Stoikův průvodce pro každý den (The Daily Stoic) od Ryana Holidaye je, jak jsem zjistil, pro mnohé vstupní branou do světa stoicismu. Kniha slibuje praktický návod, jak aplikovat starověkou filozofii do každodenního života prostřednictvím 366 citátů od stoických myslitelů s následným vysvětlením. Jsem velký fanoušek antické filozofie, především stoicismu, takže jsem si knihu pro zajímavost koupil. Představa denní mikro-dávky stoické moudrosti, kterou zvládnu rychle vstřebat, mi přišla atraktivní.

Premisa je opravdu fajn: rychlé, inspirativní čtení na každý den. Krátká stránka třeba před spaním, i když už člověk večer chcípá únavou. No… Jako vstupní brána je to určitě dobré a marketér Ryan Holiday umí předžvýkat a podat čtenářům dokonalý produkt. Jenže když jsem se s nadšením začetl a počítal s tím, že knihu budu mít celý rok na nočním stolku, začal jsem se rychle nudit. Citáty, myšlenky a rady jsou samozřejmě v pořádku, ale všechno je takové neosobní, chladné. Četl jsem názor, že je to jako kuchařka. To sedí, protože kuchařka je taky plná dobrých návodů, do kterých se dá začíst, ale na nočním stolku ji nepotřebujete. Je to taková kuchařka motivace. A pokud jsem z něčeho unavený, tak je to přímočaré motivování citáty. Sebeovládání, přijetí nepřízně osudu, vděčnost, hledání vnitřního klidu… Všechno je naprosto důležité do života aplikovat. Ale tahle zjednodušená seberozvojová forma mi nesedí ani trochu, takže jsem přečetl sotva dvacet stránek a knihu vsunul zpět do knihovny, kde odpočívá už dva roky, aniž bych měl chuť ji vytáhnout.

Přestože kniha není můj šálek čaje, má své nesporné kvality, hlavně pro nováčky ve stoicismu (a přidružených filozofických směrech). Pokud rádi čtete a sdílíte citáty na sociálních sítích, tahle kniha bude dobrá volba. Stejně tak je formát ideální pro lidi s nabitým programem, kteří si chtějí každý den najít chvilku na zamyšlení. Citáty samotné jsou samozřejmě cenné a v dost jiných překladech, takže pro stoické nerdy rozhodně

Holiday odvádí docela dobrou práci v popularizaci stoicismu a spousta lidí se o tomto směru dozvěděla právě od něj. Má YouTube kanál (kde se všechno dost opakuje) a napsal už slušný počet knih. Já s ním mám ale problém v tom, že je to všechno až příliš marketingově, komerčně pojaté. Jeho stoicismus může dost připomínat moderní seberozvojový přístup s důrazem na produktivitu, což je docela mimo původní myšlenky. Působí to neautenticky. Navíc zbytečně podsouvá své osobní politické názory, což je vždycky otrava, ať už s nimi souhlasím, nebo ne.

Pokud jste fanoušci seberozvoje a nečetli jste ještě Seneku nebo Marka Aurelia, klidně do toho jděte. Stejně tak, pokud nemáte čas nebo chuť na delší čtení, tu jednu stránku s hodnotným obsahem do sebe zvládnete nacpat. Ale pokud už máte něco načteno, doporučil bych třeba knihu Myslet jako římský císař od psychoterapeuta Donalda Robertsona, kde jsou čtivě namíchané historie a filozofie z pohledu kognitivně behaviorální terapie. Nic složitého, a přitom lepšího než cokoli od Holidaye.

Tahle kniha znamenala mojí první spolupráci s nakladatelstvím P3K. Velmi příjemnou spolupráci.

Gideon Klein byl český židovský skladatel a klavírista. Během druhé světové války byl vězněn v terezínském ghettu, kde navzdory těžce diskomfortním podmínkám působil jako organizátor kulturního života a tvořil své nejznámější skladby. V roce 1945 zemřel v koncentráku Fürstengrube. Bylo mu 24 let.

Práce na obálce této knihy šla víceméně sama. Připravil jsem hned několik návrhů s použitím portrétní fotografie Gideona Kleina. Přáním byla konzervativní cesta, takže jsem si jakékoli arogantní výtvarné výlevy mohl rovnou odpustit. Přesto jsem se bez úspěchu snažil prosadit nějaké srandy. Nakonec zvítězila jednoduchá, ale podle mého názoru poměrně výrazná varianta: na původní fotografii, kterou jsem musel vyretušovat, jsem aplikoval barevný přechod (optimistická oranžová), který jsem zopakoval i na zadní straně obálky. Typografie je minimalistická, moderní. Knihu doporučuji.

Autorkou knihy Nespoutaný čas (A Freewheelin’ Time) je Suze Rotolo – americká umělkyně, aktivistka a dlouholetá přítelkyně Boba Dylana. To je ta holka na slavné obálce alba The Freewheelin’ Bob Dylan z roku 1963. Kniha je vzpomínání na 60. léta v Greenwich Village, období intenzivní proměny kultury, umění a politiky – i na život po boku začínajícího Dylana.

Nemůžu říct, že bych byl fanouškem Boba Dylana. Uznávám jeho dílo, jeho osobnost i význam v historii hudby a literatury, ale jen tak si jeho desku nepustím, i když mám spoustu jeho skladeb velmi rád… často ovšem v podobě cover verzí od někoho jiného.

Oproti předchozí knize, u které jsem se poměrně trápil, byl návrh obálky tady úplně jednoduchý. Dostal jsem zadání, dostal jsem i fotku – a během jednoho večera jsem měl víceméně hotovo. Druhý den už jsem jen dodělal detaily a bylo to.

Kdybych tuhle obálku dělal dnes znovu, nejspíš bych zvolil jiný postup. Koncept se mi jako celek líbí, ale některé detaily bych řešil jinak. Nicméně i tak to byl zajímavý projekt, který šel nečekaně hladce.

Moje první obálka pro nakladatelství Carpe diem obalovala knihu Ke Gogolovi a zpátky. Děj začíná rokem 1989, tedy tím revolučním, a právě to mě přirozeně inspirovalo k velmi silnému retro stylu. Měl jsem spoustu nápadů a plánů, jak na obálku dostat co nejvíce z atmosféry revoluce a porevoluční doby, ale u těch nápadů to zůstávalo. V hlavě to bylo úžasné, ale v praxi jsem se s tím trápil – až se tenhle projekt zařadil k těm „prokletým“, kdy je všechno sice v pořádku, ale múzy objímají jiné pány grafiky. V té době jsem byl navíc nemocný, takže se celý proces ještě víc zdržel. Nakonec jsem se rozhodl pro poměrně jednoduchý koncept: vzal jsem fragmenty z nedokončených šuplíkových grafik, které jsem doplnil nově nafocenými nohami modelčinými. Tedy ženským prvkem v knize zcela zásadním. A nakonec se to celé tak nějak přirozeně vešlo do mé původní představy, tedy kolážového retro stylu. 

Prosadil jsem si, že na titulní straně nebude logo nakladatelství, což považuji za správné rozhodnutí – název Carpe diem je i tak dobře viditelný, i když malý. Na vnitřní záložku jsem umístil fotografii autorky.

Tisk nakonec vyšel trochu tmavší, než jsem plánoval, což se ukázalo být jako dobrá chyba.

Za minulého, právem kritizovaného, režimu se několik věcí povedlo. Samozřejmě to nebylo režimem samotným a možná (zcela určitě), kdyby byli u vlády normální lidi, povedlo by se to mnohem lépe, ale je třeba být spravedlivý a sem tam něco v tom děsu pochválit. Jedna z těch věcí, které velmi oceňuji, je edice Antická knihovna, která po desetiletí až do dnešních dnů přináší překlady literárních skvostů starověkého Řecka a Říma. Dnes se dají starší vydání těchto kousků sehnat za pár korun v každém antikvariátu a právě proto dávám komoušům na úvod toto drobné plus (které si jinak nezaslouží). 

Nejspíše je po některých titulech poptávka i dnes, protože ve stejné edici jsou na pultech kromě nových prvních vydání i dotisky publikovaných děl. Především budu psát o bestselleru Marka Aurelia Hovory k sobě, což je kniha, kterou by měl alespoň jednou přečíst každý, kdo se číst naučil. Já mám vydání z roku 1948, tedy před Antickou knihovnou (takže o tom řeč nebude) a pak vydání z roku 2022, což je reedice vydání z roku 1969. Oboje tyto verze jsou v překladu Rudolfa Kuthana. Obsah je tedy stejný. 

Co se ale liší, je grafické provedení. Podobu Antické knihovny považuji za klasickou, kultovní a její strohost se mi docela líbí. Kompozice prvků na obálce mi u starých vydání přijde zajímavá a prostorové či vizuální neoddělení autora od titulu je šedesátkově odvážné a vlastně stále docela osvěžující. Objektivně si troufám tvrdit, že jak je celá edice minimalisticky sjednocená, působí důstojně a nadčasově.

1969

A co se změnilo a proč o tom píšu? Základ je na první pohled stejný. Barva plus mínus sedí, stejně tak orámování, které mají starší vydání lepší, decentnější a lépe umístěné ve formátu (ale budiž, dá se přežít). První podstatný rozdíl je ten, že místo fotografie sochy hlavy Hypnose, boha spánku, která zdobila většinu svazků (ještě se párkrát objevila kresba harpyje a fotka řeckého reliéfu Európy na býkovi), je posledních dvacet let většinou portrét autora příslušného díla. V tomto případě podobenka Marka Aurelia na minci, jenž naštěstí nemá oproti ostatním novějším vydáním kolem sebe lacinou záři (či stín). S touto změnou nemám problém. Dává většího smyslu na titulní stranu umístit autora, než někoho, koho bereme v mytologii jako spánek samotný. Tady je ten peníz docela v pohodě, u jiných knih jsou portréty provedeny hnusněji. 

A teď ta prokletá typografie. Pěkné původní písmo nahradil lacině působící patkový font, který jakoby byl první volbou naslepo těsně před termínem. Ze všech těch možností, které teď, po roce 2000 (kdy nastala změna designu), máme, je tato volba opravdu smutná, a i když vím, že někdy knižní grafik nemá volbu, tak se mělo dojít k nějakému kompromisu, který by alespoň trochu zmírnil degradaci podoby takového důležitého literárního díla. Co se týče rozmístění, původní odvážná kompozice pracující s volným prostorem byla jistě zavrhnuta jako příliš matoucí a vše tak máme nasekané a rozprostřené po celé titulce. Nehrozí tedy, že by byl moderní člověk zmaten nejasným přechodem mezi jménem autora a názvem knihy. Poslední vydání Hovorů naštěstí tak moc nechytlo odpudivost jiných knih z edice.

2022

Pevná vazba s přebalem. Tady se nic nezměnilo. Bohužel desky pod obalem už nejsou v plátně s vyraženým titulem, ale to asi nikdo nečekal. Náklady jsou náklady. Přece jenom musí nakladatelství i něco vydělat. Nebo alespoň neprodělat. Ale co mohlo stát navíc potisknout ten bílý papír? Však nemohl být problém tam ten titul hodit. Nějakou dobu jsem měl Hovory v původním vydání (1969) právě bez přebalu a plátno s ražbou mi stačily. Toto je opravdu škoda, byť se to může zdát jako přehnaná výtka. 

Zbytek knihy je upraven v duchu obalu, ale to už bych jen remcal, jak je dneska všechno špatné a ošizené a dříve to bylo lepší. A lidi k sobě měli blíž a všechno stálo korunu, maximálně korunu pade. Opravdu bych byl nerad, aby to vyznělo jako kritika těch, kteří za vydáváním těchto děl stojí. To naopak, těm děkuji. Jen mne mrzí, že něco, co nebylo potřeba měnit, bylo změněno (z nějakého praktického důvodu jistě), a to dle mého k horšímu. Dívám se na to jen z pohledu grafického. Mnoho autorů těch knih by se chechtalo, že se nechám znechutit něčím tak povrchním, jako je povrch knih. Vždyť ta pravá krása vzniká až po přečtení. A možná by mi někteří starověcí experti knihu vytrhli z ruky a vyrvali z desek a nechali mi jenom paperback. Klidně by to tak mohlo být, ale můj názor je ten, že obálka by měla být skvělá a přitažlivá. A pokud už něco objektivně kvalitního existuje, není důvod kvalitu dgradovat způsobem, jako to udělali s edicí Antická knihovna. 

A ještě taková poznámečka mimo obal. Pokud mají dvě vydání takto zásadní knihy v rozmezí 74 let stejný překlad, je něco špatně. Samozřejmě aktualizování překladu ze staré řečtiny nebude jednoduchá a levná záležitost, ale s hromadou respektu k jedinému dostupnému překladu se to už místy nedá číst. Jistě, ke starému dílu je starý překlad vhodný. Bohužel široká veřejnost nebude mít trpělivost prokousávat se všemi těmi prapodivnými výrazy a tak se z toho stává čtení pro opravdové nadšence, kterým v lovu perel nestojí v cestě náročný jazyk a hnusné provedení.

Papír je papír bez ohledu na pokrok. Je mi jedno, jaké možnosti nabízí dnešní doba. Pokud to jde, držím je klasiky. A to není jen mým velmi pozitivním vztahem k papírenským výrobkům obecně, kterým jednoduše řečeno nadržuji. Žádný z technologických zázraků jako je počítač, telefon, či jakákoliv aplikace, mi nebyl schopen nahradit papír a tužku. Samozřejmě služeb těchto novinek hojně využívám, ale drobné zápisky všeho druhu provádím postaru. Z toho důvodu si vedu sešity, které mám vždy po ruce.

První takový sešit jsem si založil ve druhé třídě. Vlastně ten úplně první jsem měl ve školce, kdy jsme dostali nelinkovaný sešit na kreslení, což nevím, jestli se dá počítat. Ve druhé třídě to však byl první mnou založený na mé vlastní účely. Mám pocit, že byl čtverečkovaný a jestli bych ze své minulosti chtěl něco zpět, pak by to byl právě tento legendární kousek, který se mi jednoho dne záhadně vypařil ze života. Z obsahu si pamatuji je to, že na vnitřní straně obalu byl nakreslený technodrom (pojízdná pevnost ze seriálu Ninja želvy) a u něj dvě komiksové bubliny, kde jedna říkala “Saki, ty metalisto” a druhá “Krangu, ty depešáku”, což bylo parafrázování hlášky “Saki, ty imbecile”. To přesně vystihovalo, co jsem tenkrát řešil.

V následujících letech jsem měl hromady sešitů všeho druhu na kreslení (ve své době kultovní komiks Jizva nebo časopis Kanáll), na drobné poznámky, na psaní písňových textů, jako deník pro Dračí doupě a tak podobně. Později se k tomu přidaly deníkové zápisky, které už měly svůj vlastní zápisník. V současné době, kdy mám u sebe stále telefon s několika textovými aplikacemi, nosím s sebou

kapesník
Většinu roku jsem nosíval takový miniaturní černý čtverčkovaný sešitek, kterých mám plnou krabici a nikdy jsem pro ně nenašel dobré využití. Vizuálně se mi nelíbily a nepřišlo mi praktické do nich něco psát. Vždycky jsem měl nějaký v brašně u kola a v brašně na foťák, ale málokdy jsem službu těchto miniatur využil. Až zhruba poslední rok, co jsem změnil typ činnosti, jsem si zvykl mít jeden u sebe. Nejčastěji jsem si do něj zapisoval rychlé poznámky a různé verše, zejména haiku, které jsou pro takový formát ideální. Nicméně ve druhé půlce roku jsem definitivně přesedlal na tento větší formát, který jsem si koupil v sadě tří (ve Flying Tiger Copenhagen) na zapisování hesel. Ten s hesly (zašifrovanými) mám doma v šuplíku a ten na poznámky v zadní kapse.
Vyhovuje mi, že je nelinkovaný, takže mohu nerušeně čmárat a retro design se zaoblenými rohy mi sedí do oka. Papír není vykřičená bílá, takže i to je plus. Bohužel vazby není zrovna kvalitní, takže i z toho kousku na hesla mi při minimálním používání vypadávají listy. Ten z kapsy už musím slepovat. Taková je daň za nízkou cenu.   

deník
O psaní deníku jsem se tu už zmiňoval. Tento rok používám Nekonečný kalendář, což je vlastně denní záznamník v luxusním provedení (každý měsíc básnička od Krchovského a grafika od Štorma). Dostal jsem jej darem a je to v tuto chvíli to nejlepší pro mé psaní. Každá stránka obsahuje tři dny, což mi dost stačí, protože má schopnost popsat každý den celou stránku je pohřbena hluboko v minulosti. Jsem opravdu rád, že si zvládnu zaznamenat to nejdůležitější a nepotřebuji se vypisovat jako filosof. Také jsem rád, že mám po letech konečně něco luxusnějšího. Hodně jsem požíval staré socialistické deníky a když mi došly, tak normální tlusté sešity s ručně nadepsaným datem (to mi moc nefungovalo). Tento rok jsem maximálně spokojen a už mám objednaný nový (Edit: Objednávku jsem zrušil, protože naskladnění plánují až na konci ledna, takže jsem zvolil jinou variantu). Stojí jen tři stovky (plus mínus), což je vzhledem k provedení a ke konkurenci (čínský odpad Moleskine) za hubičku.

sešit pro všechno
A teď můj hlavní sešit, který mne v různých inkarnacích provází celý život. Dlouho jsem používal tlustější zápisníky s pevnou vazbou, ale od té doby, co jsem se přestěhoval z většího do menšího města a musím hodně cestovat, přešel jsem na klasické školní s véčkovou vazbou. Pro tento a částečně i minulý rok jsem si takový zakoupil ve opět Flying Tiger. V tomto všehochuťovém krámku se mi papírenské zboží poměrně zamlouvá a stejně tak jeho cena. Mám rád retro design a tady vědí, jak člověka s tímto zlíbením potěšit. Bohužel je to jedna z těch firem, co agresivně rádoby-bojují za lidská práva a zároveň vyrábí v Číně, takže ještě dojedu stejný typ, který už mám zakoupený a příští rok se pokusím najít českou alternativu, což jsem už měl udělat dávno.
V takovémto sešitu bývá úplně všechno. Jsou tu záznamy ohledně práce, seznamy úkolů a nákupů, skici, volné kreativní psaní (fragmenty básniček), nápady do blogu, lepené koláže,... Je tu vlastně většina toho, co někam napíšu. Hromady nesmyslů na sobě. Kreativní chaos.
Tento starý je hodně divoký. V novém bych chtěl mít trochu více systému. Obecně má rád pořádek, tak se snažím vykoumat, jak mít několik typů zápisníků v jednom, abych se v tom mohl orientovat. Záložky? Možná. Rád bych taky přidal to, čemu se v angličtině říká commonplace book. V mém případě by se jednalo o zapisování důležitých citátů z knih.   

Někdy ve druhé polovině devadesátých let jsem se u bývalého kamaráda doma setkal s Hobitem. Přišlo mi to zprvu jako pofidérní čtivo, protože se hlavní hrdina jmenoval velmi trapně Pytlík, ale zahráli jsme si rovnou i deskovou hru The Hobbit a tak nějak pomalu jsem se přes Pytlíka (a Šmaka) přenesl a knihu si v Černé planetě zakoupil též. Pamatuji si, jak jsem si na Svoboďáku nedočkavě přečetl první odstavce s popisem hobití nory. Od dalších stran jsem byl touto knihou dokonale uchvácen. Jako kdyby přestala existovat jakákoliv jiná literatura. Stal jsem se opravdovým fanouškem.
Dále jsem se ale ve čtení Tolkiena nedostal. Koupil jsem si ještě Společenstvo prstenu, ale u čtení jsem usínal. Vzdal jsem to. Zato čtenářsky přístupnějšího Hobita jsem si vychutnal několikrát. Dokonce jsem si v pokoji vybudoval čtecí bunkr, takže mám tuto knihu spojenou i s jakýmsi obřadem.
O knize jako takové není potřeba v dnešní době nic psát. Děj zná každý, je to klasika, kterou by měl každý mladý čtenář alespoň zkusit.
Co bych tu rád vypíchnul, je moje zalíbení v ilustracích.  Současný člověk má Tolkienův svět vizuálně spojen s filmy (dvě trilogie). Já Hobita četl nepolíben středozemní kinematogrfií a pokud jsem si měl udělat nějakou představu, bylo to z autorových perokreseb a akvarelů. Tolkien se amatérky věnoval malování celý život, takže si u svých knih krom ilustrací vytvářel i obálky. Jeho obrázky jsou velmi starosvětsky stylizované a ke knize se zvláštním způsobem hodí. Nikdy jsem je nebral jako dokonalou ilustraci toho, jak všechno vypadá, ale spíše jako nadsazená dobová zobrazení, která mi nechávají spoustu prostoru pro fantazii a jenom nějakým způsobem navozují specifickou atmosféru tak odlišnou od okolního světa. Tipuji, že většina dnešních nových čtenářů má k jednotlivým postavám přiřazené obličeje herců z filmů. To u tolkienovských ilustrací ani nejde, protože figuru nakreslit moc nezvládal, takže je tam jen pár malinkých toporných postaviček. Osobně mi to tak vždy vyhovovalo.
Co jsem ale miloval nejvíce, byly jeho mapy. Fantasticky stylové. Nejvíce ze všeho se mi líbily lesy s jednotlivými stromečky a skvěle vystínované hory. V té době jsem hrál hru Dračí doupě, do které jsem si kreslil vlastní mapy velmi inspirované těmi z Hobita a Pána prstenů. Mám je dodnes a i když nejsou tak dobré jako jejich inspirace, musím ocenit svoji tehdejší trpělivost s vykreslováním detailů.  

Tolkienův Hobit pro mne tedy není jen dobrodružný pohádkový příběh, ale i specifická nálada, která vychází z jeho ilustrací. Trochu bych to přirovnal k Malému princi, jehož ilustrace v potu tváře namaloval jeho autor a jsou s dílem dokonale spjaty i přes hromady pokusů o jiný vizuál. Každý si vybaví klasiku. Tak to mám s Hobitem. 

Od Bukowskiho jsem nikdy nečetl žádnou prózu. Odrazován jsem od toho byl jeho přízemními tématy a do jisté míry i jeho fanoušky. Nicméně teď čtu již podruhé jeho básně (Láska je pes). Ač tedy, jak je známo, neuznávám přeloženou poezii a snažím se jí vyhýbat co se dá, tak tady jsem udělal výjimku. Jednak proto, že nevlastním anglický originál ve fyzické podobě a také potřebuji nějakou jazykovou inspiraci pro vlastní českou tvorbu. Myslím si, že jeho styl je natolik primitivní, že ani není potřeba nic extra přebásňovat, aby si čtenář mohl udělat názor z české verze. 

A tady vidím trochu problém. Ta jednoduchost je někdy taková, že jsem si nejednou při čtení říkal, jestli je tento autor vůbec dobrý. Jeho romány hodnotit nemohu, ale jako básník mi přijde až zbytečně přízemní bez jakékoliv rafinovanosti, kterou bych od poezie čekal. A když se člověk zaměří na to, že jsou to vlastně jen banality rozdělené do řádků vytvářejících úzký formát poezie, tak se čtení stává lehce otravným. Rozumím, je třeba tvorbu brát v kontextu s osobností autora. Jenže ta osobnost je v podstatě intelektuálněji orientovaná troska, která má své zájmy smrsklé víceméně na ženské, alkohol a sem tam koňské dostihy. Do toho špetka pozérské asociality. Většinou píše jen o tom, že někde sedí a je tam i nějaká paní plus něco dalšího. Žádná akce, žádné konflikty, nic, co by překračovalo nudné přežívání. Syrovost, na které to celé stojí, mi přijde velmi krotká. Postrádám jakékoliv šokující momenty. Cokoliv, co by mne, jako čtenáře vytrhlo z procházky šedí. Možná by pomohlo vybrání toho nejlepšího do menší sbírky. Možná bych se měl více zajímat o osobnost autora a nenechat se odradit jeho negramotnými fanoušky. A možná je to jen přeceňovaná hromada velmi slabého textu.
Než se dostanu k originálu, tak dávám čtyři piva z deseti.

Vím, že nejsou peníze. Pokud chcete vydávat knihy, pak je malá šance, že nebudou chybět. Proto je třeba snižovat náklady kde se dá. Třeba na grafice. Vzhledem k tomu, že jsem teď tak trochu začal dělat knižní obálky, vím, že rozpočet bývá minimální. Většinou to střílí nějaký grafik – rutinér. Bez vkusu, bez výtvarného nadání. Není čas se s tím drbat. A proto existují fotobanky, aby se tvůrcům ulehčila práce. Místo vlastního focení můžete vybírat z hotových profesionálních fotek. Ušetří se čas a peníze. Je to fajn. Funguje to... A pak přijde úlet, kdy během jednoho roku vyjdou tři různé knihy se stejnou titulní fotografií. Ne celosvětově nebo celoevropsky. U nás v ČR. Je mi jasné, že u povrchní spotřební literatury se na originalitu nehledí, ale zároveň je tento konkrétní případ dokladem toho, jak moc se na to kašle. Musím kolegům nechat snahy o stylové úpravy. Například použití této konkrétní fotky je v případě knihy V náruči kanibala opravdu odvážné (předpokládám, že jde o chlapskou ruku). Je to smutné a vtipné zároveň. Cílová skupina nejspíš potřebuje obal tohoto typu, aby ji kniha zaujala. Na výtvarné kvality se nehledí. Snaha o originalitu je někdy zbytečná. O tom už něco vím. Trojnásobné použití stejné fotky je jen náhoda, kuriozita, která se občas přihodí. Je to však případ, který ilustruje současnou situaci. Místo originální autorské grafiky, na kterou je radost pohledět, se produkují laciné montáže obrázků z internetu.
(Na tento případ přišel kdosi z jedné grafické skupiny. Jméno snad doplním později, abych se nechlubil cizí detektivní prací.)

O tomto problému popsaly zástupy velmi chytrých lidí velmi mnoho papíru, ale sakra...
Z pohledu původního autora není velkého rozdílu mezi překladem poezie a dílem, které vytvoří kočka, když se projde po klávesnici. Poezii, kde bylo pečlivě zvoleno každé slovo, každý obrat, není možno přeložit do jiného jazyka tak, abychom mohli podle výsledku plně posuzovat poetovy kvality. Rozdíl mezi originálem a překladem bývá mnohdy tak velký, že nepoznáte jejich spřízněnost, ani když je položíte vedle sebe. Má-li někdo rád toho kterého autora, velkého básníka, veršotepce, tak má ve skutečnosti v oblibě překladatele, který musel celou věc přebásnit téměř k nepoznání, aby tam byl nedejbože i ten rým. Všichni ti světoví velikáni, které tady my, Čechoslováci, čteme, jsou vlastně naši básníci - překladatelé. 

Někdy se jedná o překladatelský majstrštyk a přebásněný výsledek docela sedí, ale zrovna teď jsem s velkou dávkou sebezapření přelouskal český překlad sbírky Mléko a med (Milk and honey: Rupi Kaur) a nejen že by i kočka zvládla poskákat klávesnici do umělecky kvalitnějšího výsledku, ale hlavně to nemělo nic společného s taktéž debilně plytkým originálem . V podobných případech je absurdní, aby byl jako autor uváděn autor původní. A to i v tehdy, kdy má báseň i přes odlišnost podobný účinek. Tam už jde možná tak o spoluautorství, případně jen o inspiraci. Vím, že překládání poezie je zvláštní disciplína, vím, že je vše nutné posuzovat jinak, ale čím více si toho přečtu a porovnám s originálem, či jiným přebásněním, tím pro mne čtení dalších překladů ztrácí tak trochu smysl.