Celý život jsem v Linuxu viděl jakýsi tajemný nedostupný operační systém pro hyperinteligentní programátory, kteří jsou schopni luštit déšťe znaků. Až před lety, když jsem řešil nedostatek místa v laptopu s malým diskem, mi jeden dobrý člověk poradil nahradit obrovský Windows nějakou menší distribucí (verzí) Linuxu. Najednou se přede mnou otevřel naprosto nový svět nekonečných možností, nekonečné svobody. Ač tomu tak dlouho bylo, dnes už Linux neznamená záležitost výhradně pro technické nadšence. Moderní distribuce Linuxu jsou navrženy tak, aby byly uživatelsky přívětivé a snadno ovladatelné. Můžete si vybrat takovou, která je podobná pracovnímu prostředí vašeho stávajícího OS a přechod téměř nemusíte poznat. Z vlastních zkušeností mohu říct, že se v Linuxu dokáže rychle zorientovat i počítačový anti-talent.

Když to shrnu, tak hlavní výhody Linuxu pro běžného uživatele jsou následující:
- Je zdarma.
- Rozjedete ho na čemkoliv. I pro staré stroje se najde verze.
- Je méně náchylný k virům a malware.
- Je stabilní a dlouhodobě podporovaný.
- Nejste závislí na jedné megaspolečnosti.
- Přehledné a intuitivní grafické rozhraní.
- Široká nabídka nástrojů od webového prohlížeče přes kancelářské balíky až po grafické editory.

Pokud máte doma starší počítač, který už nezvládá novou verzi operačního systému, pak se Linuxu nebojte. Je potřeba zvolit správnou distribuci, ale z těch stovek možností většinou pro začátečníka připadají v úvahu jen ty nejpopulárnější s dobrou podporou. Já osobně používám a lidem na počítače instaluji (jo, jsem nedobrovolný ajťák amatér) distro Linux Mint (www). Podle návodu stačí nainstalovat a můžete pokračovat v tom, co jste doposud na počítači dělali. Budete překvapeni, jak snadné to je.
Nevýhodou může být omezený výběr některých specializovaných programů, i když většina běžně používaného softwaru je dostupná. Některé aplikace mohou vyžadovat speciální konfiguraci nebo emulaci. Se vším vám určitě pomůže skvělá komunita.
Do toho!

Za minulého, právem kritizovaného, režimu se několik věcí povedlo. Samozřejmě to nebylo režimem samotným a možná (zcela určitě), kdyby byli u vlády normální lidi, povedlo by se to mnohem lépe, ale je třeba být spravedlivý a sem tam něco v tom děsu pochválit. Jedna z těch věcí, které velmi oceňuji, je edice Antická knihovna, která po desetiletí až do dnešních dnů přináší překlady literárních skvostů starověkého Řecka a Říma. Dnes se dají starší vydání těchto kousků sehnat za pár korun v každém antikvariátu a právě proto dávám komoušům na úvod toto drobné plus (které si jinak nezaslouží). 

Nejspíše je po některých titulech poptávka i dnes, protože ve stejné edici jsou na pultech kromě nových prvních vydání i dotisky publikovaných děl. Především budu psát o bestselleru Marka Aurelia Hovory k sobě, což je kniha, kterou by měl alespoň jednou přečíst každý, kdo se číst naučil. Já mám vydání z roku 1948, tedy před Antickou knihovnou (takže o tom řeč nebude) a pak vydání z roku 2022, což je reedice vydání z roku 1969. Oboje tyto verze jsou v překladu Rudolfa Kuthana. Obsah je tedy stejný. 

Co se ale liší, je grafické provedení. Podobu Antické knihovny považuji za klasickou, kultovní a její strohost se mi docela líbí. Kompozice prvků na obálce mi u starých vydání přijde zajímavá a prostorové či vizuální neoddělení autora od titulu je šedesátkově odvážné a vlastně stále docela osvěžující. Objektivně si troufám tvrdit, že jak je celá edice minimalisticky sjednocená, působí důstojně a nadčasově.

1969

A co se změnilo a proč o tom píšu? Základ je na první pohled stejný. Barva plus mínus sedí, stejně tak orámování, které mají starší vydání lepší, decentnější a lépe umístěné ve formátu (ale budiž, dá se přežít). První podstatný rozdíl je ten, že místo fotografie sochy hlavy Hypnose, boha spánku, která zdobila většinu svazků (ještě se párkrát objevila kresba harpyje a fotka řeckého reliéfu Európy na býkovi), je posledních dvacet let většinou portrét autora příslušného díla. V tomto případě podobenka Marka Aurelia na minci, jenž naštěstí nemá oproti ostatním novějším vydáním kolem sebe lacinou záři (či stín). S touto změnou nemám problém. Dává většího smyslu na titulní stranu umístit autora, než někoho, koho bereme v mytologii jako spánek samotný. Tady je ten peníz docela v pohodě, u jiných knih jsou portréty provedeny hnusněji. 

A teď ta prokletá typografie. Pěkné původní písmo nahradil lacině působící patkový font, který jakoby byl první volbou naslepo těsně před termínem. Ze všech těch možností, které teď, po roce 2000 (kdy nastala změna designu), máme, je tato volba opravdu smutná, a i když vím, že někdy knižní grafik nemá volbu, tak se mělo dojít k nějakému kompromisu, který by alespoň trochu zmírnil degradaci podoby takového důležitého literárního díla. Co se týče rozmístění, původní odvážná kompozice pracující s volným prostorem byla jistě zavrhnuta jako příliš matoucí a vše tak máme nasekané a rozprostřené po celé titulce. Nehrozí tedy, že by byl moderní člověk zmaten nejasným přechodem mezi jménem autora a názvem knihy. Poslední vydání Hovorů naštěstí tak moc nechytlo odpudivost jiných knih z edice.

2022

Pevná vazba s přebalem. Tady se nic nezměnilo. Bohužel desky pod obalem už nejsou v plátně s vyraženým titulem, ale to asi nikdo nečekal. Náklady jsou náklady. Přece jenom musí nakladatelství i něco vydělat. Nebo alespoň neprodělat. Ale co mohlo stát navíc potisknout ten bílý papír? Však nemohl být problém tam ten titul hodit. Nějakou dobu jsem měl Hovory v původním vydání (1969) právě bez přebalu a plátno s ražbou mi stačily. Toto je opravdu škoda, byť se to může zdát jako přehnaná výtka. 

Zbytek knihy je upraven v duchu obalu, ale to už bych jen remcal, jak je dneska všechno špatné a ošizené a dříve to bylo lepší. A lidi k sobě měli blíž a všechno stálo korunu, maximálně korunu pade. Opravdu bych byl nerad, aby to vyznělo jako kritika těch, kteří za vydáváním těchto děl stojí. To naopak, těm děkuji. Jen mne mrzí, že něco, co nebylo potřeba měnit, bylo změněno (z nějakého praktického důvodu jistě), a to dle mého k horšímu. Dívám se na to jen z pohledu grafického. Mnoho autorů těch knih by se chechtalo, že se nechám znechutit něčím tak povrchním, jako je povrch knih. Vždyť ta pravá krása vzniká až po přečtení. A možná by mi někteří starověcí experti knihu vytrhli z ruky a vyrvali z desek a nechali mi jenom paperback. Klidně by to tak mohlo být, ale můj názor je ten, že obálka by měla být skvělá a přitažlivá. A pokud už něco objektivně kvalitního existuje, není důvod kvalitu dgradovat způsobem, jako to udělali s edicí Antická knihovna. 

A ještě taková poznámečka mimo obal. Pokud mají dvě vydání takto zásadní knihy v rozmezí 74 let stejný překlad, je něco špatně. Samozřejmě aktualizování překladu ze staré řečtiny nebude jednoduchá a levná záležitost, ale s hromadou respektu k jedinému dostupnému překladu se to už místy nedá číst. Jistě, ke starému dílu je starý překlad vhodný. Bohužel široká veřejnost nebude mít trpělivost prokousávat se všemi těmi prapodivnými výrazy a tak se z toho stává čtení pro opravdové nadšence, kterým v lovu perel nestojí v cestě náročný jazyk a hnusné provedení.

Papír je papír bez ohledu na pokrok. Je mi jedno, jaké možnosti nabízí dnešní doba. Pokud to jde, držím je klasiky. A to není jen mým velmi pozitivním vztahem k papírenským výrobkům obecně, kterým jednoduše řečeno nadržuji. Žádný z technologických zázraků jako je počítač, telefon, či jakákoliv aplikace, mi nebyl schopen nahradit papír a tužku. Samozřejmě služeb těchto novinek hojně využívám, ale drobné zápisky všeho druhu provádím postaru. Z toho důvodu si vedu sešity, které mám vždy po ruce.

První takový sešit jsem si založil ve druhé třídě. Vlastně ten úplně první jsem měl ve školce, kdy jsme dostali nelinkovaný sešit na kreslení, což nevím, jestli se dá počítat. Ve druhé třídě to však byl první mnou založený na mé vlastní účely. Mám pocit, že byl čtverečkovaný a jestli bych ze své minulosti chtěl něco zpět, pak by to byl právě tento legendární kousek, který se mi jednoho dne záhadně vypařil ze života. Z obsahu si pamatuji je to, že na vnitřní straně obalu byl nakreslený technodrom (pojízdná pevnost ze seriálu Ninja želvy) a u něj dvě komiksové bubliny, kde jedna říkala “Saki, ty metalisto” a druhá “Krangu, ty depešáku”, což bylo parafrázování hlášky “Saki, ty imbecile”. To přesně vystihovalo, co jsem tenkrát řešil.

V následujících letech jsem měl hromady sešitů všeho druhu na kreslení (ve své době kultovní komiks Jizva nebo časopis Kanáll), na drobné poznámky, na psaní písňových textů, jako deník pro Dračí doupě a tak podobně. Později se k tomu přidaly deníkové zápisky, které už měly svůj vlastní zápisník. V současné době, kdy mám u sebe stále telefon s několika textovými aplikacemi, nosím s sebou

kapesník
Většinu roku jsem nosíval takový miniaturní černý čtverčkovaný sešitek, kterých mám plnou krabici a nikdy jsem pro ně nenašel dobré využití. Vizuálně se mi nelíbily a nepřišlo mi praktické do nich něco psát. Vždycky jsem měl nějaký v brašně u kola a v brašně na foťák, ale málokdy jsem službu těchto miniatur využil. Až zhruba poslední rok, co jsem změnil typ činnosti, jsem si zvykl mít jeden u sebe. Nejčastěji jsem si do něj zapisoval rychlé poznámky a různé verše, zejména haiku, které jsou pro takový formát ideální. Nicméně ve druhé půlce roku jsem definitivně přesedlal na tento větší formát, který jsem si koupil v sadě tří (ve Flying Tiger Copenhagen) na zapisování hesel. Ten s hesly (zašifrovanými) mám doma v šuplíku a ten na poznámky v zadní kapse.
Vyhovuje mi, že je nelinkovaný, takže mohu nerušeně čmárat a retro design se zaoblenými rohy mi sedí do oka. Papír není vykřičená bílá, takže i to je plus. Bohužel vazby není zrovna kvalitní, takže i z toho kousku na hesla mi při minimálním používání vypadávají listy. Ten z kapsy už musím slepovat. Taková je daň za nízkou cenu.   

deník
O psaní deníku jsem se tu už zmiňoval. Tento rok používám Nekonečný kalendář, což je vlastně denní záznamník v luxusním provedení (každý měsíc básnička od Krchovského a grafika od Štorma). Dostal jsem jej darem a je to v tuto chvíli to nejlepší pro mé psaní. Každá stránka obsahuje tři dny, což mi dost stačí, protože má schopnost popsat každý den celou stránku je pohřbena hluboko v minulosti. Jsem opravdu rád, že si zvládnu zaznamenat to nejdůležitější a nepotřebuji se vypisovat jako filosof. Také jsem rád, že mám po letech konečně něco luxusnějšího. Hodně jsem požíval staré socialistické deníky a když mi došly, tak normální tlusté sešity s ručně nadepsaným datem (to mi moc nefungovalo). Tento rok jsem maximálně spokojen a už mám objednaný nový (Edit: Objednávku jsem zrušil, protože naskladnění plánují až na konci ledna, takže jsem zvolil jinou variantu). Stojí jen tři stovky (plus mínus), což je vzhledem k provedení a ke konkurenci (čínský odpad Moleskine) za hubičku.

sešit pro všechno
A teď můj hlavní sešit, který mne v různých inkarnacích provází celý život. Dlouho jsem používal tlustější zápisníky s pevnou vazbou, ale od té doby, co jsem se přestěhoval z většího do menšího města a musím hodně cestovat, přešel jsem na klasické školní s véčkovou vazbou. Pro tento a částečně i minulý rok jsem si takový zakoupil ve opět Flying Tiger. V tomto všehochuťovém krámku se mi papírenské zboží poměrně zamlouvá a stejně tak jeho cena. Mám rád retro design a tady vědí, jak člověka s tímto zlíbením potěšit. Bohužel je to jedna z těch firem, co agresivně rádoby-bojují za lidská práva a zároveň vyrábí v Číně, takže ještě dojedu stejný typ, který už mám zakoupený a příští rok se pokusím najít českou alternativu, což jsem už měl udělat dávno.
V takovémto sešitu bývá úplně všechno. Jsou tu záznamy ohledně práce, seznamy úkolů a nákupů, skici, volné kreativní psaní (fragmenty básniček), nápady do blogu, lepené koláže,... Je tu vlastně většina toho, co někam napíšu. Hromady nesmyslů na sobě. Kreativní chaos.
Tento starý je hodně divoký. V novém bych chtěl mít trochu více systému. Obecně má rád pořádek, tak se snažím vykoumat, jak mít několik typů zápisníků v jednom, abych se v tom mohl orientovat. Záložky? Možná. Rád bych taky přidal to, čemu se v angličtině říká commonplace book. V mém případě by se jednalo o zapisování důležitých citátů z knih.   

Budu asi trochu nosit mouku do mlýna a dřevo do lesa a objevovat Ameriku, ale nedávno jsem měl u natáčení českého filmu zajímavý rozhovor s borcem, který během covidu trpěl nějakou hodně brutální prokrastinací, čímž si nadělal velké dluhy a bez pomoci ostatních by se z toho dostával velmi těžko. Poté si to všechno lehce vyřešil, protože je šikovný. Konec dobrý. Napadlo mě tedy alespoň ve svém blogu připomenout lidem, že je opravdu nutné neodkládat důležité věci.
 
Každý má s něčím problém. Já mám co dohánět v komunikaci. Pořád někde jezdím a když už konečně usednu ke klávesnici, tak mi unavený mozek nedovolí se soustředit na vyřizování e-mailů a zpráv na sociálních sítích, takže to pak s omluvou doháním na poslední chvíli. Kolikrát by stačilo jen deset minut přemoci manipulaci lenosti a bylo by vše vyřešeno. 
Mám ale dva otestované tipy, jak s tímto bojovat. 

sledujte uspokojení, pamatujte na smrt
Nějak se přemožte a udělejte všechnu potřebnou práci. Jednorázově to zvládnete. Když bude hotovo, sledujte svoje uspokojení z vykonaného. Pozorujte tu úlevu, když máte všechny maily zodpovězeny, okna umytá, poplatky poplaceny a tak dále. Nepříjemnosti, co jste před sebou hrnuli týdny či měsíce jsou pryč. Radost, ne?
Tohle si dobře zapamatujte a když se příště objeví další nepříjemná věc k řešení. Klidně nahlas se ptejte sami sebe, jestli budete mít více radosti, když se do toho pustíte hned a nebo budete na konci dne spokojenější, když jste se rozhodli pro hraní videoher. Každý by byl s odstupem času raději v situaci, kdy si ve svém volnu oběhal úřady a stavil se u doktora na prohlídku, než kdyby si místo toho pustil seriál a nutné zanedbané věci jej čekaly někdy v budoucnu v patřičně horší verzi. Mluvte sami se sebou, porovnávejte alternativy. Nakonec zjistíte, že z prokrastinace se dělá nezdolná hydra, která je ve finále lehce porazitelná. 
A samozřejmě si buďte zodpovědně vědomi, že zubatá může na dveře zaklepat prakticky kdykoliv, tragédie už klidně čeká za rohem a jestli tu po sobě nechcete něco zanechat, tak jsou to nepříjemnosti, co se svezou třeba na vaši rodinu. Neodkládejte povinnosti, odolávejte volání lenosti, pamatujte na stav spokojenosti, když je vše hotové a pamatujte na smrt.

odměňte se
Nic není dobré přehánět. Toxická produktivita, dnes tak populární, je taky cesta do blázince. Kromě práce je záhodno si naplánovat i volno. A tím mám na mysli opravdové volno, kdy záměrně nebudete řešit svoje povinnosti. Natvrdo si zakažte práci a naordinujte požitky. Může to být vypnutí večer, když bude za celý den vše hotovo, ale také to může být jeden celý den, kdy si vědomě užijete to, co by za normálních okolností stálo v cestě vaší produktivitě. Takže místo jednoho dílu seriálu během dne, si dáte maraton v neděli a plně si vše užijete. Uděláte z toho událost, na kterou se těšíte celý týden. Nebudou vám v hlavě hartusit nějaké výčitky, protože co mělo být splněno, bylo splněno a zbytek je naplánován hned na pondělí, kdy je na ně vyhrazen čas.  

Jo, je tu hromada dalších faktorů, které by mi mohli odborníci omlátit o hlavu, a pokud má někdo opravdový problém, tak mu těžko pomůže nějaký můj tip. Většina z nás, co posouváme úkoly do budoucna, žádným chronickým problémem netrpí a jenom klameme sami sebe.  

Časy, kdy jsem býval chaotický a měl úplně všude úplně všechno, jsou pryč. Teď, když usedám k pracovnímu stolu, musí být vše nepotřebné mimo. Chci mít po ruce jen nejnutnější nástroje, což je v tuto chvíli, kdy píšu článek do blogu, hrnek kávy, hrnek čaje a sešit. Ten sešit je tam jako jediný navíc, ale používám jej pro zapisování nápadů, které mi občas problesknou v hlavě a bez rychlého zaznamenání by zmizely v temných koutech mého mozku. A to je celé. Prach pečlivě utřen. Monitor, klávesnice, myš, podložka a dva velké Sony repráky jsou tam trvale.

Nevím, jestli mi tento minimalistický přístup k něčemu je, jestli mi nějak pomáhá v soustředění se na konkrétní činnost. Možná bych byl produktivní úplně stejně s nepořádkem všude kolem. Mám však pocit většího klidu, když mne podvědomě nic nerozptyluje.
A tento přístup jsem přenesl i na monitor. Dříve jsem se snažil pracovní plochu všemožně organizovat, vytvářet si systémy a všechno možné. Jednoho dne jsem zaexperimentoval a všechno odstranil. Včetně koše, který má na ploše snad každý. Vyplatil se tento pokus?
Jasně, že jo!

Teď funguji tak, že mám pracovní plochu vyloženě jen na věci, které v tu chvíli řeším. To znamená, že si na ni například na krátkou dobu uložím soubory k odeslání nebo třeba náhledy nějaké grafiky, na které zrovna pracuji a chci mít průběh stále na očích. Ikony nejčastěji používaných programů mám dole na liště a tam je také proklik do průzkumníku, kde mám zbytek složek (některé jsou připnuté). V případě přístupu ke složkám a souborům v nich se jedná o kliknutí navíc, ale vzhledem k dobré organizaci se dostanu k většině věcí prakticky stejně rychle jako kdybych měl zástupce na ploše.
Pro mne osobně je největším potěšením z prázdné plochy možnost si nerušeně užít tapetu. Dříve jsem měl černé nebo šedé pozadí. Teď si tam dávám obrazy, které častokrát souvisejí s tím, co právě čtu nebo celkově řeším. Většinou se jedná o klasická díla, která zkoumám a obdivuji. Dalšími výhodami mohou být třeba nepatrně rychlejší načítání (a výkon), organizovanější přístup ke složkám a souborům nebo třeba menší riziko nežádoucího smazání.
Určitě by se našly další výhody, ale to už není podstatné… Teď je hlavní, abyste si i vy zkusili nekompromisní minimalizaci své pracovní plochy. Pokud si zorganizujete i zbytek, nebudete litovat.

Jako člověk trávící značnou část drahocenného životního času prací na počítači, ocením jakékoliv softwarové nástroje, které zefektivní moji činnost. V průběhu let jsem vyzkoušel a otestoval nespočet aplikací a v tomto příspěvku se s vámi chci podělit o ty z nich, které stále používám a jsou zároveň zdarma. Tyto nástroje se staly do jisté míry nezbytnou součástí mé workflow a věřím, že mohou být přínosem pro každého, kdo chce zefektivnit své pracovní procesy. Ať už jste tedy student, freelancer nebo podnikatel, doufám, že v tomto seznamu doporučeného softwaru najdete nějakou hodnotu.

convert case
Výborný bezplatný online nástroj, který převádí text na různé velikosti a typy písmen - všechna písmena velká, všechna malá, každé drhé velké a tak dále. Nabízí také možnosti odstranění zalomení řádků, obrácení pořadí textu a hromady dalších editací včetně převedení do binárního kódu. Stačí jednoduše vložit svůj text a kliknout požadovanou možnost převodu. Používám snad u každé zakázky s delším textem a nenašel jsem rychlejší cestu. 
https://convertcase.net/

ant renamer
Free program pro Windows, který uživatelům umožňuje přejmenovat více souborů a složek současně s různými možnostmi, včetně přidání nebo odstranění textu, změny velikosti písmen a dalších. Podporuje dávkové přejmenování souborů a nabízí režim náhledu pro bezchybné přejmenování. Pro běžné potřeby přejmenování je ideální.
https://antp.be/software/renamer/download

µtorrent
Nejen pro piráty... µTorrent (uTorrent, mTorrent) je populární klient BitTorrent, který umožňuje uživatelům stahovat a nahrávat soubory prostřednictvím sítě peer-to-peer. Je k dispozici pro systémy Windows, macOS a Linux a nabízí funkce, jako je plánování, upřednostňování šířky pásma a vzdálené ovládání prostřednictvím webového rozhraní.
https://www.utorrent.com 

brave
Po mnoha letech s Firefoxem (Chromem, Operou,...) jsem přešel na tento webový prohlížeč, který je zaměřený na ochranu soukromí (ve výchozím nastavení blokuje reklamy a trackery). Ať už se ostatní populární prohlížeče tváří jakkoliv, s vaším soukromím a svobodou slova si nedělají hlavu. Poslední kapkou, po které jsem na tento prohlížeč přešel, byl politický příspěvek na blogu právě mnou používaného Firefoxu, kde tak trochu volali po cenzuře. Teď používám nejen Brave prohlížeč, ale také Brave vyhledávač. Ten sice není tak dokonalý jako Google, ale aspoň jej nezajímá, co v něm dělám a nepodsouvá mi ideologicky správné výsledky vyhledávání.
https://brave.com 

shotcut
Můj oblíbený open source software pro úpravu videa, který podporuje širokou škálu formátů a plně uspokojí mé nízké nároky. Nabízí funkce, jako je úprava časové osy, podpora rozlišení 4K, filtry a úprava zvuku. V žádném případě se nejedná o dokonalý produkt. Sem tam trochu drhne, ale pro moji minimální práci s videem je dostačující. Výhodou je i přenosná verze, kterou není třeba instalovat.   
https://www.shotcut.org 

bs player
Tady asi není moc co řešit. Pokud jsem v systému Windows, používám na přehrávání videa BS Player, který má úžasné automatické vyhledávání titulků. Možná už to stejným stylem funguje v jiných programech, ale já mám už dlouhá léta nainstalován tento a jsem spokojen. V Linuxu používám VLC player.  
http://bsplayer.com 

winamp
Klasika. Na hudbu jedině Winamp. Už přes dvacet let. Nepotřebuji nic jiného, i když se vývoj dávno zastavil a dnes je to solidní retro. Podporuje širokou škálu audio a video formátů a nabízí pro mne zbytečné funkce, jako je vizualizace, správa knihovny médií a skinování.
https://www.winamp.com
 
easy exif delete
Jednoduchý nástroj, který uživatelům umožňuje odstranit metadata EXIF z JPEG. Tato metadata zahrnují informace, jako je model fotoaparátu, datum a čas pořízení fotografie a souřadnice GPS. 
https://easy-exif-delete.en.uptodown.com/windows 

jpeg resampler
Super nástroj, který uživatelům umožňuje měnit velikost obrázků JPEG při zachování kvality obrazu. Používá dobrý algoritmus převzorkování, který zabraňuje degradaci obrazu. Když potřebuji zmenšit jeden obrázek, použiji většinou Photoshop, když celou složku, je tohle nejrychlejší řešení. Kromě změny velikosti je tu celá řada dalších možností úprav. Například konverze mezi různými formáty obrázků, podpora výřezů a změn barev u obrázků, zaostřování, práce s metadaty, generování HTML stránky pro nahrání na web, vkládání textu nebo loga do obrázku, automatická rotace obrázku podle metadat a mnohé další funkce. Klik klik klik a je hotovo. Převedené obrázky jsou pak ve své vlastní podsložce u originálů. A je to český program.
https://www.resampler.net 

libreoffice
LibreOffice je bezplatný open source kancelářský balík, který obsahuje aplikace pro zpracování textu, tabulky, prezentace a další. Nabízí funkce, jako je kompatibilita s formáty souborů Microsoft Office, vestavěný editor PDF a podpora více jazyků. LibreOffice je k dispozici pro Windows, macOS a Linux.
https://www.libreoffice.org 

wise care 365
U tohoto typu programů musím věřit doporučení autorit. V tomto konkrétním případě časopisu Chip, který rád čtu a který ve svých CD přílohách nabízí PRO licence, čehož já často využívám. Wise Care 365 je skvělý nástroj pro čištění a optimalizaci počítače. Má uživatelsky přívětivé rozhraní a řadu funkcí, jako je čištění disku a registru, ochrana soukromí a optimalizace systému. Je to univerzální řešení pro udržení bezproblémového chodu počítače. 
https://www.wisecleaner.com/wise-care-365.html 

Ať už to byl kdokoliv, koho napadlo začít předělávat staré hry do mobilních verzí, děkuji mu převelice. Přijde mi to jako skvělý způsob udržování klasiky při životě. Bylo předěláno mnoho starých (i nových) titulů (série GTA, Limbo,...), které jsem však moc neřešil, protože ač mám hry rád a zajímám se o ně, nejsem moc aktivní hráč. Nicméně, když jsem se s velikým zpožděním dozvěděl o mobilní konverzi legendárního titulu Max Payne (2001), okamžitě jsem vytahoval platební kartu.
Max Payne je kultovní trilogie, ze které jsem nejdříve hrál dokonalý druhý díl (2003), který bezmezně miluji. Jedničku jsem si zahrál až mnohem později a ke trojce (2012) jsem se ještě nedostal (šetřím si ji). Je to noirový příběh newyorského policisty, kterému zfetovaní magoři zavraždí ženu a dítě. Po této události se přidá k protidrogovému oddělení a inkognito proniká mezi drogovou mafii. Poté, co je při jedné akci obviněn z vraždy kolegy, je nucen unikat jak před policií, tak i před opačnou stranou zákona, která prokoukla jeho přestrojení. Musíme se tak v rámci vyšetřování celé věci prostřílet skrz tunely metra, banku, která je právě vykrádána, ošklivé baráky prolezlé narkomany, gothic klub plný satanistického hnusu, továrny, doky a v neposlední řadě luxusní mrakodrap. Vše samozřejmě není takové, jaké se to zprvu jeví. O dějové zvraty není nouze, stejně jako o hromady mrtvol. Ale tohle asi nemá cenu psát.
Jak se mobilní verze povedla? Vše je prakticky identické s PC verzí. Ten nejzásadnější rozdíl je v mobilním ovládání, na které je třeba si zvyknout a nastavit podle sebe (kdo občas hraje akční hry, ten bude v obraze rychle). Stejně tak je nutné si dát nízkou obtížnost. Kromě ovládání je další nevýhodou velikost displeje, na kterém můžete přehlédnout vzdálenější nepřátele. Dá se to přežít v pohodě. Jen jedna věc mne trochu mrzela. Max Payne je známý svým zpomalováním času (bullet time) a efektivní akcí. Toho se mi na mobilu moc nedařilo dosáhnout. Většinou jsem všechny likvidoval klasickým způsobem a nějaké srandičky nechal stranou. Tyto věci nebyly u prvního dílu tak propracované jako u dvojky a na mobilu je vše o poznání topornější. To ale nemění nic na tom, že jsem se při návštěvě tohoto ponurého světa opravdu pobavil a nostalgicky si zavzpomínal na ty pověstné staré dobré časy. 

Někdy ve druhé polovině devadesátých let jsem se u bývalého kamaráda doma setkal s Hobitem. Přišlo mi to zprvu jako pofidérní čtivo, protože se hlavní hrdina jmenoval velmi trapně Pytlík, ale zahráli jsme si rovnou i deskovou hru The Hobbit a tak nějak pomalu jsem se přes Pytlíka (a Šmaka) přenesl a knihu si v Černé planetě zakoupil též. Pamatuji si, jak jsem si na Svoboďáku nedočkavě přečetl první odstavce s popisem hobití nory. Od dalších stran jsem byl touto knihou dokonale uchvácen. Jako kdyby přestala existovat jakákoliv jiná literatura. Stal jsem se opravdovým fanouškem.
Dále jsem se ale ve čtení Tolkiena nedostal. Koupil jsem si ještě Společenstvo prstenu, ale u čtení jsem usínal. Vzdal jsem to. Zato čtenářsky přístupnějšího Hobita jsem si vychutnal několikrát. Dokonce jsem si v pokoji vybudoval čtecí bunkr, takže mám tuto knihu spojenou i s jakýmsi obřadem.
O knize jako takové není potřeba v dnešní době nic psát. Děj zná každý, je to klasika, kterou by měl každý mladý čtenář alespoň zkusit.
Co bych tu rád vypíchnul, je moje zalíbení v ilustracích.  Současný člověk má Tolkienův svět vizuálně spojen s filmy (dvě trilogie). Já Hobita četl nepolíben středozemní kinematogrfií a pokud jsem si měl udělat nějakou představu, bylo to z autorových perokreseb a akvarelů. Tolkien se amatérky věnoval malování celý život, takže si u svých knih krom ilustrací vytvářel i obálky. Jeho obrázky jsou velmi starosvětsky stylizované a ke knize se zvláštním způsobem hodí. Nikdy jsem je nebral jako dokonalou ilustraci toho, jak všechno vypadá, ale spíše jako nadsazená dobová zobrazení, která mi nechávají spoustu prostoru pro fantazii a jenom nějakým způsobem navozují specifickou atmosféru tak odlišnou od okolního světa. Tipuji, že většina dnešních nových čtenářů má k jednotlivým postavám přiřazené obličeje herců z filmů. To u tolkienovských ilustrací ani nejde, protože figuru nakreslit moc nezvládal, takže je tam jen pár malinkých toporných postaviček. Osobně mi to tak vždy vyhovovalo.
Co jsem ale miloval nejvíce, byly jeho mapy. Fantasticky stylové. Nejvíce ze všeho se mi líbily lesy s jednotlivými stromečky a skvěle vystínované hory. V té době jsem hrál hru Dračí doupě, do které jsem si kreslil vlastní mapy velmi inspirované těmi z Hobita a Pána prstenů. Mám je dodnes a i když nejsou tak dobré jako jejich inspirace, musím ocenit svoji tehdejší trpělivost s vykreslováním detailů.  

Tolkienův Hobit pro mne tedy není jen dobrodružný pohádkový příběh, ale i specifická nálada, která vychází z jeho ilustrací. Trochu bych to přirovnal k Malému princi, jehož ilustrace v potu tváře namaloval jeho autor a jsou s dílem dokonale spjaty i přes hromady pokusů o jiný vizuál. Každý si vybaví klasiku. Tak to mám s Hobitem. 

Od Bukowskiho jsem nikdy nečetl žádnou prózu. Odrazován jsem od toho byl jeho přízemními tématy a do jisté míry i jeho fanoušky. Nicméně teď čtu již podruhé jeho básně (Láska je pes). Ač tedy, jak je známo, neuznávám přeloženou poezii a snažím se jí vyhýbat co se dá, tak tady jsem udělal výjimku. Jednak proto, že nevlastním anglický originál ve fyzické podobě a také potřebuji nějakou jazykovou inspiraci pro vlastní českou tvorbu. Myslím si, že jeho styl je natolik primitivní, že ani není potřeba nic extra přebásňovat, aby si čtenář mohl udělat názor z české verze. 

A tady vidím trochu problém. Ta jednoduchost je někdy taková, že jsem si nejednou při čtení říkal, jestli je tento autor vůbec dobrý. Jeho romány hodnotit nemohu, ale jako básník mi přijde až zbytečně přízemní bez jakékoliv rafinovanosti, kterou bych od poezie čekal. A když se člověk zaměří na to, že jsou to vlastně jen banality rozdělené do řádků vytvářejících úzký formát poezie, tak se čtení stává lehce otravným. Rozumím, je třeba tvorbu brát v kontextu s osobností autora. Jenže ta osobnost je v podstatě intelektuálněji orientovaná troska, která má své zájmy smrsklé víceméně na ženské, alkohol a sem tam koňské dostihy. Do toho špetka pozérské asociality. Většinou píše jen o tom, že někde sedí a je tam i nějaká paní plus něco dalšího. Žádná akce, žádné konflikty, nic, co by překračovalo nudné přežívání. Syrovost, na které to celé stojí, mi přijde velmi krotká. Postrádám jakékoliv šokující momenty. Cokoliv, co by mne, jako čtenáře vytrhlo z procházky šedí. Možná by pomohlo vybrání toho nejlepšího do menší sbírky. Možná bych se měl více zajímat o osobnost autora a nenechat se odradit jeho negramotnými fanoušky. A možná je to jen přeceňovaná hromada velmi slabého textu.
Než se dostanu k originálu, tak dávám čtyři piva z deseti.

Ve své práci často využívám textury papíru. Důvodem není potřeba si hrát na staré tisky vytažené odněkud ze šuplíku, ale spíše vnést trochu materiálna do sterilního prostředí internetu, kde se také grafika šíří.
Zde nabízím volně  ke stažení 98 textur papíru ve vysokém rozlišení (až 600 dpi). Drtivou většinu jsem naskenoval sám, několik kusů jsem si přivlastnil a už je nedovedu identifikovat, takže se omlouvám a děkuji původnímu skenovači.

rar, 98 jpg souborů, 1,22 GB
https://ulozto.cz/tamhle/YQfbSOq3gGgW
(časem přidám vhodnější uložiště)

Už je to nějaká doba, co jsem byl požádán Pavlem Zlámalem, brněnským saxofonistou z České Lípy, o nafocení fotek pro jeho projekt, který má napůl s Rybízem, což je přezdívka Tomana, což je příjmení, ke kterému patří mně neznámé jméno. Ač většinou takto na zakázku nefotím, nebyl jsem proti, protože jsem měl být vyzvednut u sebe doma a pak opět navrácen zpět. Tomu se nedá odolat. A Pavlovi taky ne. Takže mne vyzvedl ten Rybíz (nebo mi hrabe a bylo to jiné ovoce?) a odvezl na sever od Brna do lomu Rudice. To je takový zajímavý lom, kde je hlína, ze které si můžete něco vymodelovat nebo se jí natřít a strašit lidi. Pavel už tam čekal se svými dětmi. Případně dojel později, což je pravděpodobnější. Nutno dodat, že mi nebylo dobře.
Hoši se svlékli, napatlali hlínou a fotilo se. Nebyl vyloženě plán, jen základní nápad, takže jsme udělali něco ve stromech, pak v prostoru a nakonec se udělalo pár vodních záběrů, které vyústily v omývání bahna. Jo, teď koukám, že se Rybíz jmenuje Petr. Petr Toman, talentovaný člověk.
Doba pokročila, nafoceno bylo. Jelo se domů. Žádné veselé příhody z focení si nepamatuji, ale vzpomínky na zpáteční cestu, kdy jsem zadržoval zvracení, mám stále živé. Zastávka u pumpy byla vražedná, ale nakonec jsem to zvládl až domů, kdy se mi udělalo lépe.

Fotky byly dobré. Při té bídě nic lepšího nebylo z mé strany možné. Potom tam vzniklo asi nějaké nedorozumění s tím, jak se s obrázky bude nakládat. Mám rád co největší kontrolu nad výsledkem, pokud bych pod tím měl být podepsán, takže jsem z toho neměl úplně dobrý pocit, ale nakonec jsem poslal náhledy, ze kterých si protější strana vybrala fotky k úpravě. Ty jsem klasicky barevně upravené poslal zpět s tím, že už je mi jedno, co se s nimi bude dít. 

No a po nějaké době jsem od Pavla obdržel finální produkt. V balení cédéček jsem poměrně konzervativní a mám rád, když pěkně lícují v poličce. Tohle bylo něco extra. Znáte takové ty knížky, které když otevřete, tak se postaví obrázek? Tady otevřete desky a postaví se cédéčko. Nepraktické, ale zajímavé. A co je hlavní, tisk fotky dopadl tak dobře, až se úplně stydím za svůj předešlý skepticismus. Celý obal je velmi pěkně upraven. Na titulce je dokonce ražba. Super. Ale uvnitř je ukrytá naprostá nádhera. Dva bázliví golemové v jehličnanu. Výsledek výrazně převyšuje moji fotografii v digitální podobě. Síla tisku, síla použitého papíru a snad i finální úpravy. Ani mi nevadí zkomolené jméno. Obavy zbytečné. Troufám si říct, že kdyby se jednalo o super populární kapelu, je to kultovní a napodobovaná fotka. A tady fakt nechválím sebe.
Bravo, bravissimo. 

Vím, že nejsou peníze. Pokud chcete vydávat knihy, pak je malá šance, že nebudou chybět. Proto je třeba snižovat náklady kde se dá. Třeba na grafice. Vzhledem k tomu, že jsem teď tak trochu začal dělat knižní obálky, vím, že rozpočet bývá minimální. Většinou to střílí nějaký grafik – rutinér. Bez vkusu, bez výtvarného nadání. Není čas se s tím drbat. A proto existují fotobanky, aby se tvůrcům ulehčila práce. Místo vlastního focení můžete vybírat z hotových profesionálních fotek. Ušetří se čas a peníze. Je to fajn. Funguje to... A pak přijde úlet, kdy během jednoho roku vyjdou tři různé knihy se stejnou titulní fotografií. Ne celosvětově nebo celoevropsky. U nás v ČR. Je mi jasné, že u povrchní spotřební literatury se na originalitu nehledí, ale zároveň je tento konkrétní případ dokladem toho, jak moc se na to kašle. Musím kolegům nechat snahy o stylové úpravy. Například použití této konkrétní fotky je v případě knihy V náruči kanibala opravdu odvážné (předpokládám, že jde o chlapskou ruku). Je to smutné a vtipné zároveň. Cílová skupina nejspíš potřebuje obal tohoto typu, aby ji kniha zaujala. Na výtvarné kvality se nehledí. Snaha o originalitu je někdy zbytečná. O tom už něco vím. Trojnásobné použití stejné fotky je jen náhoda, kuriozita, která se občas přihodí. Je to však případ, který ilustruje současnou situaci. Místo originální autorské grafiky, na kterou je radost pohledět, se produkují laciné montáže obrázků z internetu.
(Na tento případ přišel kdosi z jedné grafické skupiny. Jméno snad doplním později, abych se nechlubil cizí detektivní prací.)

Mám rád nože. Nejsem fanatik s obří sbírkou, ale praktický uživatel a obdivovatel. Už nějakých deset let při sobě nosím Cold Steel American Lawman v černém provedení. Slouží dobře, ale je na můj vkus moc robusní, takže se už nějakou dobu chystám na něco kapesnějšího. Dále vlastním pár sbírkových kusů, které však prakticky nepoužívám. Samozřejmě není řeč o těch z kuchyně. Celkově se tedy noži zabývám víceméně jen teoreticky. Rád sleduji videa o jejich výrobě a sem tam si projedu obchody, abych se pokochal kousky, které se mi nevejdou do rozpočtu. Můj speciální obdiv patří ostřím z Japonska. Před lety jsem se dokonce věnoval vrhu nožem, což mne naučil Pepa z práce, ale pak jsem komusi věnoval své vrhače a už jsem tento koníček neobnovil. Toliko o mém vztahu k nožům (dýkám, mečům, mačetám,...).

A teď k tomu hlavnímu. Každý ví, že nože od firmy Victorinox patří ke špičce. Pokud tu je nějaký opravdový znalec, tak možná bude brblat, ale Victorinox je prostě v pohodě. Je to absolutní švýcarská klasika. Angus MacGyver by mohl vyprávět. A já taky. A právě to dělám. Švýcarský armádní nůž, neboli švýcarák, je praktický pomocník - nejlepší nůž. Teď ale nemám úplně na mysli to, co většina lidí. Tedy modely jako Spartan, Tinker nebo Camper. Nejlepší nůž na světě je jejich zmenšená verze Victorinox Classic SD (58 mm). Je víc variant, ale klasika, kde jsou krom čepele i nůžky, pilník, šroubovák, párátko a pinzeta je absolutně nejlepší. Na klíčích tuhle neuvěřitelně praktickou věc nosím dlouhá léta, pořád stejný kus, a slouží dokonale. Párátko s pinzetou jsou pryč, stejně tak kovové logo odpadlo, ale jinak vše funguje jak má. Nůž řeže, šroubovák sem tam použiji a nůžky jsou úplně skvělé na vše od nehtů po papír.

Lidi na klíčích nosí každou blbost. Obří klíčenky, plyšáky, pitomosti. Na všechno se vykašlete a pořiďte si tento malý Victorinox. Je to nejlepší klíčenka a nejlepší nůž. Je vždy při ruce, což je to hlavní. Já mám modrou verzi. Příští bude nejspíše červená klasika. Existují ale všemožné dřevěné a kovové verze. Spousta veselých obrázkových limitek. Pro každého něco.
Nejlepší nůž. Tečka. Čau.

V souvislosti s mým částečným návratem k fotografování jsem oprášil i svůj malý renovátorský projekt. Už je to nějaká doba, co jsem se zděsil stavu archivu rodinných fotografií a dokumentů. Rozhodl jsem se ty nejcennější a nejzajímavější kusy nejen digitalizovat, abych zastavil jejich neodvratný zánik, ale také renovovat. Zub času se do některých zahryznul opravdu fest a špatné uskladnění také zrovna nepomáhalo jejich kondici. Jsou to kousky třeba sto let staré, takže snímky mohou mít i svou historickou hodnotu, pro kterou se vyplatí obětovat trochu času.

Ovládám středně pokročilou retuš, kterou potřebuji k úpravě svých fotek, případně běžných archivních kousků. Pokud už je zkáza v pokročilém stavu a problémů je hned několik na sobě, běžné dovednosti nestačí, nechce-li se s tím člověk trápit déle než je nutné. Je potřeba vědět jak na to a být dostatečně odvážný. Já se zatím učím a nepouštím se do větších dobrodružství. Například u dotvoření utrhlého a ztraceného kousku fotografie ze školky mé sebevědomí převyšovalo mé schopnosti a docela jsem se s tím trápil. Nakonec dal pro nedostatek trpělivosti přednost snadnějším kusům. Ne, že by na to moje znalosti nástrojů nestačily, jen jsem si to nevhodně zvoleným postupem zbytečně zkomplikoval a budu to částečně dělat znovu.

Digitalizaci velmi doporučuji, protože zánik fyzických fotografií je neodvratný. Není potřeba mít v jedničkách a nulách všechny fotky. Drtivá většina všech fotografií nikoho nikdy zajímat nebude. Je ale dobré zachránit ty nejstarší (unikátní historické artefakty) a potom takové, které by mohly mít v budoucnu nějaký význam. Potomci jistě ocení, když budou znát podobu někoho praprapra.

Pokud se rozhodnete vydat zachraňovat své drahocenné obrázky, tak je prosím naskenujte v co největším rozlišení. I kdyby se s fotkou dále nemělo nic dělat, tak klasických tiskových 300 dpi je málo. Nebojte se přidat, pokud můžete. Případný budoucí renovátor bude mít snadnější práci. V nejhorším případě lze improvizovaně použít místo scanneru fotoaparát. To se zdá být amatérské, ale i s takovými reprodukcemi pracuji u některých zakázek. V podstatě jakákoliv digitalizace je dobrá, protože materiál stárne a i když teď vypadají fotografie pěkně, za pár desítek let nemusí existovat vůbec. Z digitální verze se už dá vykouzlit ledacos. Takže jen do toho…

A teď k fotkám, co tu vidíte. Nahoře je děda, kterého mám zrovna rozpracovaného. Ten je docela v pohodě. Budu muset s velkou opatrností dořešit flekatou kůži a nějaké další detaily a bude to jak nové. Obrázek dole byl o něco komplikovanější. Štěstí v neštěstí bylo, že jsem sehnal dvě stejné fotky. Sice obě velmi poškozené, ale z každé jsem si vytáhl dost informací na to, abych mohl zbytek domalovat sám. Dílo nemám ještě hotové, ale už teď si myslím, že je velmi těžké poznat, co je původní fotografie a co je dotvořené na počítači.
Můj největší majstrštyk mne ale čeká v podobě zmiňované skupinové fotky ze školky. Tam je potřeba dorobit kousek dítěte a značný kus pozadí, což je komplikované a zajímavé.

Knižního Harryho Pottera jsem objevil v době, když už jsem byl třikrát starší než cílová skupina. Za sebou jsem měl všechny filmy a do literární verze se pustil až s audio nahrávkou prvního dílu načtenou mým oblíbeným Jiřím Lábusem. Poté jsem střídavě dočetl a doposlouchal celou ságu jak v češtině, tak v angličtině. Na knihy a filmy mám víceméně pozitivní názor, což je nutné zmínit dopředu. Po prvním přečtení jsem byl s výhradami snad i nadšen. Příběh se vším okolo mi přišel velkolepý, zajímavý a po přečtení posledního slova jsem měl chuť na další pokračování, což je pro mne známka, že se to povedlo. Celý kouzelnický svět je do detailu propracovaný a nedivím se, že uchvátil tolik dětí a zabržděných dospělých. V dnešním materialistickém světě je potřeba špetka magie, špetka nadpřirozena. V knihách je propojení fantastického světa s tím naším tak dobře vymyšleno a zpracováno, že má i dospělý člověk, zvláště díky začlenění prvků z reálných mytologií, chuť všemu věřit. Chuť uniknout z naší reality a řešit jen kouzla a čáry. Klidně se vrátit do nenáviděné školy, pokud se tam bude učit létat na koštěti, vařit elixíry lásky a likvidovat protivníky pomocí blesků z hůlky. 

Ač mám celou sérii docela rád a jsem ochoten jí odpustit horu nelogičností, neřadím se mezi fanoušky. Knihy se dobře čtou, na filmy se dobře kouká a hudba z nich je nádherná. Nic z toho ale nepřesahuje do mého života a i když rád debatuji nad různými aspekty celého díla, skalní fanoušky Harryho Pottera moc rád nemám. A nemám rád ani jeho autorku J. K. Rowlling. Nechci přímo tvrdit, že je blbá jak trám, ale je to přesně ten typ člověka, co je zvláštně odtržený od reality. Fakt, že zvládla vytvořit takto obsáhlé dílo, je dle mého pravá magie. Má evidentně velkou fantazii a snad i dobré úmysly. Je štědrá. Jen sebou nechává cloumat primitivními emocemi a místo zapojení rozumu klouže po povrchu a bez znalosti skutečnosti pokrytecky plive na vše, co se neshoduje s její ideologií. Sice má sem tam osvícenou chvilku (naposledy si za jednu slízla kritiku od fanatických odpůrců biologického ženství), ale jinak stojí na opačné straně spektra než já. Při své svatosti má však ve svých knihách několik prvků, které však nikdo z těch, co autorku lynčují za její názor na biologické pohlaví, absolutně neřeší. 

Berte to s nadsázkou, ale pokud v knihách nahradíte slova goblin (skřet) a elf (skřítek) slovy jew (žid) a negro (negr), pak dostanete vpravdě zajímavé a znepokojující čtení. Je s podivem, že autorku, morálně povýšenou nad všechny ostatní, netrkne zlatem a penězi posedlá, k sobě loajální rasa (ve filmech pořádně nosatá), která vede bankovnictví. Už jen to je jak z pohádky od strýčka Goebbelse. 

A skřítkové? Ti otročí kouzelnickým rodinám a institucím a nikdo, až na jednu jedinou studentku, s tím nemá problém. Přitom jde o s lidmi srovnatelnou inteligentní rasu s vysokou úrovní magie. V kouzelnické kultuře jsou tyto bytosti na úrovni zvířat, či mnohdy ještě hodně pod ní. Jsou na tom hůře než byli dnes tak vzpomínaní černí otroci v Americe. Skřítkové jsou zlomení a podřízení kompletně. Pokud jednoho vlastníte, tak do něj můžete kopat, sadisticky mu přikázat sebepoškozování a dělat si s ním prakticky všechno odporné a nikdo s tím nebude mít vážnější problém. Ani ty nejosvícenější a nejkladnější postavy. Je to jakoby teď někdo napsal knihu pro děti s dějem odehrávajícím se v dobách amerického otrokářství, kde by byli černoši bráni jako podřadná rasa a hlavní hrdina by se vysmíval každému, kdo by naznačil, že by si otroci zasloužili svobodu, případně férové platové ohodnocení. Přesně tak to je. Nechci dělat závěry, že nám J.K.R. něco naznačuje, ale už jen to, že za celou ságu ohledně otrokářství nenastala změna, leccos napovídá. Skřeti se židovskými stereotypy by se dali ještě nějak obhájit jako náhoda. Otroctví u domácích skřítků je však ještě horší, když se o takovou obhajobu pokoušíte. Čím více se tím zabýváte, tím temněji to působí.

Ani už nemusím zmiňovat, jak autorka nakládá se zvířaty. Zřejmě každý, kdo není člověk, nezasluhuje špetku úcty, takže v celé knize prakticky nenajdete jediné zvíře, které by nesloužilo jako otrok nebo jídlo.
V dnešním světě, kdy je za rasismus považováno pomalu i to, že se běloch ráno probudí a kdy probíhá pálení knih, filmů, uměleckých děl a bourání památek, je s podivem, že Harry Potter neprošel zaslouženou očistou. Protože ta symbolika je tak jasná, byť v tuto chvíli to ze svého pohledu myslím nadsazeně, že jednoho dne tohle zákonitě musí přijít.  

Antisemitské stereotypy vložené do skřetů jsou zřejmě bez záměru. Stane se. Ale otroctví skřítků je v knihách popsáno do detailu. To se nedá obejít. Pravděpodobně je to navíc britská záležitost. V knize je naznačeno, že kromě několika svobodných lokálních skřítků (osvobodíte je tak, že jim dáte oblečení) existují i jejich zahraniční kolegové, kteří sice s lidmi spolupracují, ale jinak jsou naprosto volní. Tím pádem se nejedná o bytost celosvětově uznávanou za podřadnou a otročící lidem. Kladné postavy kouzelnického světa tedy i v devadesátých letech dvacátého století, kdy se děj odehrává, schvalují otrokářství. Paní autorka každého, kdo má jiný názor, či jeho názor nepochopila, nazývá Voldemortem (takový Hitler z HP), ale svým způsobem píše rasistickou propagandu pro děti.   

A na veselejší notu ještě přidám doporučení. Nedávno jsem zakoupil ilustrované vydání třetího dílu a je stejně skvělé, jako předešlé dvě. Autorem maleb je talenovaný Jim Kay. Zatím vyšly celkem čtyři díly a pátý de chystá na příští rok. České vydání je malinko ošizené o vhodný papír. Křída by byla lepší pro vyniknutí ilustrací, ale je jasné, že by to pak nemuselo být cenově dostupné. Nejlepší je samozřejmě anglická deluxe verze, která je ale mastná jak Severusovy vlasy.  

Nechci tu psát svůj názor na každý krám, který mám doma, ale v tomto případě je dobrá příležitost ilustrovat na příkladu, jak si zbytečně pokazit poměrně slušný produkt svojí leností. Atari Flashback je herní konzole, která má vzdáleně připomínat legendární Atari 2600.
Obsahuje přes stovku různých her ze sedmdesátých a osmdesátých let a nějaké novější kousky retro stylu. Provedení hardwaru není žádná sláva. Lehká plastová krabička a dva použitelné joysticky. Menu, ve kterém si na TV obrazovce vybíráte hry, je děsně provedené. Jde ale o hry samotné. Ty nejsou, pokud jste retro nadšenec, vůbec špatné. Sice je tam hromada již zastaralého balastu, dá se ale vybrat pár dobrých kousků. Mezi mé oblíbené patří třeba Surround, Yars' Revenge nebo nové retro hry  Miss It a Chase It. Jsou tam i skvělé hry jako Pong a Breakout, ale k těm je potřeba jiný ovladač, aby se daly uspokojivě hrát. A tady je problém.
Her je sice kolem stovky, ale některé jsou reálně nehratelné. Ne proto, že chybí vhodnější ovladač, či jsou jen staré, aby dnešního zmlsaného hráče zaujaly, ale proto, že vyžadují manuál. Balení obsahuje jen velmi stručnou příručku, která je k pochopení spousty her úplně k ničemu. Ani základní spouštění různých módů jednotlivých her tam není k nalezení, takže si to musí hráč dohledat sám na internetu. Já jsem retro fanatik a nemám problém si každou hru vyhledat, přečíst si originální manuál, přečíst si něco o historii, podívat se na dokument. Ale kolik takových lidí, jako já, existuje? Pro koho ta konzole vlastně je, když si k tomu natěšeně sednete a je absolutně frustrující, když místo okamžité zábavy zkoušíte jednu hru za druhou, a nic se nedá pořádně zahrát. Je to retro záležitost a tak by se k tomu mělo taky přistupovat. Jednoduchá knížečka by stačila. Nějaké povídání o historii Atari a potom informace o jednotlivých konzolích a hrách. Vše zasadit do kontextu doby, poučit hráče, nadchnout jej pro historický zážitek. Reálně si umím představit naprosto skvělý produkt, který by přesahoval zábavu při samotném hraní. Náklady na jednoduchou knihu by se ztratily a mohla by z toho být skvělá záležitost.

Lego je bez diskuze fenomenální stavebnice, po které touží několik posledních generací dětí a podivínských dospělých. Já jsem kdysi dávno nebyl výjimkou. Matně se mi teď vynořuje z podvědomí, že jsem snad měl pár kostek z nějaké napodobeniny, ale originální LEGO bylo pro mne nedostupné. Jednou to ale muselo přijít a teď, jako starý chlap, jsem obdržel narozeninový dar v podobě bondovského auta Aston Martin DB5. Je to slavný model z roku 1963, který si o rok později zahrál v Goldfingerovi (poté v několika dalších filmech s 007), kde měl samozřejmě nadstandardní vybavení, kterému vévodí katapultovací křeslo spolujezdce, což je zřejmě nejkrutější vychytávka, která hraničí až se zvrhlým humorem. Vezete se v luxusním autě a najednou se nad vámi otevře střecha, kterou vzápětí proletíte ven.  
Lego verze je samozřejmě extrémně vzdálená elegantnímu designu DB5. Výsledek však, až na detaily, nevypadá úplně špatně. Základní tvar to plus mínus má a co je důležité, i nějaké funkce. Krom otevírání dveří, motoru a kufru, si můžete změnit poznávací značku, světla proměnit v kulomety, vysunout štít proti prostřelení zadního okénka a hlavně… hlavně můžete vystřelit sedadlo spolujezdce, což je prostě sranda. Velká sranda. Můj obdiv mají konstruktéři, kteří celý model navrhli, protože ta mechanika, kdy se zatáhnutím za část zadního nárazníku nejdříve odsune střecha a potom vystřelí sedadlo, je neuvěřitelná.

Samotné skládání je trochu opruz. Není to tak jednoduché, jak jsem si myslel, protože těch kostiček je opravdu hodně a člověk musí dávat pozor. Zároveň je to pořád hračka, takže to není až tak velká výzva vyžadující plné zapojení mozku. Je potřeba si to trpělivě odsedět a brát to relaxačně. Já si k tomu pouštěl vzdělávací pořady o hlavonožcích.
Kreativita, se kterou je LEGO spojováno, je v případě takového konkrétního modelu nulová. To mi trochu vadilo a na začátku jsem nevěřil, že se mi bude chtít to dát celé dohromady. Nebyla tam motivace, protože ve finále ne mne nečekal krásný výstavní model do sbírky. Některé hračky mám rád jako designové objekty a zejména autíčka tak trochu řadím mezi své koníčky, ale při vší své hravosti jsem na Lego evidentně přestárlý. Mám však radost, že jsem si mohl odškrtnout další rest z dětství.

Marhoul je dobrý. Marhoula mám rád. Vlastně mám rád především jeho světově vypadající a skvěle znějící Tobruk, který jsem kdysi viděl v dnes již neexistujícím kině. Za to si plně zasloužil můj roky trvající respekt. V české nekoukatelné a neposlouchatelné tvorbě je tento biják jako květina na hnoji. Můj respekt jako tvůrce stále má, jen aktuálně lehce povadlý...
Na Nabarvené ptáče jsem byl poměrně zvědav. Ne tolik na téma a příběh, ale na vizuální stránku a snad i inspirativní momenty. Bohužel jsem trochu deformován a pozitivní přijetí díla mi často kazí drobné věci, kterých si většina lidí nevšimne. V tomto případě přišlo varování už v traileru, kde byla použita velmi špatná typografie. Jakoby příprava na něco hrůzného, co přišlo v zápětí v podobě plakátu. Vím, že bych neměl kritizovat grafické kolegy, ale tento plakát je čistý zločin. Pokud by se jednalo o obal DVD z Levných knih, tak nad tím mávnu rukou, ale jde o plakát na drahý film, který se točil na 35 mm. Na dnešní dobu unikátní filmové dílo s oskarovými ambicemi. Rozhodně v naší kotlině filmová událost roku. 

Nikdy nepochopím, proč byl v té záplavě talentů použit návrh od někoho evidentně nezkušeného. Vím, že tam byly nějaké problémy (zadalo se to studentům) a toto je zřejmě narychlo udělaná náhrada za hotový plakát. Přesto si myslím, že i kdyby na to bylo jen pár hodin, dalo se vymyslet něco kvalitního. Fotka nevypadá přirozeně, ale je použitelná. Ty siluety ptáků na nebi jsou sice nesmyslné a zdá se, že se některé kusy opakují, ale dá se to taktéž skousnout. Vše bohužel brutálně zabíjí laciná typografie. Ta je hlavním důvodem, proč se to nelíbí prakticky nikomu z oboru. Jestli se dobře dívám, tak jde o nadužívaný font Impact, který tu má navíc zbytečně mnoho úprav. Fórek se spojením “r” a “v” by bohatě stačil. Bílé “N” a transparentnost to celé srážejí ještě hlouběji do grafického pekla. Z mého pohledu je to odpad. Osobně nemám rád české filmové plakáty. Včetně těch starých. Sem tam dobrý kousek, ale oproti zahraničí úplná slabota. Tím pádem nemám ani velká očekávání. Jenže tady je vzhledem k povaze oplakátovaného projektu výsledek katastrofický. A Marhoul se ještě vyjádřil, že je správné, když tento hnus podněcuje emotivní diskuze. Špatně! Diskuze by mělo podněcovat samotné dílo a v případě plakátu umělecký záměr. V žádném případě by nemělo být předmětem diskuze diletantství.
Fuj!

Příspěvek Pavla Beneše pod článkem v časopisu Font: Ten plakát nedělal student. Naopak jsem vedoucím ateliéru Vizuální Design FUD UJEPv Ústí nad Labem, jehož studenti pod mým vedením v roce 2014 dělali zde uvedenou sérii plakátů. Václav Marhoul si jeden z nich vybral, krátce před dokončením filmu jej jejich grafik bez vědomí autorky dost zásadně předělal, a když se autorka ozvala, vznikl plakát nový, který se stal pak oficiálním vizuálem.

S hrůzou jsem si před několika lety uvědomil, že si vlastně nepamatuji svůj život. Tak nějak automaticky jsem bral, že mám sice různé vzpomínky, ale na to, že se můj život počítá na desetiletí, je jich na můj vkus málo. Proto jsem se rozhodl dělat si zápisky. Už jsem byl zvyklý zapisovat si práci a pokroky ve cvičení do diáře. Stejně tak jsem si zaznamenával viděné filmy a navštívené kulturní akce. Každý den jsem k tomu tedy přidal ještě pár bodů z prožitých událostí. Z bodů se staly věty a pak jsem začal disciplinovaně každý den plnit celou stránku. Popisoval jsem celý den od rána, kdy jsem řešil dobu vstávání i sny a pokračoval přes všechno prožité až ke spánku. Když disciplína povolila a já si jeden den nic nezaznamenal, doplnil jsem to později.
Důvod, proč jsem se začal tak rozepisovat, byl čistě na zachování vzpomínek. Nicméně už samotné psaní a s ním související procházení si prožitého dne mi přinášelo jisté terapeutické obohacení. Na všechno si vzpomenout a potom to zhodnotit. Chvíli se zastavit a reálně přemýšlet životě. Nejen o jedné výrazné věci, která člověku po celém dni zůstane.
Samozřejmě počítám s tím, že by se tyhle zápisky mohly dostat do nepovolaných rukou, takže vše píši tak, abych druhým neudělal třeba ostudu. Nezapisuji nic intimního, ale zato věci ohledně byznysu si značím velmi pečlivě. Všechny dohody, závazky a tak podobně. Opět žádné osobní detaily, jen mi přijde praktické mít začerstva poznačené důležité body pro případné budoucí potřeby. Však deník může posloužit i jako důkaz, když na to přijde.  
Minulý rok jsem psaní začal zanedbávat. Disciplína se vytratila a já už si dělal jen poznámky na pár řádků. Někdy ani to ne. Nicméně cítím potřebu se zase rozepsat. Život utíká, paměť slábne. Deník má sice pověst dívčí záležitosti, ale i pokud jste pořádný chlapák, může být vyplněný zápisník užitečný jak terapeuticky, tak jako dokument pro pozdější vzpomínání. Začít stačí s kapesním diářem nebo stolním kalendářem. Psát si v největší stručnosti jen základ. Nic si nekomplikovat, do ničeho se nenutit. Potom se ukáže, jaký přínos to bude mít. Pokud nepatříte mezi ty šťastlivce, kteří si pamatují celý život, pak mi můžete věřit, že zpětné pročítání starých zápisků je jako znovu si vše prožívat. To dobré potěší a to špatné možná donutí ocenit váš životní posun. Doporučuji.