Lukáše Oravce jsem poprvé viděl na koncertě podivné kapely Next Phase v brněnské Trojce. Byl jsem tam pozván Vladimírem Třebickým (tehdy ještě členem dnes již bohužel mrtvé kapely Koistinen) jakožto fotograf. Zároveň jsem se tam seznámil i s Pavlem Zlámalem, vůdcem toho uskupení. Nafotil jsem tehdy pár fotek a víceméně jsme se s Pavlem domluvili, že bych mu mohl udělat plakát na příští koncert.

Po několika dalších akcích mi napsal právě Lukáš Oravec, tehdy ještě neznámý nejlepší československý trumpetista. Že prý v Brně vzniká nová kapela a že by potřeboval vizuál. Domluvili jsme se prakticky okamžitě. V té době jsem grafiku dělal jen okrajově, takže jsem byl o to víc poctěn, že je zájem. Nejdřív jsem mu připravil pár plakátů na jam sessions, které pořádal v Žilině, a pak i plakát pro jeho kapelu – Lukáš Oravec Quartet. První koncert se konal v brněnském klubu U Kouřícího králíka. A tak vlastně začala naše spolupráce. Od té doby tvořím prakticky veškerou grafiku pro jeho projekty.

A koncertní činnost byla jen pár kroků od nahrání debutového alba v roce 2013 a mé grafické účasti na něm. Od začátku bylo jasné, že se půjde cestou klasického jazzového retro stylu. Jednoho dne jsem u Lukáše doma vytáhl foťák a v ložnici, kde byla volná bílá zeď, jsme nafotili sérii portrétů s křídlovkou. Bylo už pozdní odpoledne, jestli si dobře pamatuji, a světelné podmínky neideální, a tak jsem jednou rukou fotil a druhou jsem si přisvěcoval lampou. Z téhle improvizované session nakonec vylezlo překvapivé množství materiálu, který jsme dál využili především na plakáty.

Samotná práce na obalu nebyla nijak komplikovaná. Nepamatuji si na žádný výraznější zádrhel. Zvítězila barevná kombinace modré a žluté. Nejsem úplně fanoušek selektivního zabarvení, když je fotka třeba černobílá a jen jeden prvek je barevný. Většinou mi to přijde nechutné. Ale tady je to výjimka a myslím, že to vizuálně funguje a sedí to k náladě alba. Navíc mám pocit, že to byl Lukášův nápad, tak mne nebijte.

CD vyšlo v jednoduchém digipaku, na trubce je použitý parciální lak, takže se pěkně leskne – za mě hezký detail, který zacáloval vydavatel Hudobný fond. Název kapely jsem poskládal z naskenované abecedy, zbytek je font.

Radovana Tarišku jsem prý udělal moc malého. Tedy jeho jméno na obalu. Omlouvám se zpětně, tehdy mi to přišlo vtipné, že je „miniaturní“. Ale vzhledem k tomu, že jde pravděpodobně o nejlepšího slovenského saxofonistu, mohl jsem mu to jméno dát o číslo větší. Na druhou stranu tak, jak to je, se mi to líbí a sedí mi to. V tisku to sice vyšlo trochu tmavší, ale na denním světle to prokoukne.

V nějaké recenzi jsme byli nařknuti, že jde o kopírku nějakého jiného obalu (Freddie Hubbard?), ale to je blbost.