blog 57

obal knihy: série týdenní čtení z tóry

Pro nakladatelství P3K je vždy radost pracovat. Moje oblíbená série, na které s nimi mimo jiné spolupracuji, se jmenuje Týdenní čtení z Tóry. Autorem je rabín Jonathan Sacks – bývalý (zesnulý) vrchní (?) rabín Spojeného království, uznávaný myslitel, teolog a filozof, který se snažil přiblížit židovskou tradici širokému publiku. Pro ty, kdo by nevěděli, Tóra je ústřední text judaismu. Pět knih (od stvoření světa po Mojžíšovu smrt), které tvoří základ i křesťanského Starého zákona.

Od prvního dílu bylo v zadání, aby obálky série navazovaly na původní anglická vydání. Ilustrací mělo být klasické výtvarné dílo. Abychom úplně nekopírovali předlohu, hledal se jiný obraz. Procházel se internet křížem krážem, ale ve finále přece jen zvítězil původní Mojžíš s deskami zákona od Rembrandta. Podle mého to byla nejlepší volba, už jen díky tomu, že desky s přikázáními jsou na obraze napsány hebrejsky. Obraz jsem si ale dovolil upravit. Z nutnosti. Bylo potřeba sundat ten nahnědlý povlak a vytáhnout barvy skryté pod ním. Ještě jsem některé části trochu nakoloroval a zvýšil kontrast. Písmo na titulu jsem zvolil trochu masivnější (aby ten Rembrandt neměl hlavní slovo) a lehce ho upravil, ať funguje kromě obrazu jako originální spojovací prvek mezi jednotlivými díly.
Tisk nedopadl nejhůře, ale uměl bych si představit, že by více sytosti přidalo na kráse. Viním z toho krom sebe i použitý papír.

Druhý díl série je věnován knize Leviticus. Tentokrát jsem byl ušetřen zdlouhavého hledání, protože rozhodnutí o použitém obrazu padlo ještě před zadáním práce. Vybrána byla malba od Benjamina Westa, znázorňující Jozuu, jak s Archou úmluvy překračuje řeku Jordán.

Stejně jako u prvního dílu byla nutná rozsáhlá grafická úprava. Zasahoval jsem do barev, tónů i odstínů. Dokonce jsem přidával části obrazu a troufl si na vytvoření nové postavy, aby mi to vycházelo do formátu. Nikomu to neříkejte. Typografie zůstala stejná jako u první knihy. Tam nebylo co zdokonalovat, jen na hřbetu jsem narazil na problém. U prvního dílu jsem si nenechal dost místa, takže delší název druhého dílu se tam nevešel a musel být vytvořen kratší podtitul pro hřbet. Vždycky kritizuji, když hřbety série nesedí na polici, a teď se mi to stalo taky. S tiskem jsem tentokrát spokojen.

Zatím posledním dílem je Kniha Numery. Ke zpracování jsem dostal obraz od mladého Rembrandta: Bileám a oslice. Jde o klasickou biblickou scénu. Anděl zastaví Bileáma, který jede proklít Izraelity. Nadpřirozenou bytost však vidí pouze oslice, která odmítá pokračovat v cestě. Bileám tomu nerozumí, a tak zvíře bije, aby šlo dál. Teprve potom oslice promluví lidským hlasem a on pochopí, že něco není úplně v pohodě. Zjednodušeno.

Zpočátku to vypadalo jako rychlá práce, ale byl to omyl. Obraz bylo potřeba výrazně upravit. Nejen barevně, ale také v práci se sytostí a kontrastem, abych mohl použít světlou typografii. Největší problém však představoval formát. Obraz bylo nutné téměř ve všech směrech rozšířit, aby se přizpůsobil proporcím knihy. A právě to byla nejútrpnější část celé práce. I když podobné výzvy mám rád, strávil jsem tím mnohem víc času, než bych byl rád.

Původně jsem si říkal, že bych mohl tentokrát pořádně využít umělou inteligenci a nechat si vygenerovat potřebné nové části obrazu. Zkoušel jsem různé nástroje, ale s výsledkem jsem nebyl spokojený. Na obálce je sice malý neznatelný fragment vygenerovaný, ale naprostá většina obrazu je rozšířená klasickým způsobem. Prostě staré dobré klonování.

Nejdříve jsem vytvořil jednu verzi. Když jsem se na ni ale druhý den po probuzení podíval rozespalým okem, musel jsem si přiznat, že jsem byl až příliš kreativní. Začalo to být skoro neuctivé vůči původnímu autorovi. Udělal jsem proto druhou, mnohem decentnější variantu, a tu jsem odevzdal.

Originál knihy jsem zatím neměl v ruce, ale podle fotografií vypadá výsledek velmi dobře. Obraz je sytý, výrazný, kontrastní. Všechno je tak, jak má být.

04. 03. 2026

recenze: dobrodružství v zemi nikoho

Chata v Jezerní kotlině mne naladila na foglarovskou notu, takže jsem začal pátrat po něčem dalším podobném. Volba poměrně jednoduše padla na knihu z konce šedesátých let, která svým názvem tak nějak napovídala, že by se mohlo jednat o podobný subžánr. Dobrodružství v zemi nikoho vyloženě navnazuje na příběh o aktivitách kdesi na divokém území daleko od civilizace. To tam nakonec sice je, ale ve stylu Chaty v Jezerní kotlině naruby.

Tentokrát jsem knihu rovnou objednal v novém vydání od Albatrosu. A musím říct, že v této podobě už snad Foglara ani jinak číst nechci, protože je to skoro až fyzická rozkoš. Všechno je to správně, od papíru přes úpravu, zvolené fonty, tisk… Přesně takhle si představuju pečlivé moderní vydání klasiky, které se nesnaží být retro za každou cenu, ale zároveň nezabíjí ducha původní knihy.

S ilustracemi, na kterých tato řada foglarovek také stojí, jsem měl zpočátku lehký problém. Ten styl je hodně stylizovaný, zjednodušený, hrubý. Jsou to hutné, těžké tahy křídou. Barevná kombinace modré a béžové mě vyloženě provokovala. Jenže čím víc jsem se do knihy nořil, tím víc mi začalo docházet, jak právě tahle zkratka dobře funguje. Dává čtenáři prostor pro představivost, pro fantazii, pro vlastní doplňování světa. A ve finále jsem musel uznat, že autor ilustrací přesně ví, co dělá. Není třeba podbízení. Použij svoji fantazii.

Co se týče samotného příběhu, mám pocit, že Foglar tady vědomě napsal jakousi anti-Chatu. Zatímco ta je plná dobra, idealismu a kladných hrdinů, kteří zůstávají kladní prakticky za všech okolností, Země nikoho je mnohem drsnější. Tady nejsou postavy černobílé. Tady by ani padesát odstínů šedi nestačilo. Prakticky všichni balancují někde na hraně, porušují pravidla, obcházejí zákony, podvádějí se navzájem, kradou, vloupávají se, dělají si naschvály. A bavíme se teď pořád o těch „kladných“. Padouši jsou pak skutečně zástupci zla.
Ano, objeví se tu i klub, ke kterému všichni vzhlížejí, něco jako ozvěna Rychlých šípů, ale spíš než ideál připomíná tohle seskupení takovou fúzi s Bratrstvem kočičí pracky. Hlavní hrdinové jsou přitom napsaní dobře, nejsou jednoznační, mají slabosti, dělají chyby a právě díky tomu působí živěji než v mnoha starších foglarovkách.

Je znát, že kniha vznikla v šedesátých letech. Dialogy jsou modernější, mluva je uvolněnější, celé to má svižnější rytmus a chybí tu ta bezelstná naivita předchozích knih. Příběh se vyhýbá politice velkým obloukem, takže o pionýra tu nezavadíš, ale společnost se tu odráží. Třeba překvapivé zařazení romské menšiny. Objevuje se tu chlapec Pedro, který je sice ze Slovenska, ale mluví z nějakého důvodu perfektně česky a žije v sociálně vyloučeném domě s mnoha problémy, kde hrdinové zažijí chvíle strachu.

Děj opět není potřeba moc prozrazovat. Všechno začíná blikáním morseovky v okně jednoho domu. Dva kluci se snaží přijít věci na kloub, potkávají další postavy, další skupiny, vznikají spojenectví i konflikty. Příběh je roztříštěný, epizodický, ale pořád ho drží pohromadě jednotící linka. Jsou tu závody, tajné akce, psaní knihy, drobné intriky, překvapivé momenty i trestné činy a hlavně ta Země nikoho (s velkým N, jak to kluci píší). A ve finále jsem se opět rád neubránil drobnému dojetí, což je vždycky fajn.

Dobrodružství v Zemi nikoho může fungovat i těm, kterým nesedí styl Chaty. Příběh je drsnější, méně idealistický a téměř nemoralizuje. V kombinaci se skvostným vydáním od Albatrosu je to věc, ke které se určitě vrátím.

Jinak v minulé recenzi jsem psal o posledním vydání u Albatrosu, čímž jsem měl na mysli tu luxusní ilustrovanou řadu. Článek jsem psal před rokem (jako tento) a ještě nezačala vycházet nová trafiková edice foglarovek, která je spíše jejím opakem. Je to totiž ošklivý návrat do devadesátek nebo kam. Ilustrace Marka Čermáka (nejsem jeho fanda, ale je to klasik) jsou opět zprzněné prasáckou nevkusnou grafikou. Stejné nakladatelství a takový kontrast. Jako díky za tu předchozí řadu, ale smažte se v pekle. Fuj.

02. 03. 2026

recenze: chata v jezerní kotlině

K Foglarovi jsem se dostal poprvé skrze televizní seriál Záhada hlavolamu, kde hrál Roman Skamene Červenáčka a Jan Tříska tajemného Širokka (tahle postava mne uhranula a vymodeloval jsem si z plastelíny její akční figurku). Ale první skutečný kontakt s jeho psaným dílem přišel o pár chvilek později. Tehdy jsem obdržel darem to neatraktivní sešitové vydání Chaty v Jezerní kotlině. Možná jsem předtím ještě přelouskal komiksové zpracování, které vycházelo v Kometě. Jo, to zní pravděpodobně. Nejdřív komiks, potom pravá knížka. Následovaly další knihy a komiksy… Ty jo, úplně jsem zapomněl na komiksové Rychlé šípy… Ty byly asi první. Pak Modrá rokle v Kometě a pak ten zbytek. To je fuk.

Nedávno jsem dostal chuť na nějaké lehčí jarní české čtení a Chata, kdysi moje oblíbená kniha, mi přišla na mysl, takže padla volba na ni. Původně jsem měl v plánu pořídit si to nejnovější vydání od Albatrosu (o tom si ještě povíme), ale nakonec zvítězila praktičnost, neboť kniha se mi připomněla při mém prolézání dětského oddělení místní knihovny, kam jsem si přišel omrknout nějaké verše.
A musím říct, že jsem byl překvapen. V první řadě jsem si pamatoval méně, než jsem čekal. Odhaduju, že jsem ji naposledy četl někdy v 90. letech (možná začátkem nulek), takže po víc než čtvrt století to pro mě bylo skoro jako nové čtení. A v souvislosti s tím bylo velké překvápko, kolik témat se v knize objevuje. Je tam řada menších zápletek, střídají se žánry, chvíli je to detektivka, chvíli romantické dobrodružství s prvky přírodní lyriky, chvíli psychologické drama, potom se tam vynoří cosi zlověstného s nádechem hororu a tak dále. V jedné kapitole se nakousne nějaká záhada, která se v té další o pár stran později vyřeší, přičemž hned přichází cosi dalšího, co se vysvětlí o mnoho kapitol dál poté, co přijde ještě několik dalších rozuzlení toho či onoho. Foglar to tady sází s neskutečnou kadencí, až je člověku líto, že je kniha tak útlá a jednotlivé věci nedostanou patřičný prostor.

Děj tu víceméně není žádný souvislý, krom toho, že se po smrti tatínka, slavného boxera, přesouvá Pavel Zeman do Spálených Mlýnů, kde se seznámí s literárně zdatným Ludvou Grygarem a spolu pak postaví tu titulní chatu v Jezerní kotlině, aby v ní mohli strávit prázdniny. Při tom všem idylickém je jejich bromance narušována ostatními hochy z města (holky tam nejsou, takže o problém míň), půdním děsem, tajemným bratrstvem a tak dále.

Foglar se nedrží zkrátka a vášnivě popisuje výlety do Jezerní kotliny a všechny zábavy, kterým se tam svlečení kluci oddávají, což může nahrávat těm, co Foglara viní z přílišného zalíbení v mladších chlapcích, ale já jsem rád, že jsem si mohl po dlouhé době přečíst něco takto bezbřeze naivně čistého. Kdo v tom chce vidět Chatu ve Zkrocené kotlině, nechť si tam samosebou projektuje své fantazie. Samozřejmě uplynulo pár let a co bylo v roce 1939 vtipné, je už dnes lehoučce trapné. Takže všechno to špičkování mezi hochy může mnohé moderní čtenáře rušit. I já, ač si umím nastavit mozek na příslušný žánr a cílovou skupinu, jsem si párkrát říkal, že to či ono už je moc. Ale jako celkový celek je to vcelku moc fajn.

Samozřejmě je tam pár děr v zápletce, když už nakusuji negativa. Není potřeba se v tom nějak zvlášť rýpat, ale dospělý čtenář to tam vidí, i když se snaží nedokonalosti přehlížet. Takže třeba ta skrytá kotlina s jezírkem, kterou chalani nezávisle na sobě objeví jako jediní lidé, i když po ní pátralo celé město, je koncept trochu přitažený za vlasy a je potřeba autorovi odpustit tuto romantickou fantazii. Ostatně Narnie ve skříni je mnohem větší blbost a taky to prošlo. Já osobně beru celý ten neznámý kus kraje za městem jako lehkou alegorii. Jako takové fantazijní útočiště pro oba mladé muže.

Další věc, která nejen mně na Chatě dlouhodobě nesedí, přichází až v samotném závěru. Náhlý pád do temna působí příliš prudce, zkratkovitě a z dnešního pohledu i poněkud nevěrohodně. Chápu potřebu na konci výrazně přitlačit a zvednout varovný prst, ale způsob, jakým je to technicky provedeno, mi připadá spíš jako schematické řešení než organické vyústění děje.
Nechci spoilerovat, ale mám pocit, že by tu spíš fungovaly jiné, vážnější problémy pramenící z jiných příčin než těch, které jsou zde poměrně jednoduše načrtnuty. Případně bych přidal ještě nějaký jiný problém, který by se zhoršil tím, co bylo jako příčina.
Ono to sice jakž takž drží pohromadě a v rámci dobové poetiky to funguje, jenže dnešní náročnější čtenář klade víc otázek než saranče vajíček a v textu na ně nenajde odpověď.

A teď k tomu, co jsem zmínil už dříve, k vydání od Albatrosu. Chata v Jezerní kotlině je pro mě osobně oblíbená knížka a jsem si jistý, že si dám nejedno opáčko. Knihy, ke kterým se plánuju vracet, si rád zařazuju do své knihovny, a když před pár lety začala u Albatrosu vycházet foglarovská série ilustrovaná různými ilustrátory, byla to pro mě dlouho lákavá věc. Chaty se chopil ilustrátor Pavel Čech. Jeho jméno je ve foglarovském světě známé (nejen proto, že vytvořil legendární mapu Stínadel) a já ho mám velmi rád. Je to takový ten typ tvůrce, co v sobě udržuje tu správnou klukovskou jiskru. Je super…

Ale… když jsem poprvé viděl Čechovy ilustrace, byl jsem v rozpacích. Můj pocit byl, že si tahle věc zaslouží jiný styl. Příběh Chaty byl pro mě v jádru realistický. Kluci tam dřou, staví, přemýšlejí prakticky a svět působí ukotveně v běžných dětských zkušenostech a fantazie se odehrává hlavně v Grygarově knize. A Pavel Čech má styl, který je silně stylizovaný, snový, jemný, ornamentální, poetický. To je jeho síla, ale přišlo mi, že to s Chatou až příliš kontrastuje. Nicméně při mém vstřebávání aktuálního přečtení jsem došel k závěru, že i když mám v hlavě o dost jiné obrazy, tak ta celá kniha je fantazie, sen. Je to foglarovská realita. Knížka je sice zdánlivě „realistická“, ale pod povrchem je i mystika, idealizace přátelství a pocit, že děj se odehrává v jiném čase a jiném světě, kde je přátelství a dobrodružství víc než jen popis chlapců při nějaké činnosti. A právě v tomhle světle se Čechův styl ukazuje jako možná ideální volba, protože podtrhuje ten jemný poetický nádech, který v knize přece jen je, i když je skrytý v realistických detailech.

A na závěr trochu kacířství. I když mám tuhle věc velmi rád, je mi jasné, že je vzdálená této době. Neumím si představit, že by Chata jakkoliv oslovila novější zmlsané generace. A proto jsem si říkal, že by mohl být dobrý nápad – a teď mě klidně zastřelte – celý příběh přepsat. Se staršími díly se to děje a nikdo kvůli tomu s pochodněmi nevyráží do ulic, tak proč nezkusit foglarovku? Styl je zastaralý, ale ty nápady jsou skvělé. Umím si představit, že by to začínalo jako boxerský příběh, který se postupně přetavuje v dobrodružství plné propletených záhad. Tajemný děs na půdě, nebezpečný kult Tarantule, různé boje mezi partičkami ve Spálených Mlýnech, psaní knihy, indiánské rituály, objevování… Tohle všechno může fungovat i dnes. Jen to správně uchopit a rozšířit.

Je to samozřejmě jenom moje fantazie, ale dává mi to smysl. Kniha je to dobrá, byl jsem neironicky dojatý a věřím, že příběh může žít dál. Protože když vymřou pamětníci nebo nostalgici, je konec. Cokoliv kolem Foglara řeší už jen starci. Pár dětí se najde, ale ty mají v tomto žánru modernější alternativy. Těžká hereze, chápu…
Jdu si objednat toho Čecha. A nějakou další foglarovku, ať tam ta Chatička není osamělá v té mé knihovně plné krváků.

01. 03. 2026

grafika: neplánovaný merch

Teď to bude trošku s úvodem… Kapela The Brian Jonestown Massacre, kdo by neznal, se pohybuje na pomezí neopsychedelie, shoegaze a alternativního rocku. Fungují od 90. let a jejich hudba čerpá z odkazu šedesátkového zvuku, ale je zároveň velmi osobitá a pestrá. Vede ji Anton Newcombe, komplikovaný génius, hudební vizionář a majitel mnoha poruch osobnosti, kterým velí ta narcistní. Je to legenda, ikona nezávislé scény s desítkami alb, projektů a výstředních výstupů (koukni na film DIG!).

31. 8. 2016 tahle kapela měla hrát v Praze. A zrovna v den koncertu jsem si posteskl na Twitteru, že nemám peníze na lístek a cestu a že mě to mrzí, protože bych chtěl slyšet naživo jejich song Geezers. Na to moje sockování zareagoval přímo Anton. Napsal mi zprávu, že mě dá na guest list a že si mám připsat další tři lidi. A ať to prosím zvážím…

Bylo 15.40, když jsem své spolubydlící Alexandře, co byla vedle v pokoji a zrovna se chystala na opalovačku na balkoně, napsal zprávu: „Kdyby si chtěla Brian Jonestown Massacre dneska v Praze, tak jsem pozvaný.“

Ona mi obratem odpověděla: „Cooooo, mi to od rana vyskakuje na FB, že to je dnes… Som si to uložila. A ty nejdeš?“

Já na to: „Anton mi právě napsal... Ale nemám love.“

Ona: „Však ani já ne, prostě stopem tam i zpět.“

Bylo nutné si pospíšit, jestli jsme měli stíhat začátek v devět. Stop, na který jsem se už cítil starý, samozřejmě nepřicházel v úvahu. Alexandra měla ale fajn aplikaci, kde řidiči sdílí místa v autě (BlaBlaCar, jestli si dobře pamatuji) a přes ni domluvila řidiče, který náhodou zrovna odjížděl z Brna a mohl by nás vyzvednout u Olympie v Modřicích.

Finančně jsme na tom byli takto: já měl padesát korun českých, ona dvacet euro. Takže dohromady peníze na jednu cestu a nějaký zbytek.

Přesto jsme vyrazili. Čas tlačil, ale zázračně nám úplně všechno vycházelo… Tramvaj, druhá tramvaj, přestup na autobus, všechno načasované na minutu přesně. Potom vyměnit peníze ve směnárně v Olympii…

Na parkovišti nás nabral mladý hasič, co vypadal jako Kazma a jel z Moravy do Čech s plným kufrem vína. Ukázal se jako skvělý týpek a později i spasitel. Během cesty ochotně vyprávěl o své práci, o zásazích, první pomoci, dopravních nehodách, prostě o všem, co jsem chtěl vědět. A když viděl, jak vzadu na sedadle počítáme drobné, aby nám vyšla aspoň ta jeho jedna cesta, řekl nám, že to máme grátis. Měl totiž domluvenou nějakou odměnu za víno, takže ta cesta byla zaplacená tak jako tak.

Ještě jsme na benzínce nabrali nějakého pána a šofér požárník nás nakonec zavezl až před Lucerna Music Bar. Byli jsme tam jen několik málo zázračných minut před začátkem koncertu. Dokonce nám ten dobrý člověk chtěl dát i peníze, ať si můžeme něco koupit k pití, ale to už jsme odmítli. S dobrotou by se to nemělo přehánět. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nikdy nenapsal a nezaplatil mu zpětně tu cestu. Skvělý člověk.

Uvnitř jsem nahlásil jména, pustili nás dovnitř, Alexandra si za ušetřené koruny koupila víno, já se tam pozdravil s jedním klukem z Brna. Koncert jsme si užili. Byl jsem na nich před dvěma lety v pražském Futuru, kde jsem nebyl nadšený ze zvuku. V té Lucerně se to povedlo o poznání lépe.

Nazpět jsme mohli jet díky neplánovanému bohatství taky sdíleně, ale řidič jel až nad ránem, takže nás čekala mnohahodinová čekačka. Měl jsem dvě jablka z domova a mohli jsme se tak symbolicky navečeřet. Prošli jsme se ke Hradu a pak na Petřín, kde se spolubydlící šla vyčůrat do křoví, ze kterého po chvíli vyběhla s děsem v očích. Prý tam seděla gorila. Praha je šílené místo.

Byl to krásný noční výlet skrz hlavní město. Nakonec jsme se usadili na hlavním nádraží a čekali, hlídajíc přitom dvě kočky nějaké cizince. Řidič, fanoušek kapely Rammstein, nás bez nehody dopravil zpět domů.

No a tohle všechno byl vlastně jenom úvod k tomu, co chci opravdu napsat. Byl to skvělý výlet a kulturní zážitek, po kterém ve mě zůstal pocit vděčnosti. Samozřejmě vděčnosti mé spolubydlící, která mě k tomu dokopala, nějaké té hře osudu, že jsme na minutu přesně chytali všechny spoje a tak to dokonale stihli, požárníkovi, který nás svezl zadara a tím jsme nemuseli řešit problém s návratem domů a hlavně Antonovi, který tak pohotově zareagoval a hodil nás na guest list. A právě Antonovi jsem chtěl nějak extra poděkovat, nějak mu to oplatit. A přemýšlel jsem dlouho…

Až mnohem později mi došlo, že mi vlastně on něco svým způsobem splatil. Rok před tímhle koncertně cestovatelským zážitkem jsem měl na svém Twitteru dvě grafiky, které byly takovými fanouškovskými DIY variacemi na logo Brian Jonestown Massacre. První z nich spočívala v nahrazení tváře Briana Jonese Mickey Mousem. Druhá zas spočívala v tom, že jsem jejich logo vrazil do americké vlajky. Prostě kolážová legrace, nic extra promyšleného, nic komplikovaného a hlavně s absencí výraznějšího tvůrčího vkladu.

Anton si toho všiml. A nejen že z toho byl nadšen, ale toho Mickey Mouse začal po úpravě používat (např. ve videích kapely). Sdílel to, lidi na to reagovali, začali si sami vyrábět trička a vznikla okolo toho docela vlna zájmu. A pak najednou BJM vyrobili oficiální merch s tímhle motivem. Reálně se začala prodávat trička s Mickey logem. Zpočátku byla obava, co na to Disney, ale asi to riskli. Kdo si tričko nekoupil oficiálně, udělal si ho sám. Krátce na to kapela vydala další merch tentokrát k americkému turné 2016 a použili tu druhou grafiku s vlajkou, kterou hodili na baseballové triko a vypadalo to skvěle. Logo s Mickey Mousem po čase solidně zkultovnělo a pár bláznů si ho dokonce nechalo vytetovat.

Tohle byl vlastně způsob, jak jsem Antonovi „zaplatil“ za to, že mě tehdy pozval. A možná mě pozval právě proto, co já vím.

Navíc ta grafika stejně nebyla „moje“ v tom pravém slova smyslu. Jen jsem dal dohromady věci, co už existovaly. Anton si ten návrh s Mickey Mousem ještě sám upravil, takže můj tvůrčí vklad byl spíš taková jiskra.

A tak jsem vlastně úplně omylem udělal merch pro kapelu, kterou mám rád. A nepřímo jsem tím, aspoň v duchu, oplatil gesto, oplatil fantastický zážitek.

01. 11. 2025

obal alba: zkkp 12354

Spolupráce s Pavlem Zlámalem je plná nevšedních a krásných zážitků a překvapení. Na rozdíl od většiny klientů, kterým sloužím jako grafik, a které mám samozřejmě všechny rád, mi u něj nehrozí žádná konvenční svěrací kazajka. Mohu být klidně připraven na jakékoliv vizuální ujetí kamkoliv. Takže jsem byl potěšen, když mi jednou v pozdních hodinách zavolal, jestli bych nemohl udělat obal na vinyl a že to prý trochu spěchá.

Hovor trval velmi dlouho, celou záležitost jsme pitvali ze všech možných i nemožných úhlů, až jsem se Pavla zeptal přímo otázkami typu: „Jak bys tu hudbu popsal? Co tam vidíš?“ Řekl něco ve smyslu, že je pevně orámovaná, ale zároveň zevnitř něco přetéká ven. Fakt nevím, jaké popisy a metafory použil, každopádně to bylo něco o rámu a ohraničení a nějakých výhřezech ven a dovnitř. O věcech přesahujících něco semknutého. Takže jsem na to šel fakt popisně a namaloval černý rám s bílým vnitřkem jakožto základ. Koukám na to a on to mohl být také bílý čtverec na černém pozadí, což je vlastně inverzní verze černého čtverce na bílém pozadí a už jsme o sto let zpátky někde v Rusku v ateliéru Kazimíra Maleviče. Bum.

Pod tlakem termínu jsem přestal hledat inspiraci v sobě a sáhl po přiznané vizuální citaci. Vypůjčil jsem si ještě další fragmenty suprematismu, ty základní geometrické formy. Abych trochu vyvážil tuhle striktní geometrii, hrábl jsem na druhou stranu spektra do řízeného chaosu Pollockova abstraktního expresionismu. Pokoj jsem měl posetý papíry se schnoucími červenými čtverci a modrými cákanci.

Tak vznikla tenze soužití dvou pólů: racionálně vymezené struktury a intuitivní gestické malby. Haha, nenapsal jsem blbost? Všechno ručně zpracováno, až na finální kompozici, typografii a sazbu, které jsem doladil digitálně. Zadní strana obalu zrcadlí přední. Tedy další bílý čtverec na černém pozadí nebo opačně.

Jediné, co mě stále trochu irituje, je vzadu jeden malý, zcela zbytečný kroužek, co jsem tam z nějakého důvodu nechal. Kdybych měl možnost cestovat časem, vrátil bych se přesně do chvíle těsně před exportem tiskových dat a ten idiotský kruh bych poslal k čertu.

02. 10. 2025

obal alba: kaiser a vokatá

Jestli jsem měl z českých herců někdy někoho opravdu rád, byla to dvojice Kaiser a Lábus (celými jmény Oldřich Kaiser a Jiří Lábus, pro mladou generaci, která fakt neví). Opravdu si nevzpomínám, že bych aktivně vyhledával herecké umění někoho jiného. Samozřejmě jsem uznával řadu dalších, ale tihle dva mi přirostli k srdci nejsilněji. Kromě té známé klasické televizní zábavy jsem měl rád prakticky všechny role, ve kterých se kluci objevili.

Nejvíc ze všeho jsem ale miloval rozhlasový seriál Tlučhořovi, nekonečný improvizovaný sitcom, který dlouhá léta běžel v rádiu a troufám si říct, že mi pravidelně přinášel do života světlo v potřebných chvílích. Zejména v období střední školy. Nejsem žádný „tlučhořolog“, ale svého času jsem si každý díl nahrával na kazetu k opakovanému poslechu. Masivní množství hlášek si pamatuju dodnes a dodnes je i používám.

O to větší ctí pro mě bylo, když mi bylo svěřeno navrhnout obal gramofonové desky Oldřicha Kaisera a Dáši Vokaté s názvem The Best of Pecky. Jedná se o výběr oblíbených skladeb, které tato dnes už manželská dvojice nahrála všude možně.

Práce na obalu byla víceméně radostná a vlastně poměrně jednoduchá, protože bylo přání použít fotografii, kterou nafotila Ida Saudková. Nemusel jsem tedy vymýšlet nový vizuální koncept. Obal jsem postavil přímo na té fotce. Malý problém nastal u kvality snímku, neboť nebyl k dispozici kvalitní scan, takže kromě klasické retuše všemožných teček a čárek jsem se musel potýkat i s technickými nedostatky a modlil se, aby to nebylo v tisku poznat (nebylo, uf).

Abych zachoval rukodělnou povahu celého vizuálu, která byla daná například kolorováním od paní Saudkové, naskenoval jsem písmena z jedné knihy a název desky i vydavatelství jsem sázel od oka ručně.

Původně měla být součástí balení ještě příloha s texty, ale k nelibosti vydavatelství jsem tento nápad zavrhl a prosadil nacpání všeho přímo do rozkládacího obalu. Na zadní stranu jsem na střed hodil další obrázek od Idy Saudkové, který má i hotový rámeček, takže opět výtvarný prvek, který mi usnadnil tvůrčí práci. Jen jsem trochu upravil sytost a odstín. Průvodní slovo, napsané Michalem Huvarem, jsem rozdělil do dvou odstavců, mezi které jsem vložil tracklist. Pod to se pohodlně vešly všechny technické a vydavatelské informace.

Do vnitřní části obalu (centrefoldu) jsem umístil texty písní a několik fotek ze živých vystoupení. Zvažoval jsem více variant, ale kvůli ne úplně ideální kvalitě fotek jsem zvolil menší formáty, aby v tisku zanikly některé nedostatky.

Deska vyšla v limitovaném nákladu 222 kusů na 180g vinylu. Musím říct, že výsledek je opravdu krásný. Všichni, kdo si desku pořídili, jsou stoprocentně spokojeni. Takže tak.

Souběžně s vinylovou verzí vyšlo i CD. Tam jsem víceméně zopakoval vše, co bylo na desce, jen jsem jinak rozložil textový obsah. Slova písní jsou v klasickém vkládacím bookletu vedle samotného CD. Asi jedinou výtku bych měl k potisku samotného disku, který nedopadl úplně podle mých představ, ale zbytek je naprosto v pořádku.

28. 09. 2025

obal knihy: série milovníci

Úkol zněl jasně: obal na detektivní novelu. Vůbec jsem nepřemýšlel, že by to mělo být v jiném stylu než v tom opravdu klasickém šedesátkovém, lehce brakovém provedení. Takové to knižní pseudo-umění. Pro inspiraci jsem se tedy vydal do historie a snažil se najít nějaký dobrý poměr mezi kýčem a výtvarně pojatým obalem.

První díl se jmenoval Milovníci sportu a autora jsem se zeptal, o čem to vlastně je. Prý je tam důležitá škola a baseballová pálka. Takže tyhle dvě věci jsem zakomponoval: nafotil jsem školu a hřiště v naší městské části, tvar baseballové pálky jsem upravil z nějaké fotky a aby to byl správný brak, přidal jsem i trochu krve, kterou jsem nakreslil ručně.

Hlavní postavou je vyšetřovatel Švéda. Prý se vyznačuje tím, že kouří malé doutníčky nebo velká cigára. A i když jsem spíše proti kouření (jakožto čtenář Chaty v Jezerní kotlině), rozhodl jsem se, že ten tabákový výrobek na obálku přeci jen dám. Abych získal hrdinnou figuru, vyfotil jsem se narcistně samospouští doma u zdi. Pan autor mi to nadšeně schválil, takže to bylo jako v případě Seana Conneryho, který byl nakonec také schválen samotným Flemingem.

Bohužel se stalo to, že jsem měl špatně zadanou šířku hřbetu (ne mojí vinou, samozřejmě) a v tiskárně to bylo evidentně všem šumák. Celá obálka se tím pádem posunula trochu doprava, zmizel pravý rámeček, obrázek se nalepil na okraj. Chvíli to vypadalo jako tragédie, ale vzhledem k tomu, že mělo jít o celou sérii knih, jsem tenhle zásah osudu velmi rychle akceptoval a na dalších obalech jsem se rozhodl tuto „chybu“ zopakovat. Takže to, co vypadá jako záměr, je ve skutečnosti znouzectnost. Ale to je situace, kterou mám vlastně docela rád. Překážky jsou koření života.

Druhý díl se jmenoval Milovníci vína. Tam jsem použil koláž z fotografií vinného sklípku, pak takový ten koštýř (či jak se ta skleněná věc jmenuje) na víno, ale už jsem tam nedával krev. Fotografie mé siluety zůstala úplně stejná. Na zadní stranu jsem dal fotku opět sebe samého, kterou jsem vyfotil ještě na střední škole. Byla tam tematicky i flaška.

Třetí díl se jmenuje Milovníci knížek a tam jsem se trošku natrápil. Pan autor mi na mé vyžádání vyfotil most v Břeclavi, kde se nejspíš něco z knihy odehrávalo, takže to, co vidíte na obálce, je fotka přímo od pana Králíka. Opět jsem tam já jakožto hrdina a hodně jsem se trápil s tím, jaký motiv bych tam ještě měl doplnit. Od autora jsem dostal tipy, že by tam mohla být třeba knížka typu slabikář, nebo nějaká plechovka s barvou, ale nic z toho se mi nepodařilo zpracovat tak, aby mi to dávalo smysl. Nakonec jsem použil písmena coby literární odkaz, které jsem samozřejmě velmi krvavě naskládal a vznikl z toho spíš laciný detektivkový symbol, ale myslím si, že je to úplně v pohodě. Tentokrát jsem neměl na zadní stranu žádnou fotku z archivu.

Musím se přiznat, že jsem ani jednu z těchto knížek nečetl. Mám pořád otravně velké množství nepřečtených knih, které se hromadí, nebo spíš vytvářejí extrémně dlouhou čekací frontu, takže nezvládám ani knížky, na kterých se podílím svým obalem...

11. 08. 2025

obal alba: piotrology

Ne vždy všechno musí jít podle plánu. Původní představy obalu na PIOTROLOGY byly trochu jiné a zahrnovaly fotografii amerického hosta Vincenta Herringa. Fotografování mělo proběhnout po koncertě ve Flédě a já udělal chybu, že jsem na tento plán přistoupil, přestože zkušenost praví, že po koncertě se nedá zorganizovat zhola nic. Tak se také stalo. Jakmile koncert skončil, všichni se prakticky okamžitě rozprchli. Hlavní hvězdy spěchaly na hotel a mně nezbylo nic jiného než se rozloučit se zbytkem.

Bylo tedy potřeba vymyslet náhradní řešení. A i když se na albu objevují velká jména, padlo rozhodnutí, že tam bude opět sám Lukáš Oravec se svou trubkou. Což vlastně není nic špatného, že je kapelník na titulce sólo.

Dohodla se amatérská photosession u mě doma. Lukáš dorazil s nástroji, v saku a s čerstvě nažehlenou bílou košilí. Nafotili jsme hromadu materiálu, spoustu vtipných momentek, ale seriózní výrazy podle představ se ne a ne dostavit až jsme to odpískali a šli na pizzu. Při následném prodírání se vším tím nafoceným humorem jsem přeci jenom objevil pár fajn seriózně působících fotek a jednu jsme zvolili na obal.

Opět jsem použil dvojbarevnou úpravu ve stylu debutu. Trubka opět dostala zlatý tón a zbytek jsem tentokrát nechal černobíle s lehkým filtrem.
Na té fotce to vypadá, jako by Lukáš hrál nějaké zběsilé sólo a ve skutečnosti je to moment, kdy ho chytl záchvat smíchu. A to je přesně to, co jsem potřeboval.

Ač na titulní straně nenacházím ani po letech žádnou chybu, na zbytek obalu nejsem vyloženě hrdý. Na zadní stranu jsem dal okýnka s fotkami jednotlivých muzikantů, která jsem pak zopakoval i uvnitř v bookletu. Dneska bych to už neudělal. Celkově mě ale obal hodně baví. Působí luxusně a má přesně ten styl, kterého jsme chtěli dosáhnout.

Takže spokojenost, spokojenost,... No... a pak přišla taková trochu nepříjemnost.

Jdu si takhle po Brně a periférně vidím cosi povědomého na plakátovací ploše. Na takovém tom výlepním válci. Sinatrology! Název stejný formátem, podobné písmo, podobná barevnost. Sinatrology, nějaká akce s písněmi Franka Sinatry, hádám, šlo ven dřív než naše Piotrology, ale nebyl to žádný velký náskok. V době, kdy se jejich věc objevila veřejně, jsme už dávno měli název i grafiku. Upřímně, dodnes si to neumím vysvětlit. To množství podobností bylo až příliš velké na to, aby šlo o čistou náhodu. Ale za sebe můžu naprosto čistě říct, že ten koncept vznikl z mé hlavy, a nemyslím si, že by se k mým návrhům nějaký jiný grafik mohl jen tak dostat. Ale historie bohužel není na mé straně a s Lukášem jsme se záhadně stali plagiátory.

Ale zase se dá říct, že dyzajn tohodle alba byl inpirací jiným, takže se objevil minimálně jeden obal, který přímo vycházel z toho mého, což mám to potvrzené. Tam mě jenom trochu mrzí, že jsem nebyl osloven přímo já, když už chtěl někdo můj styl.

CD jsme nakonec vyráběli v jedné firmě někde směrem na Modřice, kde, jak si pamatuju,– pracovaly samé ženy. A výsledek se jim opravdu povedl.

07. 07. 2025

obal alba: introducing

Lukáše Oravce jsem poprvé viděl na koncertě podivné kapely Next Phase v brněnské Trojce. Byl jsem tam pozván Vladimírem Třebickým (tehdy ještě členem dnes již bohužel mrtvé kapely Koistinen) jakožto fotograf. Zároveň jsem se tam seznámil i s Pavlem Zlámalem, vůdcem toho uskupení. Nafotil jsem tehdy pár fotek a víceméně jsme se s Pavlem domluvili, že bych mu mohl udělat plakát na příští koncert.

Po několika dalších akcích mi napsal právě Lukáš Oravec, tehdy ještě neznámý nejlepší československý trumpetista. Že prý v Brně vzniká nová kapela a že by potřeboval vizuál. Domluvili jsme se prakticky okamžitě. V té době jsem grafiku dělal jen okrajově, takže jsem byl o to víc poctěn, že je zájem. Nejdřív jsem mu připravil pár plakátů na jam sessions, které pořádal v Žilině, a pak i plakát pro jeho kapelu – Lukáš Oravec Quartet. První koncert se konal v brněnském klubu U Kouřícího králíka. A tak vlastně začala naše spolupráce. Od té doby tvořím prakticky veškerou grafiku pro jeho projekty.

A koncertní činnost byla jen pár kroků od nahrání debutového alba v roce 2013 a mé grafické účasti na něm. Od začátku bylo jasné, že se půjde cestou klasického jazzového retro stylu. Jednoho dne jsem u Lukáše doma vytáhl foťák a v ložnici, kde byla volná bílá zeď, jsme nafotili sérii portrétů s křídlovkou. Bylo už pozdní odpoledne, jestli si dobře pamatuji, a světelné podmínky neideální, a tak jsem jednou rukou fotil a druhou jsem si přisvěcoval lampou. Z téhle improvizované session nakonec vylezlo překvapivé množství materiálu, který jsme dál využili především na plakáty.

Samotná práce na obalu nebyla nijak komplikovaná. Nepamatuji si na žádný výraznější zádrhel. Zvítězila barevná kombinace modré a žluté. Nejsem úplně fanoušek selektivního zabarvení, když je fotka třeba černobílá a jen jeden prvek je barevný. Většinou mi to přijde nechutné. Ale tady je to výjimka a myslím, že to vizuálně funguje a sedí to k náladě alba. Navíc mám pocit, že to byl Lukášův nápad, tak mne nebijte.

CD vyšlo v jednoduchém digipaku, na trubce je použitý parciální lak, takže se pěkně leskne – za mě hezký detail, který zacáloval vydavatel Hudobný fond. Název kapely jsem poskládal z naskenované abecedy, zbytek je font.

Radovana Tarišku jsem prý udělal moc malého. Tedy jeho jméno na obalu. Omlouvám se zpětně, tehdy mi to přišlo vtipné, že je „miniaturní“. Ale vzhledem k tomu, že jde pravděpodobně o nejlepšího slovenského saxofonistu, mohl jsem mu to jméno dát o číslo větší. Na druhou stranu tak, jak to je, se mi to líbí a sedí mi to. V tisku to sice vyšlo trochu tmavší, ale na denním světle to prokoukne.

V nějaké recenzi jsme byli nařknuti, že jde o kopírku nějakého jiného obalu (Freddie Hubbard?), ale to je blbost.

16. 06. 2025

recenze: nové hovory k sobě

Koncem minulého roku vyšla v nakladatelství Leda nová edice Hovorů k sobě od Marka Aurelia, a to konečně v moderním překladu. Pro mě osobně to byla velká událost, protože jsem dlouho nosil přesvědčení, že bychom si zasloužili, aby se objevilo i něco jiného, než stále dokola vydávaný sto let starý překlad od Josefa Kuthana, který, ač je absolutní klasikou, může být pro dnešního čtenáře nepřístupný svým stylem. A že dnešní čtenář se svou sekundovou schopností udržet pozornost potřebuje trochu pomoci.

Jak to tedy dopadlo. Obálka knížky je… no, řekněme překousnutelná. Nejsem z ní nadšený, ale o průser se také nejedná. Design je obšlehnutý z jednoho konkrétního zahraničního vydání od nakladatelství Penguin. Asi mi ta neoriginalita nevadí, jen si myslím, že kdyby se vydali konzervativnější cestou, tedy na obálku klasický titul, autor a nějaký obrázek, tak by toho prodali víc. Přeci jen pro Penguin pracují grafici z trochu jiné ligy a nakladatelství při svých nákladech si může dovolit ledasjaký experiment. Na našem trhu bych byl opatrnější a raději vsadil na něco méně odvážného a více čitelného. Ale já osobně jsem s tím v pohodě. Mohlo být hůř.

Co se týče fyzického zpracování knihy, tak tady je to lehce, možná těžce, pokulhávající. Jsem fanoušek paperbacků, ale ty musí mít nějaké vlastnosti, aby se dobře četly. Tohle se nedá pohodlně otevřít. Furt se to zavírá, takže při čtení si nedobrovolně posiluji ruku a je to nepříjemné. Grrrr. Stoicismus v praxi, co? Tohle je prostě laciné vydání v tom nejhorším slova smyslu. Velký nedostatek. A tisk obálky mají na okrajích odrbaný i na promo fotkách. Fuj.

Teď k samotnému obsahu. Překlad se čte v pohodě a je jasné, že cílí na široké publikum. Nikdo si tu snad asi nehraje na to, že by to bylo dokonale přeložené ze starořečtiny. Je to velmi volné a tudíž přístupné, srozumitelné. Prostě pro lidi, co chtějí stoickou moudrost bez zbytečného luštění významů. Umím si představit, že nějací akademici nebo intelektuálové by na to mohli buldozerem nahrnout nepříjemnou kritiku, protože to není na dostatečné literární úrovni. Ale pokud to bereme jako překlad, co má přiblížit dané myšlenky běžnému těžce pracujícímu a trpkým osudem zkoušenému člověku, tak to svůj účel splňuje velmi uspokojivě. Kdo vyžaduje hlubší filologický rozbor nebo co já vím, nechť si prosím pořídí odbornější edici v jiném jazyce. Tady máme, co máme.

Marcus Aurelius psal Hovory k sobě (v originále Τὰ εἰς ἑαυτόν, Ta eis heauton, tedy „K sobě samému“) jako osobní deník, nejspíš někde v polních táborech během markomanských válek. Možná dokonce kousek od Moravy (či přímo na Moravě!) a prokazatelně na Slovensku. Historici datují většinu zápisků do let 170–180. Neplánoval je vydat, takže tam nenajdete nějakou uhlazenou literaturu. Jsou to syrové myšlenky, reflexe, mnohdy se opakující připomínky, jak žít nejen podle stoických principů. A to se v překladu pořád nachází. Po povrchním přečtení mi nic nescházelo. Co ale považuji za zbytečné, je snaha to místy až moc modernizovat. Chápu, že je to pojaté jako seberozvojová literatura a ne filosofické dílo, ale dost se z toho potom vytrácí autenticita, které bych se držel, protože seberozvojových knih je v této oblasti dost.

Chtěl jsem původně vypsat nějaké příklady rozdílů včetně odlišností v anglických překladech, aby bylo jasné, že své místo na trhu má pestrost, ale pro ušetření času všech zúčastněných vezmu jen první větu z celé knihy, jejíž dva české překlady jsou následující:

Rudolf Kuthan (1934):
Můj děd Verus mi dával příklad dobrého srdce, které se nedovede hněvat.

Rudolf Červenka (2024):
Můj dědeček Verus mne svým příkladem učil laskavému a klidnému jednání.

Jak vidíte, jsou to dvě verze téhož, které mají možná ve finále stejný smysl, ale stylem se trochu liší. Zatímco první, původní překlad je více poetický, druhý se více drží originálního úsporného stylu. Přímočařejší překlad z originálu by byl něco jako: Od svého děda Vera dobrý charakter (dobré chování) a klidnou povahu (nehněvivost). Všechny verze jsou v pohodě, jen překlad v novém vydání dle mého mnohem více odpovídá dnešním potřebám.

Jestli má někdo s tímto novým překladem problém (a že i já bych si zvládl něco najít), tak si může zařídit svůj vlastní převod do češtiny. Ale to se nestane, dokud se granty nebudou udělovat podle reálné prospěšnosti.

Jo, a velikost písma je fakt obří, což někomu s horším zrakem může dost vyhovovat, když si zapomene brýle.

Závěr? Nové vydání Hovorů není dokonalé. Obálka mohla být lepší, zpracování mnohem kvalitnější a uživatelsky přívětivější. Ale je to konečně nějaký jiný český překlad a to mi v tuto chvíli stačí.

Pokud hledáte něco, co vás inspiruje k zamyšlení nad životem, aniž byste se museli prodírat archaickým jazykem, tohle je ono. Jasně, nejspíš to není pro hardcore filology, ale pro nás, obyčejné smrtelníky, co si chtějí přečíst nějakou starou knížku, je to dobrá volba.

28. 05. 2025

recenze: stoikův průvodce

Stoikův průvodce pro každý den (The Daily Stoic) od Ryana Holidaye je, jak jsem zjistil, pro mnohé vstupní branou do světa stoicismu. Kniha slibuje praktický návod, jak aplikovat starověkou filozofii do každodenního života prostřednictvím 366 citátů od stoických myslitelů s následným vysvětlením. Jsem velký fanoušek antické filozofie, především stoicismu, takže jsem si knihu pro zajímavost koupil. Představa denní mikro-dávky stoické moudrosti, kterou zvládnu rychle vstřebat, mi přišla atraktivní.

Premisa je opravdu fajn: rychlé, inspirativní čtení na každý den. Krátká stránka třeba před spaním, i když už člověk večer chcípá únavou. No… Jako vstupní brána je to určitě dobré a marketér Ryan Holiday umí předžvýkat a podat čtenářům dokonalý produkt. Jenže když jsem se s nadšením začetl a počítal s tím, že knihu budu mít celý rok na nočním stolku, začal jsem se rychle nudit. Citáty, myšlenky a rady jsou samozřejmě v pořádku, ale všechno je takové neosobní, chladné. Četl jsem názor, že je to jako kuchařka. To sedí, protože kuchařka je taky plná dobrých návodů, do kterých se dá začíst, ale na nočním stolku ji nepotřebujete. Je to taková kuchařka motivace. A pokud jsem z něčeho unavený, tak je to přímočaré motivování citáty. Sebeovládání, přijetí nepřízně osudu, vděčnost, hledání vnitřního klidu… Všechno je naprosto důležité do života aplikovat. Ale tahle zjednodušená seberozvojová forma mi nesedí ani trochu, takže jsem přečetl sotva dvacet stránek a knihu vsunul zpět do knihovny, kde odpočívá už dva roky, aniž bych měl chuť ji vytáhnout.

Přestože kniha není můj šálek čaje, má své nesporné kvality, hlavně pro nováčky ve stoicismu (a přidružených filozofických směrech). Pokud rádi čtete a sdílíte citáty na sociálních sítích, tahle kniha bude dobrá volba. Stejně tak je formát ideální pro lidi s nabitým programem, kteří si chtějí každý den najít chvilku na zamyšlení. Citáty samotné jsou samozřejmě cenné a v dost jiných překladech, takže pro stoické nerdy rozhodně

Holiday odvádí docela dobrou práci v popularizaci stoicismu a spousta lidí se o tomto směru dozvěděla právě od něj. Má YouTube kanál (kde se všechno dost opakuje) a napsal už slušný počet knih. Já s ním mám ale problém v tom, že je to všechno až příliš marketingově, komerčně pojaté. Jeho stoicismus může dost připomínat moderní seberozvojový přístup s důrazem na produktivitu, což je docela mimo původní myšlenky. Působí to neautenticky. Navíc zbytečně podsouvá své osobní politické názory, což je vždycky otrava, ať už s nimi souhlasím, nebo ne.

Pokud jste fanoušci seberozvoje a nečetli jste ještě Seneku nebo Marka Aurelia, klidně do toho jděte. Stejně tak, pokud nemáte čas nebo chuť na delší čtení, tu jednu stránku s hodnotným obsahem do sebe zvládnete nacpat. Ale pokud už máte něco načteno, doporučil bych třeba knihu Myslet jako římský císař od psychoterapeuta Donalda Robertsona, kde jsou čtivě namíchané historie a filozofie z pohledu kognitivně behaviorální terapie. Nic složitého, a přitom lepšího než cokoli od Holidaye.

23. 04. 2025

obal alba: mostly standards

Jak už jsem jednou psal – Ondřej Štveráček je český John Coltrane. Samozřejmě v nadsázce, protože Coltrane nemá žádné varianty, ale pokud ne Štvery, tak kdo jiný? No? Kdo? Je ale evidentní, že má Coltranea v extrémní oblibě a vůbec se tím netají. A to byl vlastně i případ desky Ondřej Štveráček Quartet Plays Mostly Standards…

A jak už jsem taky zmiňoval, Ondřej mi rovnou se zadáním práce posílá i svůj návrh, jak by si to představoval. Tentokrát mi poslal dva obrázky. Obal alba Johna Coltranea s názvem The John Coltrane Quartet Plays Chim Chim Cheree a k tomu vlastní skicu vycházející z toho coveru s poznámkou, že by si to přál zhruba v takovém stylu.

Obrázky, co mi Ondřej poslal

Ještě jsme se pak v několika mailech pobavili o různých dalších možnostech, nicméně já jsem nakonec vzal to, co mi poslal a přetavil to do své vize, která ale stále vychází z takového toho klasického výtvarného pojetí jazzových alb.

Fotku jsem nechal stejnou, barvy textu taky. Jen jsem změnil typografii (písmo z předcházejícího alba) a celkovou grafickou úpravu. Tentokrát jsem na obal přidal pro autentičnost logo vydavatelství Štvery Records, které si taky víceméně navrhnul sám Štveráček a já jen vytvořil osekanou verzi v kolečku. Všechny fotky, jak na obalu (předek, zadek), tak uvnitř něj, jsem udělal černobílé s lehkým barevným tónem. A potisk samotného disku jsem navrhl s odkazem na labely desek z vydavatelství Impulse! Records.

Toto je čistý jazz. Formou i obsahem.

17. 03. 2025

obal alba: live in prague

Živáky mám hodně rád. Vždycky se na nich ukáže, co je kapela vlastně zač. Tenhle živák z Jazz Docku v Praze je přesně ten případ. Skvělá hudba, skvělí muzikanti. S grafikou jsem se docela mořil, musím přiznat. Přitom výsledek nakonec dopadl uspkojivě a i po letech mě pořád baví. Ať už vizuálně, nebo jak to celé dopadlo v tisku. I když... byl to trochu risk. Všechno je tmavé, a do toho malinké písmo, což je vždycky trochu past (okolní tmavá barva nateče do bílého textu), ale naštěstí to dopadlo dobře. S odřenýma ušima, ale dobře.

Už si ani nepamatuju, co mi Ondřej Štveráček, který vždy mívá vlastní představu, tehdy poslal za návrh nebo zadání. Udělal jsem jednoduchou koláž fotek muzikantů přímo z toho koncertu. Ty jsem pak doplnil o šuplíkovou grafiku, jejíž kousky občas někde použiju. Jsou to takové moje základní vizuální prvky – tečky, rastrované textury, halftone pattern... Něco, co jste už možná viděli třeba na plakátech pro Kaunis Five nebo v mých volnějších věcech.

Jediná věc, kterou bych dneska udělal jinak, je forma vydání. Líbilo by se mi to spíš jako klasický digipack, ne v obyčejné plastové krabičce. Ale chápu, že do toho promluvil i rozpočet, takže vlastně no stress.

Výsledek je poctivej živák, kterej si zaslouží svoje místo v poličce. A pořád se na něj dobře kouká i dobře poslouchá.

15. 03. 2025

obal alba: sketches

Ondřej Štveráček je český John Coltrane. Marná práce, rvěte si vlasy, je to tak. Saxofonista odkudsi z Prahy nebo okolí nebo odkud, ale když foukne do sága, máš pocit, že tě vrátil přímo zlaté éry padesátých na šedesátých let. Pro Ondřeje jsem navrhoval obaly k celé řadě kompaktů, ale tahle deska je naše jediná vinylová spolupráce.

Album vyšlo původně jako kompaktní disk, dokonce ve dvou nákladech. A díky slušnému ohlasu padlo rozhodnutí vydat ho i na gramofonové placce. První CD edice z tiskárny vylezla, a to přiznávám s lehkou lítostí, opravdu hodně tmavá. Věděl jsem, že si s kontrastem zahrávám jako s ohněm, ale přesto jsem to risknul. Koncept byl postavený na hutném, až monolitickém výrazu – jenže výstup z tiskárny překonal i má nejčernější očekávání.

Vinyl ale celý projekt plně rehabilitoval. Tisk se povedl naprosto skvěle (v tiskárně mají jeden kus vystaven jako příklad povedeného produktu) a mám z toho výsledku radost ve všech ohledech.

Základní návrh obalu, tehdy ještě CD, přišel přímo od Ondřeje. Poslal mi hrubou skicu, nástřel kompozice, který už sám o sobě nesl dost jasnou estetickou vizi. To je na něm ostatně sympatické: je to jeden z mála hudebníků, kteří mají jasnou představu vizuálu své hudby. Někdy jeho návrh jen rozvedu, jindy si vezmu inspiraci a přetavím to po svém. V jednom konkrétním případě byl natolik hotový a funkční, že jsem ho do finální verze jen s lehkým doladěním začlenil a tím jsme se stali rovnocennými spoluautory.

Vizuální jazyk desky je odkazem na klasické jazzové LP obaly z 50. a 60. let. Centrální fotografie hudebníka při hře, lehký monochromatický filtr, jednoduchá typografie. Tehdy se v jazzových vydavatelstvích s grafikou moc nemazali – jelo se rychle, jeden titul za druhým, ale mělo to styl. Snažil jsem se zachytit právě tenhle duch – poctivý řemeslný vizuál, který nehraje na laciný efekt a s pokorou slouží muzice.

15. 02. 2025

obal knihy: dopis od gideona

Tahle kniha znamenala mojí první spolupráci s nakladatelstvím P3K. Velmi příjemnou spolupráci.

Gideon Klein byl český židovský skladatel a klavírista. Během druhé světové války byl vězněn v terezínském ghettu, kde navzdory těžce diskomfortním podmínkám působil jako organizátor kulturního života a tvořil své nejznámější skladby. V roce 1945 zemřel v koncentráku Fürstengrube. Bylo mu 24 let.

Práce na obálce této knihy šla víceméně sama. Připravil jsem hned několik návrhů s použitím portrétní fotografie Gideona Kleina. Přáním byla konzervativní cesta, takže jsem si jakékoli arogantní výtvarné výlevy mohl rovnou odpustit. Přesto jsem se bez úspěchu snažil prosadit nějaké srandy. Nakonec zvítězila jednoduchá, ale podle mého názoru poměrně výrazná varianta: na původní fotografii, kterou jsem musel vyretušovat, jsem aplikoval barevný přechod (optimistická oranžová), který jsem zopakoval i na zadní straně obálky. Typografie je minimalistická, moderní. Knihu doporučuji.

10. 02. 2025

obal knihy: nespoutaný čas

Autorkou knihy Nespoutaný čas (A Freewheelin’ Time) je Suze Rotolo – americká umělkyně, aktivistka a dlouholetá přítelkyně Boba Dylana. To je ta holka na slavné obálce alba The Freewheelin’ Bob Dylan z roku 1963. Kniha je vzpomínání na 60. léta v Greenwich Village, období intenzivní proměny kultury, umění a politiky – i na život po boku začínajícího Dylana.

Nemůžu říct, že bych byl fanouškem Boba Dylana. Uznávám jeho dílo, jeho osobnost i význam v historii hudby a literatury, ale jen tak si jeho desku nepustím, i když mám spoustu jeho skladeb velmi rád… často ovšem v podobě cover verzí od někoho jiného.

Oproti předchozí knize, u které jsem se poměrně trápil, byl návrh obálky tady úplně jednoduchý. Dostal jsem zadání, dostal jsem i fotku – a během jednoho večera jsem měl víceméně hotovo. Druhý den už jsem jen dodělal detaily a bylo to.

Kdybych tuhle obálku dělal dnes znovu, nejspíš bych zvolil jiný postup. Koncept se mi jako celek líbí, ale některé detaily bych řešil jinak. Nicméně i tak to byl zajímavý projekt, který šel nečekaně hladce.

10. 02. 2025

obal knihy: ke gogolovi a zpátky

Moje první obálka pro nakladatelství Carpe diem obalovala knihu Ke Gogolovi a zpátky. Děj začíná rokem 1989, tedy tím revolučním, a právě to mě přirozeně inspirovalo k velmi silnému retro stylu. Měl jsem spoustu nápadů a plánů, jak na obálku dostat co nejvíce z atmosféry revoluce a porevoluční doby, ale u těch nápadů to zůstávalo. V hlavě to bylo úžasné, ale v praxi jsem se s tím trápil – až se tenhle projekt zařadil k těm „prokletým“, kdy je všechno sice v pořádku, ale múzy objímají jiné pány grafiky. V té době jsem byl navíc nemocný, takže se celý proces ještě víc zdržel. Nakonec jsem se rozhodl pro poměrně jednoduchý koncept: vzal jsem fragmenty z nedokončených šuplíkových grafik, které jsem doplnil nově nafocenými nohami modelčinými. Tedy ženským prvkem v knize zcela zásadním. A nakonec se to celé tak nějak přirozeně vešlo do mé původní představy, tedy kolážového retro stylu.

Prosadil jsem si, že na titulní straně nebude logo nakladatelství, což považuji za správné rozhodnutí – název Carpe diem je i tak dobře viditelný, i když malý. Na vnitřní záložku jsem umístil fotografii autorky.

Tisk nakonec vyšel trochu tmavší, než jsem plánoval, což se ukázalo být jako dobrá chyba.

10. 01. 2025

linux je cesta, linux je spasení

Celý život jsem v Linuxu viděl jakýsi tajemný nedostupný operační systém pro hyperinteligentní programátory, kteří jsou schopni luštit déšťe znaků. Až před lety, když jsem řešil nedostatek místa v laptopu s malým diskem, mi jeden dobrý člověk poradil nahradit obrovský Windows nějakou menší distribucí (verzí) Linuxu. Najednou se přede mnou otevřel naprosto nový svět nekonečných možností, nekonečné svobody. Ač tomu tak dlouho bylo, dnes už Linux neznamená záležitost výhradně pro technické nadšence. Moderní distribuce Linuxu jsou navrženy tak, aby byly uživatelsky přívětivé a snadno ovladatelné. Můžete si vybrat takovou, která je podobná pracovnímu prostředí vašeho stávajícího OS a přechod téměř nemusíte poznat. Z vlastních zkušeností mohu říct, že se v Linuxu dokáže rychle zorientovat i počítačový anti-talent.

Když to shrnu, tak hlavní výhody Linuxu pro běžného uživatele jsou následující:

Je zdarma.
Rozjedete ho na čemkoliv. I pro staré stroje se najde verze.
Je méně náchylný k virům a malware.
Je stabilní a dlouhodobě podporovaný.
Nejste závislí na jedné megaspolečnosti.
Přehledné a intuitivní grafické rozhraní.
Široká nabídka nástrojů od prohlížečů přes kancelářské balíky až po grafické editory.

Pokud máte doma starší počítač, který už nezvládá novou verzi operačního systému, pak se Linuxu nebojte. Je potřeba zvolit správnou distribuci, ale z těch stovek možností většinou pro začátečníka připadají v úvahu jen ty nejpopulárnější s dobrou podporou. Já osobně používám a lidem na počítače instaluji (jo, jsem nedobrovolný ajťák amatér) distro Linux Mint (www). Podle návodu stačí nainstalovat a můžete pokračovat v tom, co jste doposud na počítači dělali. Budete překvapeni, jak snadné to je.

Nevýhodou může být omezený výběr některých specializovaných programů, i když většina běžně používaného softwaru je dostupná. Některé aplikace mohou vyžadovat speciální konfiguraci nebo emulaci. Se vším vám určitě pomůže skvělá komunita.

Do toho!

12. 11. 2024

proč je teď antická knihovna hnusná?

Za minulého, právem kritizovaného, režimu se několik věcí povedlo. Samozřejmě to nebylo režimem samotným a možná (zcela určitě), kdyby byli u vlády normální lidi, povedlo by se to mnohem lépe, ale je třeba být spravedlivý a sem tam něco v tom děsu pochválit. Jedna z těch věcí, které velmi oceňuji, je edice Antická knihovna, která po desetiletí až do dnešních dnů přináší překlady literárních skvostů starověkého Řecka a Říma. Dnes se dají starší vydání těchto kousků sehnat za pár korun v každém antikvariátu a právě proto dávám komoušům na úvod toto drobné plus (které si jinak nezaslouží).

Nejspíše je po některých titulech poptávka i dnes, protože ve stejné edici jsou na pultech kromě nových prvních vydání i dotisky publikovaných děl. Především budu psát o bestselleru Marka Aurelia Hovory k sobě, což je kniha, kterou by měl alespoň jednou přečíst každý, kdo se číst naučil. Já mám vydání z roku 1948, tedy před Antickou knihovnou (takže o tom řeč nebude) a pak vydání z roku 2022, což je reedice vydání z roku 1969. Oboje tyto verze jsou v překladu Rudolfa Kuthana. Obsah je tedy stejný.

Co se ale liší, je grafické provedení. Podobu Antické knihovny považuji za klasickou, kultovní a její strohost se mi docela líbí. Kompozice prvků na obálce mi u starých vydání přijde zajímavá a prostorové či vizuální neoddělení autora od titulu je šedesátkově odvážné a vlastně stále docela osvěžující. Objektivně si troufám tvrdit, že jak je celá edice minimalisticky sjednocená, působí důstojně a nadčasově.

1969

A co se změnilo a proč o tom píšu? Základ je na první pohled stejný. Barva plus mínus sedí, stejně tak orámování, které mají starší vydání lepší, decentnější a lépe umístěné ve formátu (ale budiž, dá se přežít). První podstatný rozdíl je ten, že místo fotografie sochy hlavy Hypnose, boha spánku, která zdobila většinu svazků (ještě se párkrát objevila kresba harpyje a fotka řeckého reliéfu Európy na býkovi), je posledních dvacet let většinou portrét autora příslušného díla. V tomto případě podobenka Marka Aurelia na minci, jenž naštěstí nemá oproti ostatním novějším vydáním kolem sebe lacinou záři (či stín). S touto změnou nemám problém. Dává většího smyslu na titulní stranu umístit autora, než někoho, koho bereme v mytologii jako spánek samotný. Tady je ten peníz docela v pohodě, u jiných knih jsou portréty provedeny hnusněji.

A teď ta prokletá typografie. Pěkné původní písmo nahradil lacině působící patkový font, který jakoby byl první volbou naslepo těsně před termínem. Ze všech těch možností, které teď, po roce 2000 (kdy nastala změna designu), máme, je tato volba opravdu smutná, a i když vím, že někdy knižní grafik nemá volbu, tak se mělo dojít k nějakému kompromisu, který by alespoň trochu zmírnil degradaci podoby takového důležitého literárního díla. Co se týče rozmístění, původní odvážná kompozice pracující s volným prostorem byla jistě zavrhnuta jako příliš matoucí a vše tak máme nasekané a rozprostřené po celé titulce. Nehrozí tedy, že by byl moderní člověk zmaten nejasným přechodem mezi jménem autora a názvem knihy. Poslední vydání Hovorů naštěstí tak moc nechytlo odpudivost jiných knih z edice.

2022

Pevná vazba s přebalem. Tady se nic nezměnilo. Bohužel desky pod obalem už nejsou v plátně s vyraženým titulem, ale to asi nikdo nečekal. Náklady jsou náklady. Přece jenom musí nakladatelství i něco vydělat. Nebo alespoň neprodělat. Ale co mohlo stát navíc potisknout ten bílý papír? Však nemohl být problém tam ten titul hodit. Nějakou dobu jsem měl Hovory v původním vydání (1969) právě bez přebalu a plátno s ražbou mi stačily. Toto je opravdu škoda, byť se to může zdát jako přehnaná výtka.

Zbytek knihy je upraven v duchu obalu, ale to už bych jen remcal, jak je dneska všechno špatné a ošizené a dříve to bylo lepší. A lidi k sobě měli blíž a všechno stálo korunu, maximálně korunu pade. Opravdu bych byl nerad, aby to vyznělo jako kritika těch, kteří za vydáváním těchto děl stojí. To naopak, těm děkuji. Jen mne mrzí, že něco, co nebylo potřeba měnit, bylo změněno (z nějakého praktického důvodu jistě), a to dle mého k horšímu. Dívám se na to jen z pohledu grafického. Mnoho autorů těch knih by se chechtalo, že se nechám znechutit něčím tak povrchním, jako je povrch knih. Vždyť ta pravá krása vzniká až po přečtení. A možná by mi někteří starověcí experti knihu vytrhli z ruky a vyrvali z desek a nechali mi jenom paperback. Klidně by to tak mohlo být, ale můj názor je ten, že obálka by měla být skvělá a přitažlivá. A pokud už něco objektivně kvalitního existuje, není důvod kvalitu dgradovat způsobem, jako to udělali s edicí Antická knihovna.

A ještě taková poznámečka mimo obal. Pokud mají dvě vydání takto zásadní knihy v rozmezí 74 let stejný překlad, je něco špatně. Samozřejmě aktualizování překladu ze staré řečtiny nebude jednoduchá a levná záležitost, ale s hromadou respektu k jedinému dostupnému překladu se to už místy nedá číst. Jistě, ke starému dílu je starý překlad vhodný. Bohužel široká veřejnost nebude mít trpělivost prokousávat se všemi těmi prapodivnými výrazy a tak se z toho stává čtení pro opravdové nadšence, kterým v lovu perel nestojí v cestě náročný jazyk a hnusné provedení.

24. 12. 2023