Za minulého, právem kritizovaného, režimu se několik věcí povedlo. Samozřejmě to nebylo režimem samotným a možná (zcela určitě), kdyby byli u vlády normální lidi, povedlo by se to mnohem lépe, ale je třeba být spravedlivý a sem tam něco v tom děsu pochválit. Jedna z těch věcí, které velmi oceňuji, je edice Antická knihovna, která po desetiletí až do dnešních dnů přináší překlady literárních skvostů starověkého Řecka a Říma. Dnes se dají starší vydání těchto kousků sehnat za pár korun v každém antikvariátu a právě proto dávám komoušům na úvod toto drobné plus (které si jinak nezaslouží). 

Nejspíše je po některých titulech poptávka i dnes, protože ve stejné edici jsou na pultech kromě nových prvních vydání i dotisky publikovaných děl. Především budu psát o bestselleru Marka Aurelia Hovory k sobě, což je kniha, kterou by měl alespoň jednou přečíst každý, kdo se číst naučil. Já mám vydání z roku 1948, tedy před Antickou knihovnou (takže o tom řeč nebude) a pak vydání z roku 2022, což je reedice vydání z roku 1969. Oboje tyto verze jsou v překladu Rudolfa Kuthana. Obsah je tedy stejný. 

Co se ale liší, je grafické provedení. Podobu Antické knihovny považuji za klasickou, kultovní a její strohost se mi docela líbí. Kompozice prvků na obálce mi u starých vydání přijde zajímavá a prostorové či vizuální neoddělení autora od titulu je šedesátkově odvážné a vlastně stále docela osvěžující. Objektivně si troufám tvrdit, že jak je celá edice minimalisticky sjednocená, působí důstojně a nadčasově.

1969

A co se změnilo a proč o tom píšu? Základ je na první pohled stejný. Barva plus mínus sedí, stejně tak orámování, které mají starší vydání lepší, decentnější a lépe umístěné ve formátu (ale budiž, dá se přežít). První podstatný rozdíl je ten, že místo fotografie sochy hlavy Hypnose, boha spánku, která zdobila většinu svazků (ještě se párkrát objevila kresba harpyje a fotka řeckého reliéfu Európy na býkovi), je posledních dvacet let většinou portrét autora příslušného díla. V tomto případě podobenka Marka Aurelia na minci, jenž naštěstí nemá oproti ostatním novějším vydáním kolem sebe lacinou záři (či stín). S touto změnou nemám problém. Dává většího smyslu na titulní stranu umístit autora, než někoho, koho bereme v mytologii jako spánek samotný. Tady je ten peníz docela v pohodě, u jiných knih jsou portréty provedeny hnusněji. 

A teď ta prokletá typografie. Pěkné původní písmo nahradil lacině působící patkový font, který jakoby byl první volbou naslepo těsně před termínem. Ze všech těch možností, které teď, po roce 2000 (kdy nastala změna designu), máme, je tato volba opravdu smutná, a i když vím, že někdy knižní grafik nemá volbu, tak se mělo dojít k nějakému kompromisu, který by alespoň trochu zmírnil degradaci podoby takového důležitého literárního díla. Co se týče rozmístění, původní odvážná kompozice pracující s volným prostorem byla jistě zavrhnuta jako příliš matoucí a vše tak máme nasekané a rozprostřené po celé titulce. Nehrozí tedy, že by byl moderní člověk zmaten nejasným přechodem mezi jménem autora a názvem knihy. Poslední vydání Hovorů naštěstí tak moc nechytlo odpudivost jiných knih z edice.

2022

Pevná vazba s přebalem. Tady se nic nezměnilo. Bohužel desky pod obalem už nejsou v plátně s vyraženým titulem, ale to asi nikdo nečekal. Náklady jsou náklady. Přece jenom musí nakladatelství i něco vydělat. Nebo alespoň neprodělat. Ale co mohlo stát navíc potisknout ten bílý papír? Však nemohl být problém tam ten titul hodit. Nějakou dobu jsem měl Hovory v původním vydání (1969) právě bez přebalu a plátno s ražbou mi stačily. Toto je opravdu škoda, byť se to může zdát jako přehnaná výtka. 

Zbytek knihy je upraven v duchu obalu, ale to už bych jen remcal, jak je dneska všechno špatné a ošizené a dříve to bylo lepší. A lidi k sobě měli blíž a všechno stálo korunu, maximálně korunu pade. Opravdu bych byl nerad, aby to vyznělo jako kritika těch, kteří za vydáváním těchto děl stojí. To naopak, těm děkuji. Jen mne mrzí, že něco, co nebylo potřeba měnit, bylo změněno (z nějakého praktického důvodu jistě), a to dle mého k horšímu. Dívám se na to jen z pohledu grafického. Mnoho autorů těch knih by se chechtalo, že se nechám znechutit něčím tak povrchním, jako je povrch knih. Vždyť ta pravá krása vzniká až po přečtení. A možná by mi někteří starověcí experti knihu vytrhli z ruky a vyrvali z desek a nechali mi jenom paperback. Klidně by to tak mohlo být, ale můj názor je ten, že obálka by měla být skvělá a přitažlivá. A pokud už něco objektivně kvalitního existuje, není důvod kvalitu dgradovat způsobem, jako to udělali s edicí Antická knihovna. 

A ještě taková poznámečka mimo obal. Pokud mají dvě vydání takto zásadní knihy v rozmezí 74 let stejný překlad, je něco špatně. Samozřejmě aktualizování překladu ze staré řečtiny nebude jednoduchá a levná záležitost, ale s hromadou respektu k jedinému dostupnému překladu se to už místy nedá číst. Jistě, ke starému dílu je starý překlad vhodný. Bohužel široká veřejnost nebude mít trpělivost prokousávat se všemi těmi prapodivnými výrazy a tak se z toho stává čtení pro opravdové nadšence, kterým v lovu perel nestojí v cestě náročný jazyk a hnusné provedení.