Teď to bude trošku s úvodem… Kapela The Brian Jonestown Massacre, kdo by neznal, se pohybuje na pomezí neopsychedelie, shoegaze a alternativního rocku. Fungují od 90. let a jejich hudba čerpá z odkazu šedesátkového zvuku, ale je zároveň velmi osobitá a pestrá. Vede ji Anton Newcombe, komplikovaný génius, hudební vizionář a majitel mnoha poruch osobnosti, kterým velí ta narcistní. Je to legenda, ikona nezávislé scény s desítkami alb, projektů a výstředních výstupů (koukni na film DIG!).

31. 8. 2016 tahle kapela měla hrát v Praze. A zrovna v den koncertu jsem si posteskl na Twitteru, že nemám peníze na lístek a cestu a že mě to mrzí, protože bych chtěl slyšet naživo jejich song Geezers. Na to moje sockování zareagoval přímo Anton. Napsal mi zprávu, že mě dá na guest list a že si mám připsat další tři lidi. A ať to prosím zvážím…

Bylo 15.40, když jsem své spolubydlící Alexandře, co byla vedle v pokoji a zrovna se chystala na opalovačku na balkoně, napsal zprávu: „Kdyby si chtěla Brian Jonestown Massacre dneska v Praze, tak jsem pozvaný.“

Ona mi obratem odpověděla: „Cooooo, mi to od rana vyskakuje na FB, že to je dnes… Som si to uložila. A ty nejdeš?“

Já na to: „Anton mi právě napsal... Ale nemám love.“

Ona: „Však ani já ne, prostě stopem tam i zpět.“

Bylo nutné si pospíšit, jestli jsme měli stíhat začátek v devět. Stop, na který jsem se už cítil starý, samozřejmě nepřicházel v úvahu. Alexandra měla ale fajn aplikaci, kde řidiči sdílí místa v autě (BlaBlaCar, jestli si dobře pamatuji) a přes ni domluvila řidiče, který náhodou zrovna odjížděl z Brna a mohl by nás vyzvednout u Olympie v Modřicích.

Finančně jsme na tom byli takto: já měl padesát korun českých, ona dvacet euro. Takže dohromady peníze na jednu cestu a nějaký zbytek.

Přesto jsme vyrazili. Čas tlačil, ale zázračně nám úplně všechno vycházelo… Tramvaj, druhá tramvaj, přestup na autobus, všechno načasované na minutu přesně. Potom vyměnit peníze ve směnárně v Olympii…

Na parkovišti nás nabral mladý hasič, co vypadal jako Kazma a jel z Moravy do Čech s plným kufrem vína. Ukázal se jako skvělý týpek a později i spasitel. Během cesty ochotně vyprávěl o své práci, o zásazích, první pomoci, dopravních nehodách, prostě o všem, co jsem chtěl vědět. A když viděl, jak vzadu na sedadle počítáme drobné, aby nám vyšla aspoň ta jeho jedna cesta, řekl nám, že to máme grátis. Měl totiž domluvenou nějakou odměnu za víno, takže ta cesta byla zaplacená tak jako tak.

Ještě jsme na benzínce nabrali nějakého pána a šofér požárník nás nakonec zavezl až před Lucerna Music Bar. Byli jsme tam jen několik málo zázračných minut před začátkem koncertu. Dokonce nám ten dobrý člověk chtěl dát i peníze, ať si můžeme něco koupit k pití, ale to už jsme odmítli. S dobrotou by se to nemělo přehánět. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nikdy nenapsal a nezaplatil mu zpětně tu cestu. Skvělý člověk.

Uvnitř jsem nahlásil jména, pustili nás dovnitř, Alexandra si za ušetřené koruny koupila víno, já se tam pozdravil s jedním klukem z Brna. Koncert jsme si užili. Byl jsem na nich před dvěma lety v pražském Futuru, kde jsem nebyl nadšený ze zvuku. V té Lucerně se to povedlo o poznání lépe.

Nazpět jsme mohli jet díky neplánovanému bohatství taky sdíleně, ale řidič jel až nad ránem, takže nás čekala mnohahodinová čekačka. Měl jsem dvě jablka z domova a mohli jsme se tak symbolicky navečeřet. Prošli jsme se ke Hradu a pak na Petřín, kde se spolubydlící šla vyčůrat do křoví, ze kterého po chvíli vyběhla s děsem v očích. Prý tam seděla gorila. Praha je šílené místo.

Byl to krásný noční výlet skrz hlavní město. Nakonec jsme se usadili na hlavním nádraží a čekali, hlídajíc přitom dvě kočky nějaké cizince. Řidič, fanoušek kapely Rammstein, nás bez nehody dopravil zpět domů.

No a tohle všechno byl vlastně jenom úvod k tomu, co chci opravdu napsat. Byl to skvělý výlet a kulturní zážitek, po kterém ve mě zůstal pocit vděčnosti. Samozřejmě vděčnosti mé spolubydlící, která mě k tomu dokopala, nějaké té hře osudu, že jsme na minutu přesně chytali všechny spoje a tak to dokonale stihli, požárníkovi, který nás svezl zadara a tím jsme nemuseli řešit problém s návratem domů a hlavně Antonovi, který tak pohotově zareagoval a hodil nás na guest list. A právě Antonovi jsem chtěl nějak extra poděkovat, nějak mu to oplatit. A přemýšlel jsem dlouho…

Až mnohem později mi došlo, že mi vlastně on něco svým způsobem splatil. Rok před tímhle koncertně cestovatelským zážitkem jsem měl na svém Twitteru dvě grafiky, které byly takovými fanouškovskými DIY variacemi na logo Brian Jonestown Massacre. První z nich spočívala v nahrazení tváře Briana Jonese Mickey Mousem. Druhá zas spočívala v tom, že jsem jejich logo vrazil do americké vlajky. Prostě kolážová legrace, nic extra promyšleného, nic komplikovaného a hlavně s absencí výraznějšího tvůrčího vkladu.

Anton si toho všiml. A nejen že z toho byl nadšen, ale toho Mickey Mouse začal po úpravě používat (např. ve videích kapely). Sdílel to, lidi na to reagovali, začali si sami vyrábět trička a vznikla okolo toho docela vlna zájmu. A pak najednou BJM vyrobili oficiální merch s tímhle motivem. Reálně se začala prodávat trička s Mickey logem. Zpočátku byla obava, co na to Disney, ale asi to riskli. Kdo si tričko nekoupil oficiálně, udělal si ho sám. Krátce na to kapela vydala další merch tentokrát k americkému turné 2016 a použili tu druhou grafiku s vlajkou, kterou hodili na baseballové triko a vypadalo to skvěle. Logo s Mickey Mousem po čase solidně zkultovnělo a pár bláznů si ho dokonce nechalo vytetovat.

Tohle byl vlastně způsob, jak jsem Antonovi „zaplatil“ za to, že mě tehdy pozval. A možná mě pozval právě proto, co já vím.

Navíc ta grafika stejně nebyla „moje“ v tom pravém slova smyslu. Jen jsem dal dohromady věci, co už existovaly. Anton si ten návrh s Mickey Mousem ještě sám upravil, takže můj tvůrčí vklad byl spíš taková jiskra.

A tak jsem vlastně úplně omylem udělal merch pro kapelu, kterou mám rád. A nepřímo jsem tím, aspoň v duchu, oplatil gesto, oplatil fantastický zážitek.

Papír je papír bez ohledu na pokrok. Je mi jedno, jaké možnosti nabízí dnešní doba. Pokud to jde, držím je klasiky. A to není jen mým velmi pozitivním vztahem k papírenským výrobkům obecně, kterým jednoduše řečeno nadržuji. Žádný z technologických zázraků jako je počítač, telefon, či jakákoliv aplikace, mi nebyl schopen nahradit papír a tužku. Samozřejmě služeb těchto novinek hojně využívám, ale drobné zápisky všeho druhu provádím postaru. Z toho důvodu si vedu sešity, které mám vždy po ruce.

První takový sešit jsem si založil ve druhé třídě. Vlastně ten úplně první jsem měl ve školce, kdy jsme dostali nelinkovaný sešit na kreslení, což nevím, jestli se dá počítat. Ve druhé třídě to však byl první mnou založený na mé vlastní účely. Mám pocit, že byl čtverečkovaný a jestli bych ze své minulosti chtěl něco zpět, pak by to byl právě tento legendární kousek, který se mi jednoho dne záhadně vypařil ze života. Z obsahu si pamatuji je to, že na vnitřní straně obalu byl nakreslený technodrom (pojízdná pevnost ze seriálu Ninja želvy) a u něj dvě komiksové bubliny, kde jedna říkala “Saki, ty metalisto” a druhá “Krangu, ty depešáku”, což bylo parafrázování hlášky “Saki, ty imbecile”. To přesně vystihovalo, co jsem tenkrát řešil.

V následujících letech jsem měl hromady sešitů všeho druhu na kreslení (ve své době kultovní komiks Jizva nebo časopis Kanáll), na drobné poznámky, na psaní písňových textů, jako deník pro Dračí doupě a tak podobně. Později se k tomu přidaly deníkové zápisky, které už měly svůj vlastní zápisník. V současné době, kdy mám u sebe stále telefon s několika textovými aplikacemi, nosím s sebou

kapesník
Většinu roku jsem nosíval takový miniaturní černý čtverčkovaný sešitek, kterých mám plnou krabici a nikdy jsem pro ně nenašel dobré využití. Vizuálně se mi nelíbily a nepřišlo mi praktické do nich něco psát. Vždycky jsem měl nějaký v brašně u kola a v brašně na foťák, ale málokdy jsem službu těchto miniatur využil. Až zhruba poslední rok, co jsem změnil typ činnosti, jsem si zvykl mít jeden u sebe. Nejčastěji jsem si do něj zapisoval rychlé poznámky a různé verše, zejména haiku, které jsou pro takový formát ideální. Nicméně ve druhé půlce roku jsem definitivně přesedlal na tento větší formát, který jsem si koupil v sadě tří (ve Flying Tiger Copenhagen) na zapisování hesel. Ten s hesly (zašifrovanými) mám doma v šuplíku a ten na poznámky v zadní kapse.
Vyhovuje mi, že je nelinkovaný, takže mohu nerušeně čmárat a retro design se zaoblenými rohy mi sedí do oka. Papír není vykřičená bílá, takže i to je plus. Bohužel vazby není zrovna kvalitní, takže i z toho kousku na hesla mi při minimálním používání vypadávají listy. Ten z kapsy už musím slepovat. Taková je daň za nízkou cenu.   

deník
O psaní deníku jsem se tu už zmiňoval. Tento rok používám Nekonečný kalendář, což je vlastně denní záznamník v luxusním provedení (každý měsíc básnička od Krchovského a grafika od Štorma). Dostal jsem jej darem a je to v tuto chvíli to nejlepší pro mé psaní. Každá stránka obsahuje tři dny, což mi dost stačí, protože má schopnost popsat každý den celou stránku je pohřbena hluboko v minulosti. Jsem opravdu rád, že si zvládnu zaznamenat to nejdůležitější a nepotřebuji se vypisovat jako filosof. Také jsem rád, že mám po letech konečně něco luxusnějšího. Hodně jsem požíval staré socialistické deníky a když mi došly, tak normální tlusté sešity s ručně nadepsaným datem (to mi moc nefungovalo). Tento rok jsem maximálně spokojen a už mám objednaný nový (Edit: Objednávku jsem zrušil, protože naskladnění plánují až na konci ledna, takže jsem zvolil jinou variantu). Stojí jen tři stovky (plus mínus), což je vzhledem k provedení a ke konkurenci (čínský odpad Moleskine) za hubičku.

sešit pro všechno
A teď můj hlavní sešit, který mne v různých inkarnacích provází celý život. Dlouho jsem používal tlustější zápisníky s pevnou vazbou, ale od té doby, co jsem se přestěhoval z většího do menšího města a musím hodně cestovat, přešel jsem na klasické školní s véčkovou vazbou. Pro tento a částečně i minulý rok jsem si takový zakoupil ve opět Flying Tiger. V tomto všehochuťovém krámku se mi papírenské zboží poměrně zamlouvá a stejně tak jeho cena. Mám rád retro design a tady vědí, jak člověka s tímto zlíbením potěšit. Bohužel je to jedna z těch firem, co agresivně rádoby-bojují za lidská práva a zároveň vyrábí v Číně, takže ještě dojedu stejný typ, který už mám zakoupený a příští rok se pokusím najít českou alternativu, což jsem už měl udělat dávno.
V takovémto sešitu bývá úplně všechno. Jsou tu záznamy ohledně práce, seznamy úkolů a nákupů, skici, volné kreativní psaní (fragmenty básniček), nápady do blogu, lepené koláže,... Je tu vlastně většina toho, co někam napíšu. Hromady nesmyslů na sobě. Kreativní chaos.
Tento starý je hodně divoký. V novém bych chtěl mít trochu více systému. Obecně má rád pořádek, tak se snažím vykoumat, jak mít několik typů zápisníků v jednom, abych se v tom mohl orientovat. Záložky? Možná. Rád bych taky přidal to, čemu se v angličtině říká commonplace book. V mém případě by se jednalo o zapisování důležitých citátů z knih.   

Budu asi trochu nosit mouku do mlýna a dřevo do lesa a objevovat Ameriku, ale nedávno jsem měl u natáčení českého filmu zajímavý rozhovor s borcem, který během covidu trpěl nějakou hodně brutální prokrastinací, čímž si nadělal velké dluhy a bez pomoci ostatních by se z toho dostával velmi těžko. Poté si to všechno lehce vyřešil, protože je šikovný. Konec dobrý. Napadlo mě tedy alespoň ve svém blogu připomenout lidem, že je opravdu nutné neodkládat důležité věci.
 
Každý má s něčím problém. Já mám co dohánět v komunikaci. Pořád někde jezdím a když už konečně usednu ke klávesnici, tak mi unavený mozek nedovolí se soustředit na vyřizování e-mailů a zpráv na sociálních sítích, takže to pak s omluvou doháním na poslední chvíli. Kolikrát by stačilo jen deset minut přemoci manipulaci lenosti a bylo by vše vyřešeno. 
Mám ale dva otestované tipy, jak s tímto bojovat. 

sledujte uspokojení, pamatujte na smrt
Nějak se přemožte a udělejte všechnu potřebnou práci. Jednorázově to zvládnete. Když bude hotovo, sledujte svoje uspokojení z vykonaného. Pozorujte tu úlevu, když máte všechny maily zodpovězeny, okna umytá, poplatky poplaceny a tak dále. Nepříjemnosti, co jste před sebou hrnuli týdny či měsíce jsou pryč. Radost, ne?
Tohle si dobře zapamatujte a když se příště objeví další nepříjemná věc k řešení. Klidně nahlas se ptejte sami sebe, jestli budete mít více radosti, když se do toho pustíte hned a nebo budete na konci dne spokojenější, když jste se rozhodli pro hraní videoher. Každý by byl s odstupem času raději v situaci, kdy si ve svém volnu oběhal úřady a stavil se u doktora na prohlídku, než kdyby si místo toho pustil seriál a nutné zanedbané věci jej čekaly někdy v budoucnu v patřičně horší verzi. Mluvte sami se sebou, porovnávejte alternativy. Nakonec zjistíte, že z prokrastinace se dělá nezdolná hydra, která je ve finále lehce porazitelná. 
A samozřejmě si buďte zodpovědně vědomi, že zubatá může na dveře zaklepat prakticky kdykoliv, tragédie už klidně čeká za rohem a jestli tu po sobě nechcete něco zanechat, tak jsou to nepříjemnosti, co se svezou třeba na vaši rodinu. Neodkládejte povinnosti, odolávejte volání lenosti, pamatujte na stav spokojenosti, když je vše hotové a pamatujte na smrt.

odměňte se
Nic není dobré přehánět. Toxická produktivita, dnes tak populární, je taky cesta do blázince. Kromě práce je záhodno si naplánovat i volno. A tím mám na mysli opravdové volno, kdy záměrně nebudete řešit svoje povinnosti. Natvrdo si zakažte práci a naordinujte požitky. Může to být vypnutí večer, když bude za celý den vše hotovo, ale také to může být jeden celý den, kdy si vědomě užijete to, co by za normálních okolností stálo v cestě vaší produktivitě. Takže místo jednoho dílu seriálu během dne, si dáte maraton v neděli a plně si vše užijete. Uděláte z toho událost, na kterou se těšíte celý týden. Nebudou vám v hlavě hartusit nějaké výčitky, protože co mělo být splněno, bylo splněno a zbytek je naplánován hned na pondělí, kdy je na ně vyhrazen čas.  

Jo, je tu hromada dalších faktorů, které by mi mohli odborníci omlátit o hlavu, a pokud má někdo opravdový problém, tak mu těžko pomůže nějaký můj tip. Většina z nás, co posouváme úkoly do budoucna, žádným chronickým problémem netrpí a jenom klameme sami sebe.  

Mám rád nože. Nejsem fanatik s obří sbírkou, ale praktický uživatel a obdivovatel. Už nějakých deset let při sobě nosím Cold Steel American Lawman v černém provedení. Slouží dobře, ale je na můj vkus moc robusní, takže se už nějakou dobu chystám na něco kapesnějšího. Dále vlastním pár sbírkových kusů, které však prakticky nepoužívám. Samozřejmě není řeč o těch z kuchyně. Celkově se tedy noži zabývám víceméně jen teoreticky. Rád sleduji videa o jejich výrobě a sem tam si projedu obchody, abych se pokochal kousky, které se mi nevejdou do rozpočtu. Můj speciální obdiv patří ostřím z Japonska. Před lety jsem se dokonce věnoval vrhu nožem, což mne naučil Pepa z práce, ale pak jsem komusi věnoval své vrhače a už jsem tento koníček neobnovil. Toliko o mém vztahu k nožům (dýkám, mečům, mačetám,...).

A teď k tomu hlavnímu. Každý ví, že nože od firmy Victorinox patří ke špičce. Pokud tu je nějaký opravdový znalec, tak možná bude brblat, ale Victorinox je prostě v pohodě. Je to absolutní švýcarská klasika. Angus MacGyver by mohl vyprávět. A já taky. A právě to dělám. Švýcarský armádní nůž, neboli švýcarák, je praktický pomocník - nejlepší nůž. Teď ale nemám úplně na mysli to, co většina lidí. Tedy modely jako Spartan, Tinker nebo Camper. Nejlepší nůž na světě je jejich zmenšená verze Victorinox Classic SD (58 mm). Je víc variant, ale klasika, kde jsou krom čepele i nůžky, pilník, šroubovák, párátko a pinzeta je absolutně nejlepší. Na klíčích tuhle neuvěřitelně praktickou věc nosím dlouhá léta, pořád stejný kus, a slouží dokonale. Párátko s pinzetou jsou pryč, stejně tak kovové logo odpadlo, ale jinak vše funguje jak má. Nůž řeže, šroubovák sem tam použiji a nůžky jsou úplně skvělé na vše od nehtů po papír.

Lidi na klíčích nosí každou blbost. Obří klíčenky, plyšáky, pitomosti. Na všechno se vykašlete a pořiďte si tento malý Victorinox. Je to nejlepší klíčenka a nejlepší nůž. Je vždy při ruce, což je to hlavní. Já mám modrou verzi. Příští bude nejspíše červená klasika. Existují ale všemožné dřevěné a kovové verze. Spousta veselých obrázkových limitek. Pro každého něco.
Nejlepší nůž. Tečka. Čau.

S hrůzou jsem si před několika lety uvědomil, že si vlastně nepamatuji svůj život. Tak nějak automaticky jsem bral, že mám sice různé vzpomínky, ale na to, že se můj život počítá na desetiletí, je jich na můj vkus málo. Proto jsem se rozhodl dělat si zápisky. Už jsem byl zvyklý zapisovat si práci a pokroky ve cvičení do diáře. Stejně tak jsem si zaznamenával viděné filmy a navštívené kulturní akce. Každý den jsem k tomu tedy přidal ještě pár bodů z prožitých událostí. Z bodů se staly věty a pak jsem začal disciplinovaně každý den plnit celou stránku. Popisoval jsem celý den od rána, kdy jsem řešil dobu vstávání i sny a pokračoval přes všechno prožité až ke spánku. Když disciplína povolila a já si jeden den nic nezaznamenal, doplnil jsem to později.
Důvod, proč jsem se začal tak rozepisovat, byl čistě na zachování vzpomínek. Nicméně už samotné psaní a s ním související procházení si prožitého dne mi přinášelo jisté terapeutické obohacení. Na všechno si vzpomenout a potom to zhodnotit. Chvíli se zastavit a reálně přemýšlet životě. Nejen o jedné výrazné věci, která člověku po celém dni zůstane.
Samozřejmě počítám s tím, že by se tyhle zápisky mohly dostat do nepovolaných rukou, takže vše píši tak, abych druhým neudělal třeba ostudu. Nezapisuji nic intimního, ale zato věci ohledně byznysu si značím velmi pečlivě. Všechny dohody, závazky a tak podobně. Opět žádné osobní detaily, jen mi přijde praktické mít začerstva poznačené důležité body pro případné budoucí potřeby. Však deník může posloužit i jako důkaz, když na to přijde.  
Minulý rok jsem psaní začal zanedbávat. Disciplína se vytratila a já už si dělal jen poznámky na pár řádků. Někdy ani to ne. Nicméně cítím potřebu se zase rozepsat. Život utíká, paměť slábne. Deník má sice pověst dívčí záležitosti, ale i pokud jste pořádný chlapák, může být vyplněný zápisník užitečný jak terapeuticky, tak jako dokument pro pozdější vzpomínání. Začít stačí s kapesním diářem nebo stolním kalendářem. Psát si v největší stručnosti jen základ. Nic si nekomplikovat, do ničeho se nenutit. Potom se ukáže, jaký přínos to bude mít. Pokud nepatříte mezi ty šťastlivce, kteří si pamatují celý život, pak mi můžete věřit, že zpětné pročítání starých zápisků je jako znovu si vše prožívat. To dobré potěší a to špatné možná donutí ocenit váš životní posun. Doporučuji.