Někdy ve druhé polovině devadesátých let jsem se u bývalého kamaráda doma setkal s Hobitem. Přišlo mi to zprvu jako pofidérní čtivo, protože se hlavní hrdina jmenoval velmi trapně Pytlík, ale zahráli jsme si rovnou i deskovou hru The Hobbit a tak nějak pomalu jsem se přes Pytlíka (a Šmaka) přenesl a knihu si v Černé planetě zakoupil též. Pamatuji si, jak jsem si na Svoboďáku nedočkavě přečetl první odstavce s popisem hobití nory. Od dalších stran jsem byl touto knihou dokonale uchvácen. Jako kdyby přestala existovat jakákoliv jiná literatura. Stal jsem se opravdovým fanouškem.
Dále jsem se ale ve čtení Tolkiena nedostal. Koupil jsem si ještě Společenstvo prstenu, ale u čtení jsem usínal. Vzdal jsem to. Zato čtenářsky přístupnějšího Hobita jsem si vychutnal několikrát. Dokonce jsem si v pokoji vybudoval čtecí bunkr, takže mám tuto knihu spojenou i s jakýmsi obřadem.
O knize jako takové není potřeba v dnešní době nic psát. Děj zná každý, je to klasika, kterou by měl každý mladý čtenář alespoň zkusit.
Co bych tu rád vypíchnul, je moje zalíbení v ilustracích.  Současný člověk má Tolkienův svět vizuálně spojen s filmy (dvě trilogie). Já Hobita četl nepolíben středozemní kinematogrfií a pokud jsem si měl udělat nějakou představu, bylo to z autorových perokreseb a akvarelů. Tolkien se amatérky věnoval malování celý život, takže si u svých knih krom ilustrací vytvářel i obálky. Jeho obrázky jsou velmi starosvětsky stylizované a ke knize se zvláštním způsobem hodí. Nikdy jsem je nebral jako dokonalou ilustraci toho, jak všechno vypadá, ale spíše jako nadsazená dobová zobrazení, která mi nechávají spoustu prostoru pro fantazii a jenom nějakým způsobem navozují specifickou atmosféru tak odlišnou od okolního světa. Tipuji, že většina dnešních nových čtenářů má k jednotlivým postavám přiřazené obličeje herců z filmů. To u tolkienovských ilustrací ani nejde, protože figuru nakreslit moc nezvládal, takže je tam jen pár malinkých toporných postaviček. Osobně mi to tak vždy vyhovovalo.
Co jsem ale miloval nejvíce, byly jeho mapy. Fantasticky stylové. Nejvíce ze všeho se mi líbily lesy s jednotlivými stromečky a skvěle vystínované hory. V té době jsem hrál hru Dračí doupě, do které jsem si kreslil vlastní mapy velmi inspirované těmi z Hobita a Pána prstenů. Mám je dodnes a i když nejsou tak dobré jako jejich inspirace, musím ocenit svoji tehdejší trpělivost s vykreslováním detailů.  

Tolkienův Hobit pro mne tedy není jen dobrodružný pohádkový příběh, ale i specifická nálada, která vychází z jeho ilustrací. Trochu bych to přirovnal k Malému princi, jehož ilustrace v potu tváře namaloval jeho autor a jsou s dílem dokonale spjaty i přes hromady pokusů o jiný vizuál. Každý si vybaví klasiku. Tak to mám s Hobitem. No, a teď jenom zbývá sehnat knihu v originále a konečně si ji pořádně vychutnat i po jazykové stránce.