Teď to bude trošku s úvodem… Kapela The Brian Jonestown Massacre, kdo by neznal, se pohybuje na pomezí neopsychedelie, shoegaze a alternativního rocku. Fungují od 90. let a jejich hudba čerpá z odkazu šedesátkového zvuku, ale je zároveň velmi osobitá a pestrá. Vede ji Anton Newcombe, komplikovaný génius, hudební vizionář a majitel mnoha poruch osobnosti, kterým velí ta narcistní. Je to legenda, ikona nezávislé scény s desítkami alb, projektů a výstředních výstupů (koukni na film DIG!).

31. 8. 2016 tahle kapela měla hrát v Praze. A zrovna v den koncertu jsem si posteskl na Twitteru, že nemám peníze na lístek a cestu a že mě to mrzí, protože bych chtěl slyšet naživo jejich song Geezers. Na to moje sockování zareagoval přímo Anton. Napsal mi zprávu, že mě dá na guest list a že si mám připsat další tři lidi. A ať to prosím zvážím…

Bylo 15.40, když jsem své spolubydlící Alexandře, co byla vedle v pokoji a zrovna se chystala na opalovačku na balkoně, napsal zprávu: „Kdyby si chtěla Brian Jonestown Massacre dneska v Praze, tak jsem pozvaný.“

Ona mi obratem odpověděla: „Cooooo, mi to od rana vyskakuje na FB, že to je dnes… Som si to uložila. A ty nejdeš?“

Já na to: „Anton mi právě napsal... Ale nemám love.“

Ona: „Však ani já ne, prostě stopem tam i zpět.“

Bylo nutné si pospíšit, jestli jsme měli stíhat začátek v devět. Stop, na který jsem se už cítil starý, samozřejmě nepřicházel v úvahu. Alexandra měla ale fajn aplikaci, kde řidiči sdílí místa v autě (BlaBlaCar, jestli si dobře pamatuji) a přes ni domluvila řidiče, který náhodou zrovna odjížděl z Brna a mohl by nás vyzvednout u Olympie v Modřicích.

Finančně jsme na tom byli takto: já měl padesát korun českých, ona dvacet euro. Takže dohromady peníze na jednu cestu a nějaký zbytek.

Přesto jsme vyrazili. Čas tlačil, ale zázračně nám úplně všechno vycházelo… Tramvaj, druhá tramvaj, přestup na autobus, všechno načasované na minutu přesně. Potom vyměnit peníze ve směnárně v Olympii…

Na parkovišti nás nabral mladý hasič, co vypadal jako Kazma a jel z Moravy do Čech s plným kufrem vína. Ukázal se jako skvělý týpek a později i spasitel. Během cesty ochotně vyprávěl o své práci, o zásazích, první pomoci, dopravních nehodách, prostě o všem, co jsem chtěl vědět. A když viděl, jak vzadu na sedadle počítáme drobné, aby nám vyšla aspoň ta jeho jedna cesta, řekl nám, že to máme grátis. Měl totiž domluvenou nějakou odměnu za víno, takže ta cesta byla zaplacená tak jako tak.

Ještě jsme na benzínce nabrali nějakého pána a šofér požárník nás nakonec zavezl až před Lucerna Music Bar. Byli jsme tam jen několik málo zázračných minut před začátkem koncertu. Dokonce nám ten dobrý člověk chtěl dát i peníze, ať si můžeme něco koupit k pití, ale to už jsme odmítli. S dobrotou by se to nemělo přehánět. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nikdy nenapsal a nezaplatil mu zpětně tu cestu. Skvělý člověk.

Uvnitř jsem nahlásil jména, pustili nás dovnitř, Alexandra si za ušetřené koruny koupila víno, já se tam pozdravil s jedním klukem z Brna. Koncert jsme si užili. Byl jsem na nich před dvěma lety v pražském Futuru, kde jsem nebyl nadšený ze zvuku. V té Lucerně se to povedlo o poznání lépe.

Nazpět jsme mohli jet díky neplánovanému bohatství taky sdíleně, ale řidič jel až nad ránem, takže nás čekala mnohahodinová čekačka. Měl jsem dvě jablka z domova a mohli jsme se tak symbolicky navečeřet. Prošli jsme se ke Hradu a pak na Petřín, kde se spolubydlící šla vyčůrat do křoví, ze kterého po chvíli vyběhla s děsem v očích. Prý tam seděla gorila. Praha je šílené místo.

Byl to krásný noční výlet skrz hlavní město. Nakonec jsme se usadili na hlavním nádraží a čekali, hlídajíc přitom dvě kočky nějaké cizince. Řidič, fanoušek kapely Rammstein, nás bez nehody dopravil zpět domů.

No a tohle všechno byl vlastně jenom úvod k tomu, co chci opravdu napsat. Byl to skvělý výlet a kulturní zážitek, po kterém ve mě zůstal pocit vděčnosti. Samozřejmě vděčnosti mé spolubydlící, která mě k tomu dokopala, nějaké té hře osudu, že jsme na minutu přesně chytali všechny spoje a tak to dokonale stihli, požárníkovi, který nás svezl zadara a tím jsme nemuseli řešit problém s návratem domů a hlavně Antonovi, který tak pohotově zareagoval a hodil nás na guest list. A právě Antonovi jsem chtěl nějak extra poděkovat, nějak mu to oplatit. A přemýšlel jsem dlouho…

Až mnohem později mi došlo, že mi vlastně on něco svým způsobem splatil. Rok před tímhle koncertně cestovatelským zážitkem jsem měl na svém Twitteru dvě grafiky, které byly takovými fanouškovskými DIY variacemi na logo Brian Jonestown Massacre. První z nich spočívala v nahrazení tváře Briana Jonese Mickey Mousem. Druhá zas spočívala v tom, že jsem jejich logo vrazil do americké vlajky. Prostě kolážová legrace, nic extra promyšleného, nic komplikovaného a hlavně s absencí výraznějšího tvůrčího vkladu.

Anton si toho všiml. A nejen že z toho byl nadšen, ale toho Mickey Mouse začal po úpravě používat (např. ve videích kapely). Sdílel to, lidi na to reagovali, začali si sami vyrábět trička a vznikla okolo toho docela vlna zájmu. A pak najednou BJM vyrobili oficiální merch s tímhle motivem. Reálně se začala prodávat trička s Mickey logem. Zpočátku byla obava, co na to Disney, ale asi to riskli. Kdo si tričko nekoupil oficiálně, udělal si ho sám. Krátce na to kapela vydala další merch tentokrát k americkému turné 2016 a použili tu druhou grafiku s vlajkou, kterou hodili na baseballové triko a vypadalo to skvěle. Logo s Mickey Mousem po čase solidně zkultovnělo a pár bláznů si ho dokonce nechalo vytetovat.

Tohle byl vlastně způsob, jak jsem Antonovi „zaplatil“ za to, že mě tehdy pozval. A možná mě pozval právě proto, co já vím.

Navíc ta grafika stejně nebyla „moje“ v tom pravém slova smyslu. Jen jsem dal dohromady věci, co už existovaly. Anton si ten návrh s Mickey Mousem ještě sám upravil, takže můj tvůrčí vklad byl spíš taková jiskra.

A tak jsem vlastně úplně omylem udělal merch pro kapelu, kterou mám rád. A nepřímo jsem tím, aspoň v duchu, oplatil gesto, oplatil fantastický zážitek.

Papír je papír bez ohledu na pokrok. Je mi jedno, jaké možnosti nabízí dnešní doba. Pokud to jde, držím je klasiky. A to není jen mým velmi pozitivním vztahem k papírenským výrobkům obecně, kterým jednoduše řečeno nadržuji. Žádný z technologických zázraků jako je počítač, telefon, či jakákoliv aplikace, mi nebyl schopen nahradit papír a tužku. Samozřejmě služeb těchto novinek hojně využívám, ale drobné zápisky všeho druhu provádím postaru. Z toho důvodu si vedu sešity, které mám vždy po ruce.

První takový sešit jsem si založil ve druhé třídě. Vlastně ten úplně první jsem měl ve školce, kdy jsme dostali nelinkovaný sešit na kreslení, což nevím, jestli se dá počítat. Ve druhé třídě to však byl první mnou založený na mé vlastní účely. Mám pocit, že byl čtverečkovaný a jestli bych ze své minulosti chtěl něco zpět, pak by to byl právě tento legendární kousek, který se mi jednoho dne záhadně vypařil ze života. Z obsahu si pamatuji je to, že na vnitřní straně obalu byl nakreslený technodrom (pojízdná pevnost ze seriálu Ninja želvy) a u něj dvě komiksové bubliny, kde jedna říkala “Saki, ty metalisto” a druhá “Krangu, ty depešáku”, což bylo parafrázování hlášky “Saki, ty imbecile”. To přesně vystihovalo, co jsem tenkrát řešil.

V následujících letech jsem měl hromady sešitů všeho druhu na kreslení (ve své době kultovní komiks Jizva nebo časopis Kanáll), na drobné poznámky, na psaní písňových textů, jako deník pro Dračí doupě a tak podobně. Později se k tomu přidaly deníkové zápisky, které už měly svůj vlastní zápisník. V současné době, kdy mám u sebe stále telefon s několika textovými aplikacemi, nosím s sebou

kapesník
Většinu roku jsem nosíval takový miniaturní černý čtverčkovaný sešitek, kterých mám plnou krabici a nikdy jsem pro ně nenašel dobré využití. Vizuálně se mi nelíbily a nepřišlo mi praktické do nich něco psát. Vždycky jsem měl nějaký v brašně u kola a v brašně na foťák, ale málokdy jsem službu těchto miniatur využil. Až zhruba poslední rok, co jsem změnil typ činnosti, jsem si zvykl mít jeden u sebe. Nejčastěji jsem si do něj zapisoval rychlé poznámky a různé verše, zejména haiku, které jsou pro takový formát ideální. Nicméně ve druhé půlce roku jsem definitivně přesedlal na tento větší formát, který jsem si koupil v sadě tří (ve Flying Tiger Copenhagen) na zapisování hesel. Ten s hesly (zašifrovanými) mám doma v šuplíku a ten na poznámky v zadní kapse.
Vyhovuje mi, že je nelinkovaný, takže mohu nerušeně čmárat a retro design se zaoblenými rohy mi sedí do oka. Papír není vykřičená bílá, takže i to je plus. Bohužel vazby není zrovna kvalitní, takže i z toho kousku na hesla mi při minimálním používání vypadávají listy. Ten z kapsy už musím slepovat. Taková je daň za nízkou cenu.   

deník
O psaní deníku jsem se tu už zmiňoval. Tento rok používám Nekonečný kalendář, což je vlastně denní záznamník v luxusním provedení (každý měsíc básnička od Krchovského a grafika od Štorma). Dostal jsem jej darem a je to v tuto chvíli to nejlepší pro mé psaní. Každá stránka obsahuje tři dny, což mi dost stačí, protože má schopnost popsat každý den celou stránku je pohřbena hluboko v minulosti. Jsem opravdu rád, že si zvládnu zaznamenat to nejdůležitější a nepotřebuji se vypisovat jako filosof. Také jsem rád, že mám po letech konečně něco luxusnějšího. Hodně jsem požíval staré socialistické deníky a když mi došly, tak normální tlusté sešity s ručně nadepsaným datem (to mi moc nefungovalo). Tento rok jsem maximálně spokojen a už mám objednaný nový (Edit: Objednávku jsem zrušil, protože naskladnění plánují až na konci ledna, takže jsem zvolil jinou variantu). Stojí jen tři stovky (plus mínus), což je vzhledem k provedení a ke konkurenci (čínský odpad Moleskine) za hubičku.

sešit pro všechno
A teď můj hlavní sešit, který mne v různých inkarnacích provází celý život. Dlouho jsem používal tlustější zápisníky s pevnou vazbou, ale od té doby, co jsem se přestěhoval z většího do menšího města a musím hodně cestovat, přešel jsem na klasické školní s véčkovou vazbou. Pro tento a částečně i minulý rok jsem si takový zakoupil ve opět Flying Tiger. V tomto všehochuťovém krámku se mi papírenské zboží poměrně zamlouvá a stejně tak jeho cena. Mám rád retro design a tady vědí, jak člověka s tímto zlíbením potěšit. Bohužel je to jedna z těch firem, co agresivně rádoby-bojují za lidská práva a zároveň vyrábí v Číně, takže ještě dojedu stejný typ, který už mám zakoupený a příští rok se pokusím najít českou alternativu, což jsem už měl udělat dávno.
V takovémto sešitu bývá úplně všechno. Jsou tu záznamy ohledně práce, seznamy úkolů a nákupů, skici, volné kreativní psaní (fragmenty básniček), nápady do blogu, lepené koláže,... Je tu vlastně většina toho, co někam napíšu. Hromady nesmyslů na sobě. Kreativní chaos.
Tento starý je hodně divoký. V novém bych chtěl mít trochu více systému. Obecně má rád pořádek, tak se snažím vykoumat, jak mít několik typů zápisníků v jednom, abych se v tom mohl orientovat. Záložky? Možná. Rád bych taky přidal to, čemu se v angličtině říká commonplace book. V mém případě by se jednalo o zapisování důležitých citátů z knih.   

Lego je bez diskuze fenomenální stavebnice, po které touží několik posledních generací dětí a podivínských dospělých. Já jsem kdysi dávno nebyl výjimkou. Matně se mi teď vynořuje z podvědomí, že jsem snad měl pár kostek z nějaké napodobeniny, ale originální LEGO bylo pro mne nedostupné. Jednou to ale muselo přijít a teď, jako starý chlap, jsem obdržel narozeninový dar v podobě bondovského auta Aston Martin DB5. Je to slavný model z roku 1963, který si o rok později zahrál v Goldfingerovi (poté v několika dalších filmech s 007), kde měl samozřejmě nadstandardní vybavení, kterému vévodí katapultovací křeslo spolujezdce, což je zřejmě nejkrutější vychytávka, která hraničí až se zvrhlým humorem. Vezete se v luxusním autě a najednou se nad vámi otevře střecha, kterou vzápětí proletíte ven.  
Lego verze je samozřejmě extrémně vzdálená elegantnímu designu DB5. Výsledek však, až na detaily, nevypadá úplně špatně. Základní tvar to plus mínus má a co je důležité, i nějaké funkce. Krom otevírání dveří, motoru a kufru, si můžete změnit poznávací značku, světla proměnit v kulomety, vysunout štít proti prostřelení zadního okénka a hlavně… hlavně můžete vystřelit sedadlo spolujezdce, což je prostě sranda. Velká sranda. Můj obdiv mají konstruktéři, kteří celý model navrhli, protože ta mechanika, kdy se zatáhnutím za část zadního nárazníku nejdříve odsune střecha a potom vystřelí sedadlo, je neuvěřitelná.

Samotné skládání je trochu opruz. Není to tak jednoduché, jak jsem si myslel, protože těch kostiček je opravdu hodně a člověk musí dávat pozor. Zároveň je to pořád hračka, takže to není až tak velká výzva vyžadující plné zapojení mozku. Je potřeba si to trpělivě odsedět a brát to relaxačně. Já si k tomu pouštěl vzdělávací pořady o hlavonožcích.
Kreativita, se kterou je LEGO spojováno, je v případě takového konkrétního modelu nulová. To mi trochu vadilo a na začátku jsem nevěřil, že se mi bude chtít to dát celé dohromady. Nebyla tam motivace, protože ve finále ne mne nečekal krásný výstavní model do sbírky. Některé hračky mám rád jako designové objekty a zejména autíčka tak trochu řadím mezi své koníčky, ale při vší své hravosti jsem na Lego evidentně přestárlý. Mám však radost, že jsem si mohl odškrtnout další rest z dětství.