Lego je bez diskuze fenomenální stavebnice, po které touží několik posledních generací dětí a podivínských dospělých. Já jsem kdysi dávno nebyl výjimkou. Matně se mi teď vynořuje z podvědomí, že jsem snad měl pár kostek z nějaké napodobeniny, ale originální LEGO bylo pro mne nedostupné. Jednou to ale muselo přijít a teď, jako starý chlap, jsem obdržel narozeninový dar v podobě bondovského auta Aston Martin DB5. Je to slavný model z roku 1963, který si o rok později zahrál v Goldfingerovi (poté v několika dalších filmech s 007), kde měl samozřejmě nadstandardní vybavení, kterému vévodí katapultovací křeslo spolujezdce, což je zřejmě nejkrutější vychytávka, která hraničí až se zvrhlým humorem. Vezete se v luxusním autě a najednou se nad vámi otevře střecha, kterou vzápětí proletíte ven.  
Lego verze je samozřejmě extrémně vzdálená elegantnímu designu DB5. Výsledek však, až na detaily, nevypadá úplně špatně. Základní tvar to plus mínus má a co je důležité, i nějaké funkce. Krom otevírání dveří, motoru a kufru, si můžete změnit poznávací značku, světla proměnit v kulomety, vysunout štít proti prostřelení zadního okénka a hlavně… hlavně můžete vystřelit sedadlo spolujezdce, což je prostě sranda. Velká sranda. Můj obdiv mají konstruktéři, kteří celý model navrhli, protože ta mechanika, kdy se zatáhnutím za část zadního nárazníku nejdříve odsune střecha a potom vystřelí sedadlo, je neuvěřitelná.

Samotné skládání je trochu opruz. Není to tak jednoduché, jak jsem si myslel, protože těch kostiček je opravdu hodně a člověk musí dávat pozor. Zároveň je to pořád hračka, takže to není až tak velká výzva vyžadující plné zapojení mozku. Je potřeba si to trpělivě odsedět a brát to relaxačně. Já si k tomu pouštěl vzdělávací pořady o hlavonožcích.
Kreativita, se kterou je LEGO spojováno, je v případě takového konkrétního modelu nulová. To mi trochu vadilo a na začátku jsem nevěřil, že se mi bude chtít to dát celé dohromady. Nebyla tam motivace, protože ve finále ne mne nečekal krásný výstavní model do sbírky. Některé hračky mám rád jako designové objekty a zejména autíčka tak trochu řadím mezi své koníčky, ale při vší své hravosti jsem na Lego evidentně přestárlý. Mám však radost, že jsem si mohl odškrtnout další rest z dětství.

Marhoul je dobrý. Marhoula mám rád. Vlastně mám rád především jeho světově vypadající a skvěle znějící Tobruk, který jsem kdysi viděl v dnes již neexistujícím kině. Za to si plně zasloužil můj roky trvající respekt. V české nekoukatelné a neposlouchatelné tvorbě je tento biják jako květina na hnoji. Můj respekt jako tvůrce stále má, jen aktuálně lehce povadlý...
Na Nabarvené ptáče jsem byl poměrně zvědav. Ne tolik na téma a příběh, ale na vizuální stránku a snad i inspirativní momenty. Bohužel jsem trochu deformován a pozitivní přijetí díla mi často kazí drobné věci, kterých si většina lidí nevšimne. V tomto případě přišlo varování už v traileru, kde byla použita velmi špatná typografie. Jakoby příprava na něco hrůzného, co přišlo v zápětí v podobě plakátu. Vím, že bych neměl kritizovat grafické kolegy, ale tento plakát je čistý zločin. Pokud by se jednalo o obal DVD z Levných knih, tak nad tím mávnu rukou, ale jde o plakát na drahý film, který se točil na 35 mm. Na dnešní dobu unikátní filmové dílo s oskarovými ambicemi. Rozhodně v naší kotlině filmová událost roku. 

Nikdy nepochopím, proč byl v té záplavě talentů použit návrh od někoho evidentně nezkušeného. Vím, že tam byly nějaké problémy (zadalo se to studentům) a toto je zřejmě narychlo udělaná náhrada za hotový plakát. Přesto si myslím, že i kdyby na to bylo jen pár hodin, dalo se vymyslet něco kvalitního. Fotka nevypadá přirozeně, ale je použitelná. Ty siluety ptáků na nebi jsou sice nesmyslné a zdá se, že se některé kusy opakují, ale dá se to taktéž skousnout. Vše bohužel brutálně zabíjí laciná typografie. Ta je hlavním důvodem, proč se to nelíbí prakticky nikomu z oboru. Jestli se dobře dívám, tak jde o nadužívaný font Impact, který tu má navíc zbytečně mnoho úprav. Fórek se spojením “r” a “v” by bohatě stačil. Bílé “N” a transparentnost to celé srážejí ještě hlouběji do grafického pekla. Z mého pohledu je to odpad. Osobně nemám rád české filmové plakáty. Včetně těch starých. Sem tam dobrý kousek, ale oproti zahraničí úplná slabota. Tím pádem nemám ani velká očekávání. Jenže tady je vzhledem k povaze oplakátovaného projektu výsledek katastrofický. A Marhoul se ještě vyjádřil, že je správné, když tento hnus podněcuje emotivní diskuze. Špatně! Diskuze by mělo podněcovat samotné dílo a v případě plakátu umělecký záměr. V žádném případě by nemělo být předmětem diskuze diletantství.
Fuj!

Příspěvek Pavla Beneše pod článkem v časopisu Font: Ten plakát nedělal student. Naopak jsem vedoucím ateliéru Vizuální Design FUD UJEPv Ústí nad Labem, jehož studenti pod mým vedením v roce 2014 dělali zde uvedenou sérii plakátů. Václav Marhoul si jeden z nich vybral, krátce před dokončením filmu jej jejich grafik bez vědomí autorky dost zásadně předělal, a když se autorka ozvala, vznikl plakát nový, který se stal pak oficiálním vizuálem.