hobití ilustrace

Někdy ve druhé polovině devadesátých let jsem se u bývalého kamaráda doma setkal s Hobitem. Přišlo mi to zprvu jako pofidérní čtivo, protože se hlavní hrdina jmenoval velmi trapně Pytlík, ale zahráli jsme si rovnou i deskovou hru The Hobbit a tak nějak pomalu jsem se přes Pytlíka (a Šmaka) přenesl a knihu si v Černé planetě zakoupil též. Pamatuji si, jak jsem si na Svoboďáku nedočkavě přečetl první odstavce s popisem hobití nory. Od dalších stran jsem byl touto knihou dokonale uchvácen. Jako kdyby přestala existovat jakákoliv jiná literatura. Stal jsem se opravdovým fanouškem.
Dále jsem se ale ve čtení Tolkiena nedostal. Koupil jsem si ještě Společenstvo prstenu, ale u čtení jsem usínal. Vzdal jsem to. Zato čtenářsky přístupnějšího Hobita jsem si vychutnal několikrát. Dokonce jsem si v pokoji vybudoval čtecí bunkr, takže mám tuto knihu spojenou i s jakýmsi obřadem.
O knize jako takové není potřeba v dnešní době nic psát. Děj zná každý, je to klasika, kterou by měl každý mladý čtenář alespoň zkusit.
Co bych tu rád vypíchnul, je moje zalíbení v ilustracích.  Současný člověk má Tolkienův svět vizuálně spojen s filmy (dvě trilogie). Já Hobita četl nepolíben středozemní kinematogrfií a pokud jsem si měl udělat nějakou představu, bylo to z autorových perokreseb a akvarelů. Tolkien se amatérky věnoval malování celý život, takže si u svých knih krom ilustrací vytvářel i obálky. Jeho obrázky jsou velmi starosvětsky stylizované a ke knize se zvláštním způsobem hodí. Nikdy jsem je nebral jako dokonalou ilustraci toho, jak všechno vypadá, ale spíše jako nadsazená dobová zobrazení, která mi nechávají spoustu prostoru pro fantazii a jenom nějakým způsobem navozují specifickou atmosféru tak odlišnou od okolního světa. Tipuji, že většina dnešních nových čtenářů má k jednotlivým postavám přiřazené obličeje herců z filmů. To u tolkienovských ilustrací ani nejde, protože figuru nakreslit moc nezvládal, takže je tam jen pár malinkých toporných postaviček. Osobně mi to tak vždy vyhovovalo.
Co jsem ale miloval nejvíce, byly jeho mapy. Fantasticky stylové. Nejvíce ze všeho se mi líbily lesy s jednotlivými stromečky a skvěle vystínované hory. V té době jsem hrál hru Dračí doupě, do které jsem si kreslil vlastní mapy velmi inspirované těmi z Hobita a Pána prstenů. Mám je dodnes a i když nejsou tak dobré jako jejich inspirace, musím ocenit svoji tehdejší trpělivost s vykreslováním detailů.  

Tolkienův Hobit pro mne tedy není jen dobrodružný pohádkový příběh, ale i specifická nálada, která vychází z jeho ilustrací. Trochu bych to přirovnal k Malému princi, jehož ilustrace v potu tváře namaloval jeho autor a jsou s dílem dokonale spjaty i přes hromady pokusů o jiný vizuál. Každý si vybaví klasiku. Tak to mám s Hobitem. No, a teď jenom zbývá sehnat knihu v originále a konečně si ji pořádně vychutnat i po jazykové stránce.

  • 02. 05. 2021

je bukowski dobrý?

Od Bukowskiho jsem nikdy nečetl žádnou prózu. Odrazován jsem od toho byl jeho přízemními tématy a do jisté míry i jeho fanoušky. Nicméně teď čtu již podruhé jeho básně (Láska je pes). Ač tedy, jak je známo, neuznávám přeloženou poezii a snažím se jí vyhýbat co se dá, tak tady jsem udělal výjimku. Jednak proto, že nevlastním anglický originál ve fyzické podobě a také potřebuji nějakou jazykovou inspiraci pro vlastní českou tvorbu. Také si myslím, že jeho styl je natolik primitivní, že ani není potřeba nic extra přebásňovat, aby si čtenář mohl udělat názor z české verze. 

A tady vidím trochu problém. Ta jednoduchost je někdy taková, že jsem si nejednou při čtení říkal, jestli je tento autor vůbec dobrý. Jeho romány hodnotit nemohu, ale jako básník mi přijde až zbytečně přízemní bez jakékoliv rafinovanosti, kterou bych od poezie čekal. A když se člověk zaměří na to, že jsou to vlastně jen banality rozdělené do řádků vytvářejících úzký formát poezie, tak se čtení stává lehce otravným. Rozumím, je třeba tvorbu brát v kontextu s osobností autora. Jenže ta osobnost je v podstatě intelektuálněji orientovaná troska, která má své zájmy smrsklé víceméně na ženské, alkohol a sem tam koňské dostihy. Do toho špetka pozérské asiciality. Většinou píše jen o tom, že někde sedí a je tam i nějaká paní plus něco dalšího. Žádná akce, žádné konflikty, nic, co by překračovalo nudné přežívání. Syrovost, na které to celé stojí, mi přijde velmi krotká. Postrádám jakékoliv šokující momenty. Cokoliv, co by mne, jako čtenáře vytrhlo z procházky šedí. Možná by pomohlo vybrání toho nejlepšího do menší sbírky. Možná bych se měl více zajímat o osobnost autora a nenechat se odradit jeho negramotnými fanoušky. A možná je to jen přeceňovaná hromada velmi slabého textu.
Než se dostanu k originálu, tak dávám čtyři piva z deseti.

  • 02. 04. 2021

fotobankové peklo

Vím, že nejsou peníze. Pokud chcete vydávat knihy, pak je malá šance, že nebudou chybět. Proto je třeba snižovat náklady kde se dá. Třeba na grafice. Vzhledem k tomu, že jsem teď tak trochu začal dělat knižní obálky, vím, že rozpočet bývá minimální. Většinou to střílí nějaký grafik – rutinér. Bez vkusu, bez výtvarného nadání. Není čas se s tím drbat. A proto existují fotobanky, aby se tvůrcům ulehčila práce. Místo vlastního focení můžete vybírat z hotových profesionálních fotek. Ušetří se čas a peníze. Je to fajn. Funguje to... A pak přijde úlet, kdy během jednoho roku vyjdou tři různé knihy se stejnou titulní fotografií. Ne celosvětově nebo celoevropsky. U nás v ČR. Je mi jasné, že u povrchní spotřební literatury se na originalitu nehledí, ale zároveň je tento konkrétní případ dokladem toho, jak moc se na to kašle. Musím kolegům nechat snahy o stylové úpravy. Například použití této konkrétní fotky je v případě knihy V náruči kanibala opravdu odvážné (předpokládám, že jde o chlapskou ruku). Je to smutné a vtipné zároveň. Cílová skupina nejspíš potřebuje obal tohoto typu, aby ji kniha zaujala. Na výtvarné kvality se nehledí. Snaha o originalitu je někdy zbytečná. O tom už něco vím. Trojnásobné použití stejné fotky je jen náhoda, kuriozita, která se občas přihodí. Je to však případ, který ilustruje současnou situaci. Místo originální autorské grafiky, na kterou je radost pohledět, se produkují laciné montáže obrázků z internetu.
(Na tento případ přišel kdosi z jedné grafické skupiny. Jméno snad doplním později, abych se nechlubil cizí detektivní prací.)

  • 10. 07. 2020

harry potter a podřadná rasa

Knižního Harryho Pottera jsem objevil v době, když už jsem byl třikrát starší než cílová skupina. Za sebou jsem měl všechny filmy a do literární verze se pustil až s audio nahrávkou prvního dílu načtenou mým oblíbeným Jiřím Lábusem. Poté jsem střídavě dočetl a doposlouchal celou ságu jak v češtině, tak v angličtině. Na knihy a filmy mám víceméně pozitivní názor, což je nutné zmínit dopředu. Po prvním přečtení jsem byl s výhradami snad i nadšen. Příběh se vším okolo mi přišel velkolepý, zajímavý a po přečtení posledního slova jsem měl chuť na další pokračování, což je pro mne známka, že se to povedlo. Celý kouzelnický svět je do detailu propracovaný a nedivím se, že uchvátil tolik dětí a zabržděných dospělých. V dnešním materialistickém světě je potřeba špetka magie, špetka nadpřirozena. V knihách je propojení fantastického světa s tím naším tak dobře vymyšleno a zpracováno, že má i dospělý člověk, zvláště díky začlenění prvků z reálných mytologií, chuť všemu věřit. Chuť uniknout z naší reality a řešit jen kouzla a čáry. Klidně se vrátit do nenáviděné školy, pokud se tam bude učit létat na koštěti, vařit elixíry lásky a likvidovat protivníky pomocí blesků z hůlky. 

Ač mám celou sérii docela rád a jsem ochoten jí odpustit horu nelogičností, neřadím se mezi fanoušky. Knihy se dobře čtou, na filmy se dobře kouká a hudba z nich je nádherná. Nic z toho ale nepřesahuje do mého života a i když rád debatuji nad různými aspekty celého díla, skalní fanoušky Harryho Pottera moc rád nemám. A nemám rád ani jeho autorku J. K. Rowlling. Nechci přímo tvrdit, že je blbá jak trám, ale je to přesně ten typ člověka, co je zvláštně odtržený od reality. Fakt, že zvládla vytvořit takto obsáhlé dílo, je dle mého pravá magie. Má evidentně velkou fantazii a snad i dobré úmysly. Je štědrá. Jen sebou nechává cloumat primitivními emocemi a místo zapojení rozumu klouže po povrchu a bez znalosti skutečnosti pokrytecky plive na vše, co se neshoduje s její ideologií. Sice má sem tam osvícenou chvilku (naposledy si za jednu slízla kritiku od fanatických odpůrců biologického ženství), ale jinak stojí na opačné straně spektra než já. Při své svatosti má však ve svých knihách několik prvků, které však nikdo z těch, co autorku lynčují za její názor na biologické pohlaví, absolutně neřeší. 

Berte to s nadsázkou, ale pokud v knihách nahradíte slova goblin (skřet) a elf (skřítek) slovy jew (žid) a negro (negr), pak dostanete vpravdě zajímavé a znepokojující čtení. Je s podivem, že autorku, morálně povýšenou nad všechny ostatní, netrkne zlatem a penězi posedlá, k sobě loajální rasa (ve filmech pořádně nosatá), která vede bankovnictví. Už jen to je jak z pohádky od strýčka Goebbelse. 

A skřítkové? Ti otročí kouzelnickým rodinám a institucím a nikdo, až na jednu jedinou studentku, s tím nemá problém. Přitom jde o s lidmi srovnatelnou inteligentní rasu s vysokou úrovní magie. V kouzelnické kultuře jsou tyto bytosti na úrovni zvířat, či mnohdy ještě hodně pod ní. Jsou na tom hůře než byli dnes tak vzpomínaní černí otroci v Americe. Skřítkové jsou zlomení a podřízení kompletně. Pokud jednoho vlastníte, tak do něj můžete kopat, sadisticky mu přikázat sebepoškozování a dělat si s ním prakticky všechno odporné a nikdo s tím nebude mít vážnější problém. Ani ty nejosvícenější a nejkladnější postavy. Je to jakoby teď někdo napsal knihu pro děti s dějem odehrávajícím se v dobách amerického otrokářství, kde by byli černoši bráni jako podřadná rasa a hlavní hrdina by se vysmíval každému, kdo by naznačil, že by si otroci zasloužili svobodu, případně férové platové ohodnocení. Přesně tak to je. Nechci dělat závěry, že nám J.K.R. něco naznačuje, ale už jen to, že za celou ságu ohledně otrokářství nenastala změna, leccos napovídá. Skřeti se židovskými stereotypy by se dali ještě nějak obhájit jako náhoda. Otroctví u domácích skřítků je však ještě horší, když se o takovou obhajobu pokoušíte. Čím více se tím zabýváte, tím temněji to působí.

Ani už nemusím zmiňovat, jak autorka nakládá se zvířaty. Zřejmě každý, kdo není člověk, nezasluhuje špetku úcty, takže v celé knize prakticky nenajdete jediné zvíře, které by nesloužilo jako otrok nebo jídlo.
V dnešním světě, kdy je za rasismus považováno pomalu i to, že se běloch ráno probudí a kdy probíhá pálení knih, filmů, uměleckých děl a bourání památek, je s podivem, že Harry Potter neprošel zaslouženou očistou. Protože ta symbolika je tak jasná, byť v tuto chvíli to ze svého pohledu myslím nadsazeně, že jednoho dne tohle zákonitě musí přijít.  

Antisemitské stereotypy vložené do skřetů jsou zřejmě bez záměru. Stane se. Ale otroctví skřítků je v knihách popsáno do detailu. To se nedá obejít. Pravděpodobně je to navíc britská záležitost. V knize je naznačeno, že kromě několika svobodných lokálních skřítků (osvobodíte je tak, že jim dáte oblečení) existují i jejich zahraniční kolegové, kteří sice s lidmi spolupracují, ale jinak jsou naprosto volní. Tím pádem se nejedná o bytost celosvětově uznávanou za podřadnou a otročící lidem. Kladné postavy kouzelnického světa tedy i v devadesátých letech dvacátého století, kdy se děj odehrává, schvalují otrokářství. Paní autorka každého, kdo má jiný názor, či jeho názor nepochopila, nazývá Voldemortem (takový Hitler z HP), ale svým způsobem píše rasistickou propagandu pro děti.   

A na veselejší notu ještě přidám doporučení. Nedávno jsem zakoupil ilustrované vydání třetího dílu a je stejně skvělé, jako předešlé dvě. Autorem maleb je talenovaný Jim Kay. Zatím vyšly celkem čtyři díly a pátý de chystá na příští rok. České vydání je malinko ošizené o vhodný papír. Křída by byla lepší pro vyniknutí ilustrací, ale je jasné, že by to pak nemuselo být cenově dostupné. Nejlepší je samozřejmě anglická deluxe verze, která je ale mastná jak Severusovy vlasy.  

  • 10. 06. 2020

překlady poezie

O tomto problému popsaly zástupy velmi chytrých lidí velmi mnoho papíru, ale sakra...
Z pohledu původního autora není velkého rozdílu mezi překladem poezie a dílem, které vytvoří kočka, když se projde po klávesnici. Poezii, kde bylo pečlivě zvoleno každé slovo, každý obrat, není možno přeložit do jiného jazyka tak, abychom mohli podle výsledku plně posuzovat poetovy kvality. Rozdíl mezi originálem a překladem bývá mnohdy tak velký, že nepoznáte jejich spřízněnost, ani když je položíte vedle sebe. Má-li někdo rád toho kterého autora, velkého básníka, veršotepce, tak má ve skutečnosti v oblibě překladatele, který musel celou věc přebásnit téměř k nepoznání, aby tam byl nedejbože i ten rým. Všichni ti světoví velikáni, které tady my, Čechoslováci, čteme, jsou vlastně naši básníci - překladatelé. 

Někdy se jedná o překladatelský majstrštyk a přebásněný výsledek docela sedí, ale zrovna teď jsem s velkou dávkou sebezapření přelouskal český překlad sbírky Mléko a med (Milk and honey: Rupi Kaur) a nejen že by i kočka zvládla poskákat klávesnici do umělecky kvalitnějšího výsledku, ale hlavně to nemělo nic společného s taktéž debilně plytkým originálem . V podobných případech je absurdní, aby byl jako autor uváděn autor původní. A to i v tehdy, kdy má báseň i přes odlišnost podobný účinek. Tam už jde možná tak o spoluautorství, případně jen o inspiraci. Vím, že překládání poezie je zvláštní disciplína, vím, že je vše nutné posuzovat jinak, ale čím více si toho přečtu a porovnám s originálem, či jiným přebásněním, tím pro mne čtení dalších překladů ztrácí tak trochu smysl.

  • 12. 07. 2019