recenze: chata v jezerní kotlině

K Foglarovi jsem se dostal poprvé skrze televizní seriál Záhada hlavolamu, kde hrál Roman Skamene Červenáčka a Jan Tříska tajemného Širokka (tahle postava mne uhranula a vymodeloval jsem si z plastelíny její akční figurku). Ale první skutečný kontakt s jeho psaným dílem přišel o pár chvilek později. Tehdy jsem obdržel darem to neatraktivní sešitové vydání Chaty v Jezerní kotlině. Možná jsem předtím ještě přelouskal komiksové zpracování, které vycházelo v Kometě. Jo, to zní pravděpodobně. Nejdřív komiks, potom pravá knížka. Následovaly další knihy a komiksy… Ty jo, úplně jsem zapomněl na komiksové Rychlé šípy… Ty byly asi první. Pak Modrá rokle v Kometě a pak ten zbytek. To je fuk.

Nedávno jsem dostal chuť na nějaké lehčí jarní české čtení a Chata, kdysi moje oblíbená kniha, mi přišla na mysl, takže padla volba na ni. Původně jsem měl v plánu pořídit si to nejnovější vydání od Albatrosu (o tom si ještě povíme), ale nakonec zvítězila praktičnost, neboť kniha se mi připomněla při mém prolézání dětského oddělení místní knihovny, kam jsem si přišel omrknout nějaké verše.
A musím říct, že jsem byl překvapen. V první řadě jsem si pamatoval méně, než jsem čekal. Odhaduju, že jsem ji naposledy četl někdy v 90. letech (možná začátkem nulek), takže po víc než čtvrt století to pro mě bylo skoro jako nové čtení. A v souvislosti s tím bylo velké překvápko, kolik témat se v knize objevuje. Je tam řada menších zápletek, střídají se žánry, chvíli je to detektivka, chvíli romantické dobrodružství s prvky přírodní lyriky, chvíli psychologické drama, potom se tam vynoří cosi zlověstného s nádechem hororu a tak dále. V jedné kapitole se nakousne nějaká záhada, která se v té další o pár stran později vyřeší, přičemž hned přichází cosi dalšího, co se vysvětlí o mnoho kapitol dál poté, co přijde ještě několik dalších rozuzlení toho či onoho. Foglar to tady sází s neskutečnou kadencí, až je člověku líto, že je kniha tak útlá a jednotlivé věci nedostanou patřičný prostor.

Děj tu víceméně není žádný souvislý, krom toho, že se po smrti tatínka, slavného boxera, přesouvá Pavel Zeman do Spálených Mlýnů, kde se seznámí s literárně zdatným Ludvou Grygarem a spolu pak postaví tu titulní chatu v Jezerní kotlině, aby v ní mohli strávit prázdniny. Při tom všem idylickém je jejich bromance narušována ostatními hochy z města (holky tam nejsou, takže o problém míň), půdním děsem, tajemným bratrstvem a tak dále.

Foglar se nedrží zkrátka a vášnivě popisuje výlety do Jezerní kotliny a všechny zábavy, kterým se tam svlečení kluci oddávají, což může nahrávat těm, co Foglara viní z přílišného zalíbení v mladších chlapcích, ale já jsem rád, že jsem si mohl po dlouhé době přečíst něco takto bezbřeze naivně čistého. Kdo v tom chce vidět Chatu ve Zkrocené kotlině, nechť si tam samosebou projektuje své fantazie. Samozřejmě uplynulo pár let a co bylo v roce 1939 vtipné, je už dnes lehoučce trapné. Takže všechno to špičkování mezi hochy může mnohé moderní čtenáře rušit. I já, ač si umím nastavit mozek na příslušný žánr a cílovou skupinu, jsem si párkrát říkal, že to či ono už je moc. Ale jako celkový celek je to vcelku moc fajn.

Samozřejmě je tam pár děr v zápletce, když už nakusuji negativa. Není potřeba se v tom nějak zvlášť rýpat, ale dospělý čtenář to tam vidí, i když se snaží nedokonalosti přehlížet. Takže třeba ta skrytá kotlina s jezírkem, kterou chalani nezávisle na sobě objeví jako jediní lidé, i když po ní pátralo celé město, je koncept trochu přitažený za vlasy a je potřeba autorovi odpustit tuto romantickou fantazii. Ostatně Narnie ve skříni je mnohem větší blbost a taky to prošlo. Já osobně beru celý ten neznámý kus kraje za městem jako lehkou alegorii. Jako takové fantazijní útočiště pro oba mladé muže.

Další věc, která nejen mně na Chatě dlouhodobě nesedí, přichází až v samotném závěru. Náhlý pád do temna působí příliš prudce, zkratkovitě a z dnešního pohledu i poněkud nevěrohodně. Chápu potřebu na konci výrazně přitlačit a zvednout varovný prst, ale způsob, jakým je to technicky provedeno, mi připadá spíš jako schematické řešení než organické vyústění děje.
Nechci spoilerovat, ale mám pocit, že by tu spíš fungovaly jiné, vážnější problémy pramenící z jiných příčin než těch, které jsou zde poměrně jednoduše načrtnuty. Případně bych přidal ještě nějaký jiný problém, který by se zhoršil tím, co bylo jako příčina.
Ono to sice jakž takž drží pohromadě a v rámci dobové poetiky to funguje, jenže dnešní náročnější čtenář klade víc otázek než saranče vajíček a v textu na ně nenajde odpověď.

A teď k tomu, co jsem zmínil už dříve, k vydání od Albatrosu. Chata v Jezerní kotlině je pro mě osobně oblíbená knížka a jsem si jistý, že si dám nejedno opáčko. Knihy, ke kterým se plánuju vracet, si rád zařazuju do své knihovny, a když před pár lety začala u Albatrosu vycházet foglarovská série ilustrovaná různými ilustrátory, byla to pro mě dlouho lákavá věc. Chaty se chopil ilustrátor Pavel Čech. Jeho jméno je ve foglarovském světě známé (nejen proto, že vytvořil legendární mapu Stínadel) a já ho mám velmi rád. Je to takový ten typ tvůrce, co v sobě udržuje tu správnou klukovskou jiskru. Je super…

Ale… když jsem poprvé viděl Čechovy ilustrace, byl jsem v rozpacích. Můj pocit byl, že si tahle věc zaslouží jiný styl. Příběh Chaty byl pro mě v jádru realistický. Kluci tam dřou, staví, přemýšlejí prakticky a svět působí ukotveně v běžných dětských zkušenostech a fantazie se odehrává hlavně v Grygarově knize. A Pavel Čech má styl, který je silně stylizovaný, snový, jemný, ornamentální, poetický. To je jeho síla, ale přišlo mi, že to s Chatou až příliš kontrastuje. Nicméně při mém vstřebávání aktuálního přečtení jsem došel k závěru, že i když mám v hlavě o dost jiné obrazy, tak ta celá kniha je fantazie, sen. Je to foglarovská realita. Knížka je sice zdánlivě „realistická“, ale pod povrchem je i mystika, idealizace přátelství a pocit, že děj se odehrává v jiném čase a jiném světě, kde je přátelství a dobrodružství víc než jen popis chlapců při nějaké činnosti. A právě v tomhle světle se Čechův styl ukazuje jako možná ideální volba, protože podtrhuje ten jemný poetický nádech, který v knize přece jen je, i když je skrytý v realistických detailech.

A na závěr trochu kacířství. I když mám tuhle věc velmi rád, je mi jasné, že je vzdálená této době. Neumím si představit, že by Chata jakkoliv oslovila novější zmlsané generace. A proto jsem si říkal, že by mohl být dobrý nápad – a teď mě klidně zastřelte – celý příběh přepsat. Se staršími díly se to děje a nikdo kvůli tomu s pochodněmi nevyráží do ulic, tak proč nezkusit foglarovku? Styl je zastaralý, ale ty nápady jsou skvělé. Umím si představit, že by to začínalo jako boxerský příběh, který se postupně přetavuje v dobrodružství plné propletených záhad. Tajemný děs na půdě, nebezpečný kult Tarantule, různé boje mezi partičkami ve Spálených Mlýnech, psaní knihy, indiánské rituály, objevování… Tohle všechno může fungovat i dnes. Jen to správně uchopit a rozšířit.

Je to samozřejmě jenom moje fantazie, ale dává mi to smysl. Kniha je to dobrá, byl jsem neironicky dojatý a věřím, že příběh může žít dál. Protože když vymřou pamětníci nebo nostalgici, je konec. Cokoliv kolem Foglara řeší už jen starci. Pár dětí se najde, ale ty mají v tomto žánru modernější alternativy. Těžká hereze, chápu…
Jdu si objednat toho Čecha. A nějakou další foglarovku, ať tam ta Chatička není osamělá v té mé knihovně plné krváků.