou velmi starosvětsky stylizované a ke knize se zvláštním způsobem hodí. Nikdy jsem je nebral jako dokonalou ilustraci toho, jak všechno vypadá, ale spíše jako nadsazená dobová zobrazení, která mi nechávají spoustu prostoru pro fantazii a jenom nějakým způsobem navozují specifickou atmosféru tak odlišnou od okolního světa. Tipuji, že většina dnešních nových čtenářů má k jednotlivým postavám přiřazené obličeje herců z filmů. To u tolkienovských ilustrací ani nejde, protože figuru nakreslit moc nezvládal, takže je tam jen pár malinkých toporných postaviček. Osobně mi to tak vždy vyhovovalo.
Co jsem ale miloval nejvíce, byly jeho mapy. Fantasticky stylové. Nejvíce ze všeho se mi líbily lesy s jednotlivými stromečky a skvěle vystínované hory. V té době jsem hrál hru Dračí doupě, do které jsem si kreslil vlastní mapy velmi inspirované těmi z Hobita a Pána prstenů. Mám je dodnes a i když nejsou tak dobré jako jejich inspirace, musím ocenit svoji tehdejší trpělivost s vykreslováním detailů.  

Tolkienův Hobit pro mne tedy není jen dobrodružný pohádkový příběh, ale i specifická nálada, která vychází z jeho ilustrací. Trochu bych to přirovnal k Malému princi, jehož ilustrace v potu tváře namaloval jeho autor a jsou s dílem dokonale spjaty i přes hromady pokusů o jiný vizuál. Každý si vybaví klasiku. Tak to mám s Hobitem. No, a teď jenom zbývá sehnat knihu v originále a konečně si ji pořádně vychutnat i po jazykové stránce.

Od Bukowskiho jsem nikdy nečetl žádnou prózu. Odrazován jsem od toho byl jeho přízemními tématy a do jisté míry i jeho fanoušky. Nicméně teď čtu již podruhé jeho básně (Láska je pes). Ač tedy, jak je známo, neuznávám přeloženou poezii a snažím se jí vyhýbat co se dá, tak tady jsem udělal výjimku. Jednak proto, že nevlastním anglický originál ve fyzické podobě a také potřebuji nějakou jazykovou inspiraci pro vlastní českou tvorbu. Také si myslím, že jeho styl je natolik primitivní, že ani není potřeba nic extra přebásňovat, aby si čtenář mohl udělat názor z české verze. 

A tady vidím trochu problém. Ta jednoduchost je někdy taková, že jsem si nejednou při čtení říkal, jestli je tento autor vůbec dobrý. Jeho romány hodnotit nemohu, ale jako básník mi přijde až zbytečně přízemní bez jakékoliv rafinovanosti, kterou bych od poezie čekal. A když se člověk zaměří na to, že jsou to vlastně jen banality rozdělené do řádků vytvářejících úzký formát poezie, tak se čtení stává lehce otravným. Rozumím, je třeba tvorbu brát v kontextu s osobností autora. Jenže ta osobnost je v podstatě intelektuálněji orientovaná troska, která má své zájmy smrsklé víceméně na ženské, alkohol a sem tam koňské dostihy. Do toho špetka pozérské asiciality. Většinou píše jen o tom, že někde sedí a je tam i nějaká paní plus něco dalšího. Žádná akce, žádné konflikty, nic, co by překračovalo nudné přežívání. Syrovost, na které to celé stojí, mi přijde velmi krotká. Postrádám jakékoliv šokující momenty. Cokoliv, co by mne, jako čtenáře vytrhlo z procházky šedí. Možná by pomohlo vybrání toho nejlepšího do menší sbírky. Možná bych se měl více zajímat o osobnost autora a nenechat se odradit jeho negramotnými fanoušky. A možná je to jen přeceňovaná hromada velmi slabého textu.
Než se dostanu k originálu, tak dávám čtyři piva z deseti.

Ve své práci často využívám textury papíru. Důvodem není potřeba si hrát na staré tisky vytažené odněkud ze šuplíku, ale spíše vnést trochu materiálna do sterilního prostředí internetu, kde se také grafika šíří.
Zde nabízím volně  ke stažení 98 textur papíru ve vysokém rozlišení (až 600 dpi). Drtivou většinu jsem naskenoval sám, několik kusů jsem si přivlastnil a už je nedovedu identifikovat, takže se omlouvám a děkuji původnímu skenovači.

rar, 98 jpg souborů, 1,22 GB
https://ulozto.cz/tamhle/YQfbSOq3gGgW

(časem přidám vhodnější uložiště)

Už je to nějaká doba, co jsem byl požádán Pavlem Zlámalem, brněnským saxofonistou z České Lípy, o nafocení fotek pro jeho projekt, který má napůl s Rybízem, což je přezdívka Tomana, což je příjmení, ke kterému patří mně neznámé jméno. Ač většinou takto na zakázku nefotím, nebyl jsem proti, protože jsem měl být vyzvednut u sebe doma a pak opět navrácen zpět. Tomu se nedá odolat. A Pavlovi taky ne. Takže mne vyzvedl ten Rybíz (nebo mi hrabe a bylo to jiné ovoce?) a odvezl na sever od Brna do lomu Rudice. To je takový zajímavý lom, kde je hlína, ze které si můžete něco vymodelovat nebo se jí natřít a strašit lidi. Pavel už tam čekal se svými dětmi. Případně dojel později, což je pravděpodobnější. Nutno dodat, že mi nebylo dobře.
Hoši se svlékli, napatlali hlínou a fotilo se. Nebyl vyloženě plán, jen základní nápad, takže jsme udělali něco ve stromech, pak v prostoru a nakonec se udělalo pár vodních záběrů, které vyústily v omývání bahna. Jo, teď koukám, že se Rybíz jmenuje Petr. Petr Toman, talentovaný člověk.
Doba pokročila, nafoceno bylo. Jelo se domů. Žádné veselé příhody z focení si nepamatuji, ale vzpomínky na zpáteční cestu, kdy jsem zadržoval zvracení, mám stále živé. Zastávka u pumpy byla vražedná, ale nakonec jsem to zvládl až domů, kdy se mi udělalo lépe.

Fotky byly dobré. Při té bídě nic lepšího nebylo z mé strany možné. Potom tam vzniklo asi nějaké nedorozumění s tím, jak se s obrázky bude nakládat. Mám rád co největší kontrolu nad výsledkem, pokud bych pod tím měl být podepsán, takže jsem z toho neměl úplně dobrý pocit, ale nakonec jsem poslal náhledy, ze kterých si protější strana vybrala fotky k úpravě. Ty jsem klasicky barevně upravené poslal zpět s tím, že už je mi jedno, co se s nimi bude dít. 

No a po nějaké době jsem od Pavla obdržel finální produkt. V balení cédéček jsem poměrně konzervativní a mám rád, když pěkně lícují v poličce. Tohle bylo něco extra. Znáte takové ty knížky, které když otevřete, tak se postaví obrázek? Tady otevřete desky a postaví se cédéčko. Nepraktické, ale zajímavé. A co je hlavní, tisk fotky dopadl tak dobře, až se úplně stydím za svůj předešlý skepticismus. Celý obal je velmi pěkně upraven. Na titulce je dokonce ražba. Super. Ale uvnitř je ukrytá naprostá nádhera. Dva bázliví golemové v jehličnanu. Výsledek výrazně převyšuje moji fotografii v digitální podobě. Síla tisku, síla použitého papíru a snad i finální úpravy. Ani mi nevadí zkomolené jméno. Obavy zbytečné. Troufám si říct, že kdyby se jednalo o super populární kapelu, je to kultovní a napodobovaná fotka. A tady fakt nechválím sebe.
Bravo, bravissimo. 

Vím, že nejsou peníze. Pokud chcete vydávat knihy, pak je malá šance, že nebudou chybět. Proto je třeba snižovat náklady kde se dá. Třeba na grafice. Vzhledem k tomu, že jsem teď tak trochu začal dělat knižní obálky, vím, že rozpočet bývá minimální. Většinou to střílí nějaký grafik – rutinér. Bez vkusu, bez výtvarného nadání. Není čas se s tím drbat. A proto existují fotobanky, aby se tvůrcům ulehčila práce. Místo vlastního focení můžete vybírat z hotových profesionálních fotek. Ušetří se čas a peníze. Je to fajn. Funguje to... A pak přijde úlet, kdy během jednoho roku vyjdou tři různé knihy se stejnou titulní fotografií. Ne celosvětově nebo celoevropsky. U nás v ČR. Je mi jasné, že u povrchní spotřební literatury se na originalitu nehledí, ale zároveň je tento konkrétní případ dokladem toho, jak moc se na to kašle. Musím kolegům nechat snahy o stylové úpravy. Například použití této konkrétní fotky je v případě knihy V náruči kanibala opravdu odvážné (předpokládám, že jde o chlapskou ruku). Je to smutné a vtipné zároveň. Cílová skupina nejspíš potřebuje obal tohoto typu, aby ji kniha zaujala. Na výtvarné kvality se nehledí. Snaha o originalitu je někdy zbytečná. O tom už něco vím. Trojnásobné použití stejné fotky je jen náhoda, kuriozita, která se občas přihodí. Je to však případ, který ilustruje současnou situaci. Místo originální autorské grafiky, na kterou je radost pohledět, se produkují laciné montáže obrázků z internetu.
(Na tento případ přišel kdosi z jedné grafické skupiny. Jméno snad doplním později, abych se nechlubil cizí detektivní prací.)

Mám rád nože. Nejsem fanatik s obří sbírkou, ale praktický uživatel a obdivovatel. Už nějakých deset let při sobě nosím Cold Steel American Lawman v černém provedení. Slouží dobře, ale je na můj vkus moc robusní, takže se už nějakou dobu chystám na něco kapesnějšího. Dále vlastním pár sbírkových kusů, které však prakticky nepoužívám. Samozřejmě není řeč o těch z kuchyně. Celkově se tedy noži zabývám víceméně jen teoreticky. Rád sleduji videa o jejich výrobě a sem tam si projedu obchody, abych se pokochal kousky, které se mi nevejdou do rozpočtu. Můj speciální obdiv patří ostřím z Japonska. Před lety jsem se dokonce věnoval vrhu nožem, což mne naučil Pepa z práce, ale pak jsem komusi věnoval své vrhače a už jsem tento koníček neobnovil. Toliko o mém vztahu k nožům (dýkám, mečům, mačetám,...).

A teď k tomu hlavnímu. Každý ví, že nože od firmy Victorinox patří ke špičce. Pokud tu je nějaký opravdový znalec, tak možná bude brblat, ale Victorinox je prostě v pohodě. Je to absolutní švýcarská klasika. Angus MacGyver by mohl vyprávět. A já taky. A právě to dělám. Švýcarský armádní nůž, neboli švýcarák, je praktický pomocník - nejlepší nůž. Teď ale nemám úplně na mysli to, co většina lidí. Tedy modely jako Spartan, Tinker nebo Camper. Nejlepší nůž na světě je jejich zmenšená verze Victorinox Classic SD (58 mm). Je víc variant, ale klasika, kde jsou krom čepele i nůžky, pilník, šroubovák, párátko a pinzeta je absolutně nejlepší. Na klíčích tuhle neuvěřitelně praktickou věc nosím dlouhá léta, pořád stejný kus, a slouží dokonale. Párátko s pinzetou jsou pryč, stejně tak kovové logo odpadlo, ale jinak vše funguje jak má. Nůž řeže, šroubovák sem tam použiji a nůžky jsou úplně skvělé na vše od nehtů po papír.

Lidi na klíčích nosí každou blbost. Obří klíčenky, plyšáky, pitomosti. Na všechno se vykašlete a pořiďte si tento malý Victorinox. Je to nejlepší klíčenka a nejlepší nůž. Je vždy při ruce, což je to hlavní. Já mám modrou verzi. Příští bude nejspíše červená klasika. Existují ale všemožné dřevěné a kovové verze. Spousta veselých obrázkových limitek. Pro každého něco.
Nejlepší nůž. Tečka. Čau.

V souvislosti s mým částečným návratem k fotografování jsem oprášil i svůj malý renovátorský projekt. Už je to nějaká doba, co jsem se zděsil stavu archivu rodinných fotografií a dokumentů. Rozhodl jsem se ty nejcennější a nejzajímavější kusy nejen digitalizovat, abych zastavil jejich neodvratný zánik, ale také renovovat. Zub času se do některých zahryznul opravdu fest a špatné uskladnění také zrovna nepomáhalo jejich kondici. Jsou to kousky třeba sto let staré, takže snímky mohou mít i svou historickou hodnotu, pro kterou se vyplatí obětovat trochu času.

Ovládám středně pokročilou retuš, kterou potřebuji k úpravě svých fotek, případně běžných archivních kousků. Pokud už je zkáza v pokročilém stavu a problémů je hned několik na sobě, běžné dovednosti nestačí, nechce-li se s tím člověk trápit déle než je nutné. Je potřeba vědět jak na to a být dostatečně odvážný. Já se zatím učím a nepouštím se do větších dobrodružství. Například u dotvoření utrhlého a ztraceného kousku fotografie ze školky mé sebevědomí převyšovalo mé schopnosti a docela jsem se s tím trápil. Nakonec dal pro nedostatek trpělivosti přednost snadnějším kusům. Ne, že by na to moje znalosti nástrojů nestačily, jen jsem si to nevhodně zvoleným postupem zbytečně zkomplikoval a budu to částečně dělat znovu.

Digitalizaci velmi doporučuji, protože zánik fyzických fotografií je neodvratný. Není potřeba mít v jedničkách a nulách všechny fotky. Drtivá většina všech fotografií nikoho nikdy zajímat nebude. Je ale dobré zachránit ty nejstarší (unikátní historické artefakty) a potom takové, které by mohly mít v budoucnu nějaký význam. Potomci jistě ocení, když budou znát podobu někoho praprapra.

Pokud se rozhodnete vydat zachraňovat své drahocenné obrázky, tak je prosím naskenujte v co největším rozlišení. I kdyby se s fotkou dále nemělo nic dělat, tak klasických tiskových 300 dpi je málo. Nebojte se přidat, pokud můžete. Případný budoucí renovátor bude mít snadnější práci. V nejhorším případě lze improvizovaně použít místo scanneru fotoaparát. To se zdá být amatérské, ale i s takovými reprodukcemi pracuji u některých zakázek. V podstatě jakákoliv digitalizace je dobrá, protože materiál stárne a i když teď vypadají fotografie pěkně, za pár desítek let nemusí existovat vůbec. Z digitální verze se už dá vykouzlit ledacos. Takže jen do toho…

A teď k fotkám, co tu vidíte. Nahoře je děda, kterého mám zrovna rozpracovaného. Ten je docela v pohodě. Budu muset s velkou opatrností dořešit flekatou kůži a nějaké další detaily a bude to jak nové. Obrázek dole byl o něco komplikovanější. Štěstí v neštěstí bylo, že jsem sehnal dvě stejné fotky. Sice obě velmi poškozené, ale z každé jsem si vytáhl dost informací na to, abych mohl zbytek domalovat sám. Dílo nemám ještě hotové, ale už teď si myslím, že je velmi těžké poznat, co je původní fotografie a co je dotvořené na počítači.
Můj největší majstrštyk mne ale čeká v podobě zmiňované skupinové fotky ze školky. Tam je potřeba dorobit kousek dítěte a značný kus pozadí, což je komplikované a zajímavé.

Knižního Harryho Pottera jsem objevil v době, když už jsem byl třikrát starší než cílová skupina. Za sebou jsem měl všechny filmy a do literární verze se pustil až s audio nahrávkou prvního dílu načtenou mým oblíbeným Jiřím Lábusem. Poté jsem střídavě dočetl a doposlouchal celou ságu jak v češtině, tak v angličtině. Na knihy a filmy mám víceméně pozitivní názor, což je nutné zmínit dopředu. Po prvním přečtení jsem byl s výhradami snad i nadšen. Příběh se vším okolo mi přišel velkolepý, zajímavý a po přečtení posledního slova jsem měl chuť na další pokračování, což je pro mne známka, že se to povedlo. Celý kouzelnický svět je do detailu propracovaný a nedivím se, že uchvátil tolik dětí a zabržděných dospělých. V dnešním materialistickém světě je potřeba špetka magie, špetka nadpřirozena. V knihách je propojení fantastického světa s tím naším tak dobře vymyšleno a zpracováno, že má i dospělý člověk, zvláště díky začlenění prvků z reálných mytologií, chuť všemu věřit. Chuť uniknout z naší reality a řešit jen kouzla a čáry. Klidně se vrátit do nenáviděné školy, pokud se tam bude učit létat na koštěti, vařit elixíry lásky a likvidovat protivníky pomocí blesků z hůlky. 

Ač mám celou sérii docela rád a jsem ochoten jí odpustit horu nelogičností, neřadím se mezi fanoušky. Knihy se dobře čtou, na filmy se dobře kouká a hudba z nich je nádherná. Nic z toho ale nepřesahuje do mého života a i když rád debatuji nad různými aspekty celého díla, skalní fanoušky Harryho Pottera moc rád nemám. A nemám rád ani jeho autorku J. K. Rowlling. Nechci přímo tvrdit, že je blbá jak trám, ale je to přesně ten typ člověka, co je zvláštně odtržený od reality. Fakt, že zvládla vytvořit takto obsáhlé dílo, je dle mého pravá magie. Má evidentně velkou fantazii a snad i dobré úmysly. Je štědrá. Jen sebou nechává cloumat primitivními emocemi a místo zapojení rozumu klouže po povrchu a bez znalosti skutečnosti pokrytecky plive na vše, co se neshoduje s její ideologií. Sice má sem tam osvícenou chvilku (naposledy si za jednu slízla kritiku od fanatických odpůrců biologického ženství), ale jinak stojí na opačné straně spektra než já. Při své svatosti má však ve svých knihách několik prvků, které však nikdo z těch, co autorku lynčují za její názor na biologické pohlaví, absolutně neřeší. 

Berte to s nadsázkou, ale pokud v knihách nahradíte slova goblin (skřet) a elf (skřítek) slovy jew (žid) a negro (negr), pak dostanete vpravdě zajímavé a znepokojující čtení. Je s podivem, že autorku, morálně povýšenou nad všechny ostatní, netrkne zlatem a penězi posedlá, k sobě loajální rasa (ve filmech pořádně nosatá), která vede bankovnictví. Už jen to je jak z pohádky od strýčka Goebbelse. 

A skřítkové? Ti otročí kouzelnickým rodinám a institucím a nikdo, až na jednu jedinou studentku, s tím nemá problém. Přitom jde o s lidmi srovnatelnou inteligentní rasu s vysokou úrovní magie. V kouzelnické kultuře jsou tyto bytosti na úrovni zvířat, či mnohdy ještě hodně pod ní. Jsou na tom hůře než byli dnes tak vzpomínaní černí otroci v Americe. Skřítkové jsou zlomení a podřízení kompletně. Pokud jednoho vlastníte, tak do něj můžete kopat, sadisticky mu přikázat sebepoškozování a dělat si s ním prakticky všechno odporné a nikdo s tím nebude mít vážnější problém. Ani ty nejosvícenější a nejkladnější postavy. Je to jakoby teď někdo napsal knihu pro děti s dějem odehrávajícím se v dobách amerického otrokářství, kde by byli černoši bráni jako podřadná rasa a hlavní hrdina by se vysmíval každému, kdo by naznačil, že by si otroci zasloužili svobodu, případně férové platové ohodnocení. Přesně tak to je. Nechci dělat závěry, že nám J.K.R. něco naznačuje, ale už jen to, že za celou ságu ohledně otrokářství nenastala změna, leccos napovídá. Skřeti se židovskými stereotypy by se dali ještě nějak obhájit jako náhoda. Otroctví u domácích skřítků je však ještě horší, když se o takovou obhajobu pokoušíte. Čím více se tím zabýváte, tím temněji to působí.

Ani už nemusím zmiňovat, jak autorka nakládá se zvířaty. Zřejmě každý, kdo není člověk, nezasluhuje špetku úcty, takže v celé knize prakticky nenajdete jediné zvíře, které by nesloužilo jako otrok nebo jídlo.
V dnešním světě, kdy je za rasismus považováno pomalu i to, že se běloch ráno probudí a kdy probíhá pálení knih, filmů, uměleckých děl a bourání památek, je s podivem, že Harry Potter neprošel zaslouženou očistou. Protože ta symbolika je tak jasná, byť v tuto chvíli to ze svého pohledu myslím nadsazeně, že jednoho dne tohle zákonitě musí přijít.  

Antisemitské stereotypy vložené do skřetů jsou zřejmě bez záměru. Stane se. Ale otroctví skřítků je v knihách popsáno do detailu. To se nedá obejít. Pravděpodobně je to navíc britská záležitost. V knize je naznačeno, že kromě několika svobodných lokálních skřítků (osvobodíte je tak, že jim dáte oblečení) existují i jejich zahraniční kolegové, kteří sice s lidmi spolupracují, ale jinak jsou naprosto volní. Tím pádem se nejedná o bytost celosvětově uznávanou za podřadnou a otročící lidem. Kladné postavy kouzelnického světa tedy i v devadesátých letech dvacátého století, kdy se děj odehrává, schvalují otrokářství. Paní autorka každého, kdo má jiný názor, či jeho názor nepochopila, nazývá Voldemortem (takový Hitler z HP), ale svým způsobem píše rasistickou propagandu pro děti.   

A na veselejší notu ještě přidám doporučení. Nedávno jsem zakoupil ilustrované vydání třetího dílu a je stejně skvělé, jako předešlé dvě. Autorem maleb je talenovaný Jim Kay. Zatím vyšly celkem čtyři díly a pátý de chystá na příští rok. České vydání je malinko ošizené o vhodný papír. Křída by byla lepší pro vyniknutí ilustrací, ale je jasné, že by to pak nemuselo být cenově dostupné. Nejlepší je samozřejmě anglická deluxe verze, která je ale mastná jak Severusovy vlasy.  

Nechci tu psát svůj názor na každý krám, který mám doma, ale v tomto případě je dobrá příležitost ilustrovat na příkladu, jak si zbytečně pokazit poměrně slušný produkt svojí leností. Atari Flashback je herní konzole, která má vzdáleně připomínat legendární Atari 2600.
Obsahuje přes stovku různých her ze sedmdesátých a osmdesátých let a nějaké novější kousky retro stylu. Provedení hardwaru není žádná sláva. Lehká plastová krabička a dva použitelné joysticky. Menu, ve kterém si na TV obrazovce vybíráte hry, je děsně provedené. Jde ale o hry samotné. Ty nejsou, pokud jste retro nadšenec, vůbec špatné. Sice je tam hromada již zastaralého balastu, dá se ale vybrat pár dobrých kousků. Mezi mé oblíbené patří třeba Surround, Yars' Revenge nebo nové retro hry  Miss It a Chase It. Jsou tam i skvělé hry jako Pong a Breakout, ale k těm je potřeba jiný ovladač, aby se daly uspokojivě hrát. A tady je problém.
Her je sice kolem stovky, ale některé jsou reálně nehratelné. Ne proto, že chybí vhodnější ovladač, či jsou jen staré, aby dnešního zmlsaného hráče zaujaly, ale proto, že vyžadují manuál. Balení obsahuje jen velmi stručnou příručku, která je k pochopení spousty her úplně k ničemu. Ani základní spouštění různých módů jednotlivých her tam není k nalezení, takže si to musí hráč dohledat sám na internetu. Já jsem retro fanatik a nemám problém si každou hru vyhledat, přečíst si originální manuál, přečíst si něco o historii, podívat se na dokument. Ale kolik takových lidí, jako já, existuje? Pro koho ta konzole vlastně je, když si k tomu natěšeně sednete a je absolutně frustrující, když místo okamžité zábavy zkoušíte jednu hru za druhou, a nic se nedá pořádně zahrát. Je to retro záležitost a tak by se k tomu mělo taky přistupovat. Jednoduchá knížečka by stačila. Nějaké povídání o historii Atari a potom informace o jednotlivých konzolích a hrách. Vše zasadit do kontextu doby, poučit hráče, nadchnout jej pro historický zážitek. Reálně si umím představit naprosto skvělý produkt, který by přesahoval zábavu při samotném hraní. Náklady na jednoduchou knihu by se ztratily a mohla by z toho být skvělá záležitost.

Lego je bez diskuze fenomenální stavebnice, po které touží několik posledních generací dětí a podivínských dospělých. Já jsem kdysi dávno nebyl výjimkou. Matně se mi teď vynořuje z podvědomí, že jsem snad měl pár kostek z nějaké napodobeniny, ale originální LEGO bylo pro mne nedostupné. Jednou to ale muselo přijít a teď, jako starý chlap, jsem obdržel narozeninový dar v podobě bondovského auta Aston Martin DB5. Je to slavný model z roku 1963, který si o rok později zahrál v Goldfingerovi (poté v několika dalších filmech s 007), kde měl samozřejmě nadstandardní vybavení, kterému vévodí katapultovací křeslo spolujezdce, což je zřejmě nejkrutější vychytávka, která hraničí až se zvrhlým humorem. Vezete se v luxusním autě a najednou se nad vámi otevře střecha, kterou vzápětí proletíte ven.  
Lego verze je samozřejmě extrémně vzdálená elegantnímu designu DB5. Výsledek však, až na detaily, nevypadá úplně špatně. Základní tvar to plus mínus má a co je důležité, i nějaké funkce. Krom otevírání dveří, motoru a kufru, si můžete změnit poznávací značku, světla proměnit v kulomety, vysunout štít proti prostřelení zadního okénka a hlavně… hlavně můžete vystřelit sedadlo spolujezdce, což je prostě sranda. Velká sranda. Můj obdiv mají konstruktéři, kteří celý model navrhli, protože ta mechanika, kdy se zatáhnutím za část zadního nárazníku nejdříve odsune střecha a potom vystřelí sedadlo, je neuvěřitelná.

Samotné skládání je trochu opruz. Není to tak jednoduché, jak jsem si myslel, protože těch kostiček je opravdu hodně a člověk musí dávat pozor. Zároveň je to pořád hračka, takže to není až tak velká výzva vyžadující plné zapojení mozku. Je potřeba si to trpělivě odsedět a brát to relaxačně. Já si k tomu pouštěl vzdělávací pořady o hlavonožcích.
Kreativita, se kterou je LEGO spojováno, je v případě takového konkrétního modelu nulová. To mi trochu vadilo a na začátku jsem nevěřil, že se mi bude chtít to dát celé dohromady. Nebyla tam motivace, protože ve finále ne mne nečekal krásný výstavní model do sbírky. Některé hračky mám rád jako designové objekty a zejména autíčka tak trochu řadím mezi své koníčky, ale při vší své hravosti jsem na Lego evidentně přestárlý. Mám však radost, že jsem si mohl odškrtnout další rest z dětství.

Marhoul je dobrý. Marhoula mám rád. Vlastně mám rád především jeho světově vypadající a skvěle znějící Tobruk, který jsem kdysi viděl v dnes již neexistujícím kině. Za to si plně zasloužil můj roky trvající respekt. V české nekoukatelné a neposlouchatelné tvorbě je tento biják jako květina na hnoji. Můj respekt jako tvůrce stále má, jen aktuálně lehce povadlý...
Na Nabarvené ptáče jsem byl poměrně zvědav. Ne tolik na téma a příběh, ale na vizuální stránku a snad i inspirativní momenty. Bohužel jsem trochu deformován a pozitivní přijetí díla mi často kazí drobné věci, kterých si většina lidí nevšimne. V tomto případě přišlo varování už v traileru, kde byla použita velmi špatná typografie. Jakoby příprava na něco hrůzného, co přišlo v zápětí v podobě plakátu. Vím, že bych neměl kritizovat grafické kolegy, ale tento plakát je čistý zločin. Pokud by se jednalo o obal DVD z Levných knih, tak nad tím mávnu rukou, ale jde o plakát na drahý film, který se točil na 35 mm. Na dnešní dobu unikátní filmové dílo s oskarovými ambicemi. Rozhodně v naší kotlině filmová událost roku. 

Nikdy nepochopím, proč byl v té záplavě talentů použit návrh od někoho evidentně nezkušeného. Vím, že tam byly nějaké problémy (zadalo se to studentům) a toto je zřejmě narychlo udělaná náhrada za hotový plakát. Přesto si myslím, že i kdyby na to bylo jen pár hodin, dalo se vymyslet něco kvalitního. Fotka nevypadá přirozeně, ale je použitelná. Ty siluety ptáků na nebi jsou sice nesmyslné a zdá se, že se některé kusy opakují, ale dá se to taktéž skousnout. Vše bohužel brutálně zabíjí laciná typografie. Ta je hlavním důvodem, proč se to nelíbí prakticky nikomu z oboru. Jestli se dobře dívám, tak jde o nadužívaný font Impact, který tu má navíc zbytečně mnoho úprav. Fórek se spojením “r” a “v” by bohatě stačil. Bílé “N” a transparentnost to celé srážejí ještě hlouběji do grafického pekla. Z mého pohledu je to odpad. Osobně nemám rád české filmové plakáty. Včetně těch starých. Sem tam dobrý kousek, ale oproti zahraničí úplná slabota. Tím pádem nemám ani velká očekávání. Jenže tady je vzhledem k povaze oplakátovaného projektu výsledek katastrofický. A Marhoul se ještě vyjádřil, že je správné, když tento hnus podněcuje emotivní diskuze. Špatně! Diskuze by mělo podněcovat samotné dílo a v případě plakátu umělecký záměr. V žádném případě by nemělo být předmětem diskuze diletantství.
Fuj!

Příspěvek Pavla Beneše pod článkem v časopisu Font: Ten plakát nedělal student. Naopak jsem vedoucím ateliéru Vizuální Design FUD UJEPv Ústí nad Labem, jehož studenti pod mým vedením v roce 2014 dělali zde uvedenou sérii plakátů. Václav Marhoul si jeden z nich vybral, krátce před dokončením filmu jej jejich grafik bez vědomí autorky dost zásadně předělal, a když se autorka ozvala, vznikl plakát nový, který se stal pak oficiálním vizuálem.

S hrůzou jsem si před několika lety uvědomil, že si vlastně nepamatuji svůj život. Tak nějak automaticky jsem bral, že mám sice různé vzpomínky, ale na to, že se můj život počítá na desetiletí, je jich na můj vkus málo. Proto jsem se rozhodl dělat si zápisky. Už jsem byl zvyklý zapisovat si práci a pokroky ve cvičení do diáře. Stejně tak jsem si zaznamenával viděné filmy a navštívené kulturní akce. Každý den jsem k tomu tedy přidal ještě pár bodů z prožitých událostí. Z bodů se staly věty a pak jsem začal disciplinovaně každý den plnit celou stránku. Popisoval jsem celý den od rána, kdy jsem řešil dobu vstávání i sny a pokračoval přes všechno prožité až ke spánku. Když disciplína povolila a já si jeden den nic nezaznamenal, doplnil jsem to později.
Důvod, proč jsem se začal tak rozepisovat, byl čistě na zachování vzpomínek. Nicméně už samotné psaní a s ním související procházení si prožitého dne mi přinášelo jisté terapeutické obohacení. Na všechno si vzpomenout a potom to zhodnotit. Chvíli se zastavit a reálně přemýšlet životě. Nejen o jedné výrazné věci, která člověku po celém dni zůstane.
Samozřejmě počítám s tím, že by se tyhle zápisky mohly dostat do nepovolaných rukou, takže vše píši tak, abych druhým neudělal třeba ostudu. Nezapisuji nic intimního, ale zato věci ohledně byznysu si značím velmi pečlivě. Všechny dohody, závazky a tak podobně. Opět žádné osobní detaily, jen mi přijde praktické mít začerstva poznačené důležité body pro případné budoucí potřeby. Však deník může posloužit i jako důkaz, když na to přijde.  
Minulý rok jsem psaní začal zanedbávat. Disciplína se vytratila a já už si dělal jen poznámky na pár řádků. Někdy ani to ne. Nicméně cítím potřebu se zase rozepsat. Život utíká, paměť slábne. Deník má sice pověst dívčí záležitosti, ale i pokud jste pořádný chlapák, může být vyplněný zápisník užitečný jak terapeuticky, tak jako dokument pro pozdější vzpomínání. Začít stačí s kapesním diářem nebo stolním kalendářem. Psát si v největší stručnosti jen základ. Nic si nekomplikovat, do ničeho se nenutit. Potom se ukáže, jaký přínos to bude mít. Pokud nepatříte mezi ty šťastlivce, kteří si pamatují celý život, pak mi můžete věřit, že zpětné pročítání starých zápisků je jako znovu si vše prožívat. To dobré potěší a to špatné možná donutí ocenit váš životní posun. Doporučuji.

O tomto problému popsaly zástupy velmi chytrých lidí velmi mnoho papíru, ale sakra...
Z pohledu původního autora není velkého rozdílu mezi překladem poezie a dílem, které vytvoří kočka, když se projde po klávesnici. Poezii, kde bylo pečlivě zvoleno každé slovo, každý obrat, není možno přeložit do jiného jazyka tak, abychom mohli podle výsledku plně posuzovat poetovy kvality. Rozdíl mezi originálem a překladem bývá mnohdy tak velký, že nepoznáte jejich spřízněnost, ani když je položíte vedle sebe. Má-li někdo rád toho kterého autora, velkého básníka, veršotepce, tak má ve skutečnosti v oblibě překladatele, který musel celou věc přebásnit téměř k nepoznání, aby tam byl nedejbože i ten rým. Všichni ti světoví velikáni, které tady my, Čechoslováci, čteme, jsou vlastně naši básníci - překladatelé. 

Někdy se jedná o překladatelský majstrštyk a přebásněný výsledek docela sedí, ale zrovna teď jsem s velkou dávkou sebezapření přelouskal český překlad sbírky Mléko a med (Milk and honey: Rupi Kaur) a nejen že by i kočka zvládla poskákat klávesnici do umělecky kvalitnějšího výsledku, ale hlavně to nemělo nic společného s taktéž debilně plytkým originálem . V podobných případech je absurdní, aby byl jako autor uváděn autor původní. A to i v tehdy, kdy má báseň i přes odlišnost podobný účinek. Tam už jde možná tak o spoluautorství, případně jen o inspiraci. Vím, že překládání poezie je zvláštní disciplína, vím, že je vše nutné posuzovat jinak, ale čím více si toho přečtu a porovnám s originálem, či jiným přebásněním, tím pro mne čtení dalších překladů ztrácí tak trochu smysl.

Módní trendy vznikají mimojiné tak, že se návrhář něčím někde inspiruje, vytáhne nějakou polozapomenutou šílenost, hodí to na přehlídku, kterou pak kopírují módní značky a prodávají to lidem. Takže třeba producent módního odpadu Gucci odněkud, zřejmě od celebrit, vytáhne geniální nápad, že by jejich kolekce měla býti obzvláštněna módním doplňkem z temných dob - ledvinkou - a netrvá ani rok a tuto nádheru svorně převezmou ostatní módní značky a další trend je na světě. Ledvinky jsem nikdy nekritizoval. V první polovině devadesátek jsme je nosili všichni a vždy jsem chápal, že pro mnoho lidí mají praktický význam. Na jejich návratu mne ale udivuje, že je nosí i ti, kteří jimi ještě před rokem opovrhovali. Ledvinka byla takový outsider, kterého udržovali při životě jen lidé údajně bez vkusu. Takové ty vysmívané typy, co ještě nosí ponožky v sandálech a igelitku ze supermarketu. Teď si tuhle kapsičku osvojily masy a i když ji třeba nenosí kolem pasu, tak je to pořád ta stejná věc, kterou by si na sebe před krátkým časem v žádném případě nevzaly. Je naprosto šílené, jak snadno se dá lidem něco vnutit. Jak lehké je posunovat vkus civilizovaného světa. Pokud se může vrátit ledvinka, pak můžeme očekávat cokoliv. Co se dnes odsuzuje, to bude zítra v oblibě. Je to trochu děsivé, protože při tomto trendu by se mohl za chvíli objevit mullet.

V naprasklé VHS kazetě s filmem Ježíš se mi zabydlela kutilka asijská (taková vosička). Postavila si tam z hlíny hnízda pro své potomky. Jak ji tu vidím přilétat a odlétat, napadlo mne se na blogu zmínit o digitalizaci všeho možného, kterou se teď zabývám. S největším machrem přes převody z analogu na digitál (a zpět), Hrošíkem, jsem teď řešil digitalizaci slušného množství VHS kazet s unikátním archivním materiálem. Stejně tak jsme digitalizovali i nějaké mé raritní singly na vinylu (například kultovní Bossanovu) a pár audio kazet.
Občas se mi stává, že když se někde zmíním o své zálibě ve videokazetách a podobných prastarých nosičích, lidé si začínají vzpomínat na dávno zapomenuté kazety se svatbami, narozeninami a podobnými událostmi, které si už třeba dvacet let nepřipomněli a dostali chuť se na ně znovu podívat. Jen už nemají třeba na čem si to pustit. Sem s tím, říkám.
Za bezkonkurenční ceny digitalizujeme VHS, Betamax, Hi-8, VHS-C a DV. Ze zvuku pak CD, audiokazety, kotouče a gramodesky. Další úpravy materiálu možné. 

Už je to víc jak rok, co jsem si dal neplánovanou pauzu od focení. Fotografický přístroj jsem nezavřel do šuplíku úplně, fotil jsem pár polozakázek, ale svou volnou tvorbu jsem v podstatě dokonale zazdil. Nejenže jsem nic pro sebe nefotil, také mi zmizela chuť do úprav již nafoceného. Až teď jsem zavítal do svých složek, kde čeká mnoho obrázků na přebrání a editaci. Předsevzal jsem si, že úpravám budu věnovat alespoň dvacet minut denně, abych co nejdříve pořešil staré resty. A co je hlavní, chci zase fotit...

Aktuálně hledám modelky a modely převážně z Brna na TFP focení:

- Portréty kdekoliv v Brně (případně okolí směr sever), malý rychlý photoshoot (ideálně v místě pracoviště či bydliště modelky pro minimalizaci cestování), jeden outfit, pár jednoduchých fotek

- Pro svůj projekt hledám kluka, co by se dokázal obléci jako Legolas. Tedy ideálně někdo z LARP komunity. Dlouhé blond vlasy (paruka) a nějaký základní outfit a rekvizity. Nemusí to být autentické, jen alepoň vzdáleně rozpoznatelné.

Někdy v budoucnu plánuji fotit:

- pohraniční stráž (padesátá léta - typ Král Šumavy)
- auto (jakákoliv amerika)
- osmdesátkový aerobic

Velmi, vééélmi pomalu rozjíždím svůj malý soukromý hudební label zaměřený na fyzické nosiče (hlavně mé milované kazety a vinyly). Mám v šuplíku pár nápadů i hotových projektů, které chci vydat podle sebe jako součást vlastního brandu. Až moc dlouho to všechno zrálo a je třeba přistoupit k realizaci, která je teď už jen otázkou volného času.

Samozřejmě jsem velmi nakloněn vydávání smysluplných projektů kohokoliv jiného. Rád také vypomohu s realizací i mimo label, protože vím, jak je složité se napoprvé do takové věci pustit na vlastní pěst.

U vlastních projektů se mám v plánu orientovat spíše na velmi malé náklady unikátních děl. Chci vytvářet opravdové lahůdky pro sběratele. Hodnotné originály.