nejlepší nůž

Mám rád nože. Nejsem fanatik s obří sbírkou, ale praktický uživatel a obdivovatel. Už nějakých deset let při sobě nosím Cold Steel American Lawman v černém provedení. Slouží dobře, ale je na můj vkus moc robusní, takže se už nějakou dobu chystám na něco kapesnějšího. Dále vlastním pár sbírkových kusů, které však prakticky nepoužívám. Samozřejmě není řeč o těch z kuchyně. Celkově se tedy noži zabývám víceméně jen teoreticky. Rád sleduji videa o jejich výrobě a sem tam si projedu obchody, abych se pokochal kousky, které se mi nevejdou do rozpočtu. Můj speciální obdiv patří ostřím z Japonska. Před lety jsem se dokonce věnoval vrhu nožem, což mne naučil Pepa z práce, ale pak jsem komusi věnoval své vrhače a už jsem tento koníček neobnovil. Toliko o mém vztahu k nožům (dýkám, mečům, mačetám,...).

A teď k tomu hlavnímu. Každý ví, že nože od firmy Victorinox patří ke špičce. Pokud tu je nějaký opravdový znalec, tak možná bude brblat, ale Victorinox je prostě v pohodě. Je to absolutní švýcarská klasika. Angus MacGyver by mohl vyprávět. A já taky. A právě to dělám. Švýcarský armádní nůž, neboli švýcarák, je praktický pomocník - nejlepší nůž. Teď ale nemám úplně na mysli to, co většina lidí. Tedy modely jako Spartan, Tinker nebo Camper. Nejlepší nůž na světě je jejich zmenšená verze Victorinox Classic SD (58 mm). Je víc variant, ale klasika, kde jsou krom čepele i nůžky, pilník, šroubovák, párátko a pinzeta je absolutně nejlepší. Na klíčích tuhle neuvěřitelně praktickou věc nosím dlouhá léta, pořád stejný kus, a slouží dokonale. Párátko s pinzetou jsou pryč, stejně tak kovové logo odpadlo, ale jinak vše funguje jak má. Nůž řeže, šroubovák sem tam použiji a nůžky jsou úplně skvělé na vše od nehtů po papír.

Lidi na klíčích nosí každou blbost. Obří klíčenky, plyšáky, pitomosti. Na všechno se vykašlete a pořiďte si tento malý Victorinox. Je to nejlepší klíčenka a nejlepší nůž. Je vždy při ruce, což je to hlavní. Já mám modrou verzi. Příští bude nejspíše červená klasika. Existují ale všemožné dřevěné a kovové verze. Spousta veselých obrázkových limitek. Pro každého něco.
Nejlepší nůž. Tečka. Čau.

  • 30. 06. 2020

jak a proč psát deník

S hrůzou jsem si před několika lety uvědomil, že si vlastně nepamatuji svůj život. Tak nějak automaticky jsem bral, že mám sice různé vzpomínky, ale na to, že se můj život počítá na desetiletí, je jich na můj vkus málo. Proto jsem se rozhodl dělat si zápisky. Už jsem byl zvyklý zapisovat si práci a pokroky ve cvičení do diáře. Stejně tak jsem si zaznamenával viděné filmy a navštívené kulturní akce. Každý den jsem k tomu tedy přidal ještě pár bodů z prožitých událostí. Z bodů se staly věty a pak jsem začal disciplinovaně každý den plnit celou stránku. Popisoval jsem celý den od rána, kdy jsem řešil dobu vstávání i sny a pokračoval přes všechno prožité až ke spánku. Když disciplína povolila a já si jeden den nic nezaznamenal, doplnil jsem to později.
Důvod, proč jsem se začal tak rozepisovat, byl čistě na zachování vzpomínek. Nicméně už samotné psaní a s ním související procházení si prožitého dne mi přinášelo jisté terapeutické obohacení. Na všechno si vzpomenout a potom to zhodnotit. Chvíli se zastavit a reálně přemýšlet životě. Nejen o jedné výrazné věci, která člověku po celém dni zůstane.
Samozřejmě počítám s tím, že by se tyhle zápisky mohly dostat do nepovolaných rukou, takže vše píši tak, abych druhým neudělal třeba ostudu. Nezapisuji nic intimního, ale zato věci ohledně byznysu si značím velmi pečlivě. Všechny dohody, závazky a tak podobně. Opět žádné osobní detaily, jen mi přijde praktické mít začerstva poznačené důležité body pro případné budoucí potřeby. Však deník může posloužit i jako důkaz, když na to přijde.  
Minulý rok jsem psaní začal zanedbávat. Disciplína se vytratila a já už si dělal jen poznámky na pár řádků. Někdy ani to ne. Nicméně cítím potřebu se zase rozepsat. Život utíká, paměť slábne. Deník má sice pověst dívčí záležitosti, ale i pokud jste pořádný chlapák, může být vyplněný zápisník užitečný jak terapeuticky, tak jako dokument pro pozdější vzpomínání. Začít stačí s kapesním diářem nebo stolním kalendářem. Psát si v největší stručnosti jen základ. Nic si nekomplikovat, do ničeho se nenutit. Potom se ukáže, jaký přínos to bude mít. Pokud nepatříte mezi ty šťastlivce, kteří si pamatují celý život, pak mi můžete věřit, že zpětné pročítání starých zápisků je jako znovu si vše prožívat. To dobré potěší a to špatné možná donutí ocenit váš životní posun. Doporučuji.

  • 15. 08. 2019