recenze: dobrodružství v zemi nikoho

Chata v Jezerní kotlině mne naladila na foglarovskou notu, takže jsem začal pátrat po něčem dalším podobném. Volba poměrně jednoduše padla na knihu z konce šedesátých let, která svým názvem tak nějak napovídala, že by se mohlo jednat o podobný subžánr. Dobrodružství v zemi nikoho vyloženě navnazuje na příběh o aktivitách kdesi na divokém území daleko od civilizace. To tam nakonec sice je, ale ve stylu Chaty v Jezerní kotlině naruby.

Tentokrát jsem knihu rovnou objednal v novém vydání od Albatrosu. A musím říct, že v této podobě už snad Foglara ani jinak číst nechci, protože je to skoro až fyzická rozkoš. Všechno je to správně, od papíru přes úpravu, zvolené fonty, tisk… Přesně takhle si představuju pečlivé moderní vydání klasiky, které se nesnaží být retro za každou cenu, ale zároveň nezabíjí ducha původní knihy.

S ilustracemi, na kterých tato řada foglarovek také stojí, jsem měl zpočátku lehký problém. Ten styl je hodně stylizovaný, zjednodušený, hrubý. Jsou to hutné, těžké tahy křídou. Barevná kombinace modré a béžové mě vyloženě provokovala. Jenže čím víc jsem se do knihy nořil, tím víc mi začalo docházet, jak právě tahle zkratka dobře funguje. Dává čtenáři prostor pro představivost, pro fantazii, pro vlastní doplňování světa. A ve finále jsem musel uznat, že autor ilustrací přesně ví, co dělá. Není třeba podbízení. Použij svoji fantazii.

Co se týče samotného příběhu, mám pocit, že Foglar tady vědomě napsal jakousi anti-Chatu. Zatímco ta je plná dobra, idealismu a kladných hrdinů, kteří zůstávají kladní prakticky za všech okolností, Země nikoho je mnohem drsnější. Tady nejsou postavy černobílé. Tady by ani padesát odstínů šedi nestačilo. Prakticky všichni balancují někde na hraně, porušují pravidla, obcházejí zákony, podvádějí se navzájem, kradou, vloupávají se, dělají si naschvály. A bavíme se teď pořád o těch „kladných“. Padouši jsou pak skutečně zástupci zla.
Ano, objeví se tu i klub, ke kterému všichni vzhlížejí, něco jako ozvěna Rychlých šípů, ale spíš než ideál připomíná tohle seskupení takovou fúzi s Bratrstvem kočičí pracky. Hlavní hrdinové jsou přitom napsaní dobře, nejsou jednoznační, mají slabosti, dělají chyby a právě díky tomu působí živěji než v mnoha starších foglarovkách.

Je znát, že kniha vznikla v šedesátých letech. Dialogy jsou modernější, mluva je uvolněnější, celé to má svižnější rytmus a chybí tu ta bezelstná naivita předchozích knih. Příběh se vyhýbá politice velkým obloukem, takže o pionýra tu nezavadíš, ale společnost se tu odráží. Třeba překvapivé zařazení romské menšiny. Objevuje se tu chlapec Pedro, který je sice ze Slovenska, ale mluví z nějakého důvodu perfektně česky a žije v sociálně vyloučeném domě s mnoha problémy, kde hrdinové zažijí chvíle strachu.

Děj opět není potřeba moc prozrazovat. Všechno začíná blikáním morseovky v okně jednoho domu. Dva kluci se snaží přijít věci na kloub, potkávají další postavy, další skupiny, vznikají spojenectví i konflikty. Příběh je roztříštěný, epizodický, ale pořád ho drží pohromadě jednotící linka. Jsou tu závody, tajné akce, psaní knihy, drobné intriky, překvapivé momenty i trestné činy a hlavně ta Země nikoho (s velkým N, jak to kluci píší). A ve finále jsem se opět rád neubránil drobnému dojetí, což je vždycky fajn.

Dobrodružství v Zemi nikoho může fungovat i těm, kterým nesedí styl Chaty. Příběh je drsnější, méně idealistický a téměř nemoralizuje. V kombinaci se skvostným vydáním od Albatrosu je to věc, ke které se určitě vrátím.

Jinak v minulé recenzi jsem psal o posledním vydání u Albatrosu, čímž jsem měl na mysli tu luxusní ilustrovanou řadu. Článek jsem psal před rokem (jako tento) a ještě nezačala vycházet nová trafiková edice foglarovek, která je spíše jejím opakem. Je to totiž ošklivý návrat do devadesátek nebo kam. Ilustrace Marka Čermáka (nejsem jeho fanda, ale je to klasik) jsou opět zprzněné prasáckou nevkusnou grafikou. Stejné nakladatelství a takový kontrast. Jako díky za tu předchozí řadu, ale smažte se v pekle. Fuj.