Jak už jsem jednou psal – Ondřej Štveráček je český John Coltrane. Samozřejmě v nadsázce, protože Coltrane nemá žádné varianty, ale pokud ne Štvery, tak kdo jiný? No? Kdo? Je ale evidentní, že má Coltranea v extrémní oblibě a vůbec se tím netají. A to byl vlastně i případ desky Ondřej Štveráček Quartet Plays Mostly Standards…

A jak už jsem taky zmiňoval, Ondřej mi rovnou se zadáním práce posílá i svůj návrh, jak by si to představoval. Tentokrát mi poslal dva obrázky. Obal alba Johna Coltranea s názvem The John Coltrane Quartet Plays Chim Chim Cheree a k tomu vlastní skicu vycházející z toho coveru s poznámkou, že by si to přál zhruba v takovém stylu.  

Obrázky, co mi Ondřej poslal

Ještě jsme se pak v několika mailech pobavili o různých dalších možnostech, nicméně já jsem nakonec vzal to, co mi poslal a přetavil to do své vize, která ale stále vychází z takového toho klasického výtvarného pojetí jazzových alb.

Fotku jsem nechal stejnou, barvy textu taky. Jen jsem změnil typografii (písmo z předcházejícího alba) a celkovou grafickou úpravu. Tentokrát jsem na obal přidal pro autentičnost logo vydavatelství Štvery Records, které si taky víceméně navrhnul sám Štveráček a já jen vytvořil osekanou verzi v kolečku. Všechny fotky, jak na obalu (předek, zadek), tak uvnitř něj, jsem udělal černobílé s lehkým barevným tónem. A potisk samotného disku jsem navrhl s odkazem na labely desek z vydavatelství Impulse! Records.

Toto je čistý jazz. Formou i obsahem.

Živáky mám hodně rád. Vždycky se na nich ukáže, co je kapela vlastně zač. Tenhle živák z Jazz Docku v Praze je přesně ten případ. Skvělá hudba, skvělí muzikanti. S grafikou jsem se docela mořil, musím přiznat. Přitom výsledek nakonec dopadl uspkojivě a i po letech mě pořád baví. Ať už vizuálně, nebo jak to celé dopadlo v tisku. I když... byl to trochu risk. Všechno je tmavé, a do toho malinké písmo, což je vždycky trochu past (okolní tmavá barva nateče do bílého textu), ale naštěstí to dopadlo dobře. S odřenýma ušima, ale dobře.

Už si ani nepamatuju, co mi Ondřej Štveráček, který vždy mívá vlastní představu, tehdy poslal za návrh nebo zadání. Udělal jsem jednoduchou koláž fotek muzikantů přímo z toho koncertu. Ty jsem pak doplnil o šuplíkovou grafiku, jejíž kousky občas někde použiju. Jsou to takové moje základní vizuální prvky – tečky, rastrované textury, halftone pattern... Něco, co jste už možná viděli třeba na plakátech pro Kaunis Five nebo v mých volnějších věcech.

Jediná věc, kterou bych dneska udělal jinak, je forma vydání. Líbilo by se mi to spíš jako klasický digipack, ne v obyčejné plastové krabičce. Ale chápu, že do toho promluvil i rozpočet, takže vlastně no stress.

Výsledek je poctivej živák, kterej si zaslouží svoje místo v poličce. A pořád se na něj dobře kouká i dobře poslouchá.

Ondřej Štveráček je český John Coltrane. Marná práce, rvěte si vlasy, je to tak. Saxofonista odkudsi z Prahy nebo okolí nebo odkud, ale když foukne do sága, máš pocit, že tě vrátil přímo zlaté éry padesátých na šedesátých let. Pro Ondřeje jsem navrhoval obaly k celé řadě kompaktů, ale tahle deska je naše jediná vinylová spolupráce.

Album vyšlo původně jako kompaktní disk, dokonce ve dvou nákladech. A díky slušnému ohlasu padlo rozhodnutí vydat ho i na gramofonové placce. První CD edice z tiskárny vylezla, a to přiznávám s lehkou lítostí, opravdu hodně tmavá. Věděl jsem, že si s kontrastem zahrávám jako s ohněm, ale přesto jsem to risknul. Koncept byl postavený na hutném, až monolitickém výrazu – jenže výstup z tiskárny překonal i má nejčernější očekávání. 

Vinyl ale celý projekt plně rehabilitoval. Tisk se povedl naprosto skvěle (v tiskárně mají jeden kus vystaven jako příklad povedeného produktu) a mám z toho výsledku radost ve všech ohledech.

Základní návrh obalu, tehdy ještě CD, přišel přímo od Ondřeje. Poslal mi hrubou skicu, nástřel kompozice, který už sám o sobě nesl dost jasnou estetickou vizi. To je na něm ostatně sympatické: je to jeden z mála hudebníků, kteří mají jasnou představu vizuálu své hudby. Někdy jeho návrh jen rozvedu, jindy si vezmu inspiraci a přetavím to po svém. V jednom konkrétním případě byl natolik hotový a funkční, že jsem ho do finální verze jen s lehkým doladěním začlenil a tím jsme se stali rovnocennými spoluautory. 

Vizuální jazyk desky je odkazem na klasické jazzové LP obaly z 50. a 60. let. Centrální fotografie hudebníka při hře, lehký monochromatický filtr, jednoduchá typografie. Tehdy se v jazzových vydavatelstvích s grafikou moc nemazali – jelo se rychle, jeden titul za druhým, ale mělo to styl. Snažil jsem se zachytit právě tenhle duch – poctivý řemeslný vizuál, který nehraje na laciný efekt a s pokorou slouží muzice.