Koncem minulého roku vyšla v nakladatelství Leda nová edice Hovorů k sobě od Marka Aurelia, a to konečně v moderním překladu. Pro mě osobně to byla velká událost, protože jsem dlouho nosil přesvědčení, že bychom si zasloužili, aby se objevilo i něco jiného, než stále dokola vydávaný sto let starý překlad od Josefa Kuthana, který, ač je absolutní klasikou, může být pro dnešního čtenáře nepřístupný svým stylem. A že dnešní čtenář se svou sekundovou schopností udržet pozornost potřebuje trochu pomoci.

Jak to tedy dopadlo. Obálka knížky je… no, řekněme překousnutelná. Nejsem z ní nadšený, ale o průser se také nejedná. Design je obšlehnutý z jednoho konkrétního zahraničního vydání od nakladatelství Penguin. Asi mi ta neoriginalita nevadí, jen si myslím, že kdyby se vydali konzervativnější cestou, tedy na obálku klasický titul, autor a nějaký obrázek, tak by toho prodali víc. Přeci jen pro Penguin pracují grafici z trochu jiné ligy a nakladatelství při svých nákladech si může dovolit ledasjaký experiment. Na našem trhu bych byl opatrnější a raději vsadil na něco méně odvážného a více čitelného. Ale já osobně jsem s tím v pohodě. Mohlo být hůř.

Co se týče fyzického zpracování knihy, tak tady je to lehce, možná těžce, pokulhávající. Jsem fanoušek paperbacků, ale ty musí mít nějaké vlastnosti, aby se dobře četly. Tohle se nedá pohodlně otevřít. Furt se to zavírá, takže při čtení si nedobrovolně posiluji ruku a je to nepříjemné. Grrrr. Stoicismus v praxi, co? Tohle je prostě laciné vydání v tom nejhorším slova smyslu. Velký nedostatek. A tisk obálky mají na okrajích odrbaný i na promo fotkách. Fuj.

Teď k samotnému obsahu. Překlad se čte v pohodě a je jasné, že cílí na široké publikum. Nikdo si tu snad asi nehraje na to, že by to bylo dokonale přeložené ze starořečtiny. Je to velmi volné a tudíž přístupné, srozumitelné. Prostě pro lidi, co chtějí stoickou moudrost bez zbytečného luštění významů. Umím si představit, že nějací akademici nebo intelektuálové by na to mohli buldozerem nahrnout nepříjemnou kritiku, protože to není na dostatečné literární úrovni. Ale pokud to bereme jako překlad, co má přiblížit dané myšlenky běžnému těžce pracujícímu a trpkým osudem zkoušenému člověku, tak to svůj účel splňuje velmi uspokojivě. Kdo vyžaduje hlubší filologický rozbor nebo co já vím, nechť si prosím pořídí odbornější edici v jiném jazyce. Tady máme, co máme.

Marcus Aurelius psal Hovory k sobě (v originále Τὰ εἰς ἑαυτόν, Ta eis heauton, tedy „K sobě samému“) jako osobní deník, nejspíš někde v polních táborech během markomanských válek. Možná dokonce kousek od Moravy (či přímo na Moravě!) a prokazatelně na Slovensku. Historici datují většinu zápisků do let 170–180. Neplánoval je vydat, takže tam nenajdete nějakou uhlazenou literaturu. Jsou to syrové myšlenky, reflexe, mnohdy se opakující připomínky, jak žít nejen podle stoických principů. A to se v překladu pořád nachází. Po povrchním přečtení mi nic nescházelo. Co ale považuji za zbytečné, je snaha to místy až moc modernizovat. Chápu, že je to pojaté jako seberozvojová literatura a ne filosofické dílo, ale dost se z toho potom vytrácí autenticita, které bych se držel, protože seberozvojových knih je v této oblasti dost.

Chtěl jsem původně vypsat nějaké příklady rozdílů včetně odlišností v anglických překladech, aby bylo jasné, že své místo na trhu má pestrost, ale pro ušetření času všech zúčastněných vezmu jen první větu z celé knihy, jejíž dva české překlady jsou následující:

Rudolf Kuthan (1934):
Můj děd Verus mi dával příklad dobrého srdce, které se nedovede hněvat.

Rudolf Červenka (2024):
Můj dědeček Verus mne svým příkladem učil laskavému a klidnému jednání.

Jak vidíte, jsou to dvě verze téhož, které mají možná ve finále stejný smysl, ale stylem se trochu liší. Zatímco první, původní překlad je více poetický, druhý se více drží originálního úsporného stylu. Přímočařejší překlad z originálu by byl něco jako: Od svého děda Vera dobrý charakter (dobré chování) a klidnou povahu (nehněvivost). Všechny verze jsou v pohodě, jen překlad v novém vydání dle mého mnohem více odpovídá dnešním potřebám.

Jestli má někdo s tímto novým překladem problém (a že i já bych si zvládl něco najít), tak si může zařídit svůj vlastní převod do češtiny. Ale to se nestane, dokud se granty nebudou udělovat podle reálné prospěšnosti.

Jo, a velikost písma je fakt obří, což někomu s horším zrakem může dost vyhovovat, když si zapomene brýle.

Závěr? Nové vydání Hovorů není dokonalé. Obálka mohla být lepší, zpracování mnohem kvalitnější a uživatelsky přívětivější. Ale je to konečně nějaký jiný český překlad a to mi v tuto chvíli stačí.

Pokud hledáte něco, co vás inspiruje k zamyšlení nad životem, aniž byste se museli prodírat archaickým jazykem, tohle je ono. Jasně, nejspíš to není pro hardcore filology, ale pro nás, obyčejné smrtelníky, co si chtějí přečíst nějakou starou knížku, je to dobrá volba.