Teď to bude trošku s úvodem… Kapela The Brian Jonestown Massacre, kdo by neznal, se pohybuje na pomezí neopsychedelie, shoegaze a alternativního rocku. Fungují od 90. let a jejich hudba čerpá z odkazu šedesátkového zvuku, ale je zároveň velmi osobitá a pestrá. Vede ji Anton Newcombe, komplikovaný génius, hudební vizionář a majitel mnoha poruch osobnosti, kterým velí ta narcistní. Je to legenda, ikona nezávislé scény s desítkami alb, projektů a výstředních výstupů (koukni na film DIG!).

31. 8. 2016 tahle kapela měla hrát v Praze. A zrovna v den koncertu jsem si posteskl na Twitteru, že nemám peníze na lístek a cestu a že mě to mrzí, protože bych chtěl slyšet naživo jejich song Geezers. Na to moje sockování zareagoval přímo Anton. Napsal mi zprávu, že mě dá na guest list a že si mám připsat další tři lidi. A ať to prosím zvážím…

Bylo 15.40, když jsem své spolubydlící Alexandře, co byla vedle v pokoji a zrovna se chystala na opalovačku na balkoně, napsal zprávu: „Kdyby si chtěla Brian Jonestown Massacre dneska v Praze, tak jsem pozvaný.“

Ona mi obratem odpověděla: „Cooooo, mi to od rana vyskakuje na FB, že to je dnes… Som si to uložila. A ty nejdeš?“

Já na to: „Anton mi právě napsal... Ale nemám love.“

Ona: „Však ani já ne, prostě stopem tam i zpět.“

Bylo nutné si pospíšit, jestli jsme měli stíhat začátek v devět. Stop, na který jsem se už cítil starý, samozřejmě nepřicházel v úvahu. Alexandra měla ale fajn aplikaci, kde řidiči sdílí místa v autě (BlaBlaCar, jestli si dobře pamatuji) a přes ni domluvila řidiče, který náhodou zrovna odjížděl z Brna a mohl by nás vyzvednout u Olympie v Modřicích.

Finančně jsme na tom byli takto: já měl padesát korun českých, ona dvacet euro. Takže dohromady peníze na jednu cestu a nějaký zbytek.

Přesto jsme vyrazili. Čas tlačil, ale zázračně nám úplně všechno vycházelo… Tramvaj, druhá tramvaj, přestup na autobus, všechno načasované na minutu přesně. Potom vyměnit peníze ve směnárně v Olympii…

Na parkovišti nás nabral mladý hasič, co vypadal jako Kazma a jel z Moravy do Čech s plným kufrem vína. Ukázal se jako skvělý týpek a později i spasitel. Během cesty ochotně vyprávěl o své práci, o zásazích, první pomoci, dopravních nehodách, prostě o všem, co jsem chtěl vědět. A když viděl, jak vzadu na sedadle počítáme drobné, aby nám vyšla aspoň ta jeho jedna cesta, řekl nám, že to máme grátis. Měl totiž domluvenou nějakou odměnu za víno, takže ta cesta byla zaplacená tak jako tak.

Ještě jsme na benzínce nabrali nějakého pána a šofér požárník nás nakonec zavezl až před Lucerna Music Bar. Byli jsme tam jen několik málo zázračných minut před začátkem koncertu. Dokonce nám ten dobrý člověk chtěl dát i peníze, ať si můžeme něco koupit k pití, ale to už jsme odmítli. S dobrotou by se to nemělo přehánět. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nikdy nenapsal a nezaplatil mu zpětně tu cestu. Skvělý člověk.

Uvnitř jsem nahlásil jména, pustili nás dovnitř, Alexandra si za ušetřené koruny koupila víno, já se tam pozdravil s jedním klukem z Brna. Koncert jsme si užili. Byl jsem na nich před dvěma lety v pražském Futuru, kde jsem nebyl nadšený ze zvuku. V té Lucerně se to povedlo o poznání lépe.

Nazpět jsme mohli jet díky neplánovanému bohatství taky sdíleně, ale řidič jel až nad ránem, takže nás čekala mnohahodinová čekačka. Měl jsem dvě jablka z domova a mohli jsme se tak symbolicky navečeřet. Prošli jsme se ke Hradu a pak na Petřín, kde se spolubydlící šla vyčůrat do křoví, ze kterého po chvíli vyběhla s děsem v očích. Prý tam seděla gorila. Praha je šílené místo.

Byl to krásný noční výlet skrz hlavní město. Nakonec jsme se usadili na hlavním nádraží a čekali, hlídajíc přitom dvě kočky nějaké cizince. Řidič, fanoušek kapely Rammstein, nás bez nehody dopravil zpět domů.

No a tohle všechno byl vlastně jenom úvod k tomu, co chci opravdu napsat. Byl to skvělý výlet a kulturní zážitek, po kterém ve mě zůstal pocit vděčnosti. Samozřejmě vděčnosti mé spolubydlící, která mě k tomu dokopala, nějaké té hře osudu, že jsme na minutu přesně chytali všechny spoje a tak to dokonale stihli, požárníkovi, který nás svezl zadara a tím jsme nemuseli řešit problém s návratem domů a hlavně Antonovi, který tak pohotově zareagoval a hodil nás na guest list. A právě Antonovi jsem chtěl nějak extra poděkovat, nějak mu to oplatit. A přemýšlel jsem dlouho…

Až mnohem později mi došlo, že mi vlastně on něco svým způsobem splatil. Rok před tímhle koncertně cestovatelským zážitkem jsem měl na svém Twitteru dvě grafiky, které byly takovými fanouškovskými DIY variacemi na logo Brian Jonestown Massacre. První z nich spočívala v nahrazení tváře Briana Jonese Mickey Mousem. Druhá zas spočívala v tom, že jsem jejich logo vrazil do americké vlajky. Prostě kolážová legrace, nic extra promyšleného, nic komplikovaného a hlavně s absencí výraznějšího tvůrčího vkladu.

Anton si toho všiml. A nejen že z toho byl nadšen, ale toho Mickey Mouse začal po úpravě používat (např. ve videích kapely). Sdílel to, lidi na to reagovali, začali si sami vyrábět trička a vznikla okolo toho docela vlna zájmu. A pak najednou BJM vyrobili oficiální merch s tímhle motivem. Reálně se začala prodávat trička s Mickey logem. Zpočátku byla obava, co na to Disney, ale asi to riskli. Kdo si tričko nekoupil oficiálně, udělal si ho sám. Krátce na to kapela vydala další merch tentokrát k americkému turné 2016 a použili tu druhou grafiku s vlajkou, kterou hodili na baseballové triko a vypadalo to skvěle. Logo s Mickey Mousem po čase solidně zkultovnělo a pár bláznů si ho dokonce nechalo vytetovat.

Tohle byl vlastně způsob, jak jsem Antonovi „zaplatil“ za to, že mě tehdy pozval. A možná mě pozval právě proto, co já vím.

Navíc ta grafika stejně nebyla „moje“ v tom pravém slova smyslu. Jen jsem dal dohromady věci, co už existovaly. Anton si ten návrh s Mickey Mousem ještě sám upravil, takže můj tvůrčí vklad byl spíš taková jiskra.

A tak jsem vlastně úplně omylem udělal merch pro kapelu, kterou mám rád. A nepřímo jsem tím, aspoň v duchu, oplatil gesto, oplatil fantastický zážitek.

Spolupráce s Pavlem Zlámalem je plná nevšedních a krásných zážitků a překvapení. Na rozdíl od většiny klientů, kterým sloužím jako grafik, a které mám samozřejmě všechny rád, mi u něj nehrozí žádná konvenční svěrací kazajka. Mohu být klidně připraven na jakékoliv vizuální ujetí kamkoliv. Takže jsem byl potěšen, když mi jednou v pozdních hodinách zavolal, jestli bych nemohl udělat obal na vinyl a že to prý trochu spěchá.

Hovor trval velmi dlouho, celou záležitost jsme pitvali ze všech možných i nemožných úhlů, až jsem se Pavla zeptal přímo otázkami typu: „Jak bys tu hudbu popsal? Co tam vidíš?“ Řekl něco ve smyslu, že je pevně orámovaná, ale zároveň zevnitř něco přetéká ven. Fakt nevím, jaké popisy a metafory použil, každopádně to bylo něco o rámu a ohraničení a nějakých výhřezech ven a dovnitř. O věcech přesahujících něco semknutého. Takže jsem na to šel fakt popisně a namaloval černý rám s bílým vnitřkem jakožto základ. Koukám na to a on to mohl být také bílý čtverec na černém pozadí, což je vlastně inverzní verze černého čtverce na bílém pozadí a už jsme o sto let zpátky někde v Rusku v ateliéru Kazimíra Maleviče. Bum.

Pod tlakem termínu jsem přestal hledat inspiraci v sobě a sáhl po přiznané vizuální citaci. Vypůjčil jsem si ještě další fragmenty suprematismu, ty základní geometrické formy. Abych trochu vyvážil tuhle striktní geometrii, hrábl jsem na druhou stranu spektra do řízeného chaosu Pollockova abstraktního expresionismu. Pokoj jsem měl posetý papíry se schnoucími červenými čtverci a modrými cákanci.

Tak vznikla tenze soužití dvou pólů: racionálně vymezené struktury a intuitivní gestické malby. Haha, nenapsal jsem blbost? Všechno ručně zpracováno, až na finální kompozici, typografii a sazbu, které jsem doladil digitálně. Zadní strana obalu zrcadlí přední. Tedy další bílý čtverec na černém pozadí nebo opačně.

Jediné, co mě stále trochu irituje, je vzadu jeden malý, zcela zbytečný kroužek, co jsem tam z nějakého důvodu nechal. Kdybych měl možnost cestovat časem, vrátil bych se přesně do chvíle těsně před exportem tiskových dat a ten idiotský kruh bych poslal k čertu.

Jestli jsem měl z českých herců někdy někoho opravdu rád, byla to dvojice Kaiser a Lábus (celými jmény Oldřich Kaiser a Jiří Lábus, pro mladou generaci, která fakt neví). Opravdu si nevzpomínám, že bych aktivně vyhledával herecké umění někoho jiného. Samozřejmě jsem uznával řadu dalších, ale tihle dva mi přirostli k srdci nejsilněji. Kromě té známé klasické televizní zábavy jsem měl rád prakticky všechny role, ve kterých se kluci objevili.

Nejvíc ze všeho jsem ale miloval rozhlasový seriál Tlučhořovi, nekonečný improvizovaný sitcom, který dlouhá léta běžel v rádiu a troufám si říct, že mi pravidelně přinášel do života světlo v potřebných chvílích. Zejména v období střední školy. Nejsem žádný „tlučhořolog“, ale svého času jsem si každý díl nahrával na kazetu k opakovanému poslechu. Masivní množství hlášek si pamatuju dodnes a dodnes je i používám.

O to větší ctí pro mě bylo, když mi bylo svěřeno navrhnout obal gramofonové desky Oldřicha Kaisera a Dáši Vokaté s názvem The Best of Pecky. Jedná se o výběr oblíbených skladeb, které tato dnes už manželská dvojice nahrála všude možně.

Práce na obalu byla víceméně radostná a vlastně poměrně jednoduchá, protože bylo přání použít fotografii, kterou nafotila Ida Saudková. Nemusel jsem tedy vymýšlet nový vizuální koncept. Obal jsem postavil přímo na té fotce. Malý problém nastal u kvality snímku, neboť nebyl k dispozici kvalitní scan, takže kromě klasické retuše všemožných teček a čárek jsem se musel potýkat i s technickými nedostatky a modlil se, aby to nebylo v tisku poznat (nebylo, uf).

Abych zachoval rukodělnou povahu celého vizuálu, která byla daná například kolorováním od paní Saudkové, naskenoval jsem písmena z jedné knihy a název desky i vydavatelství jsem sázel od oka ručně.

Původně měla být součástí balení ještě příloha s texty, ale k nelibosti vydavatelství jsem tento nápad zavrhl a prosadil nacpání všeho přímo do rozkládacího obalu. Na zadní stranu jsem na střed hodil další obrázek od Idy Saudkové, který má i hotový rámeček, takže opět výtvarný prvek, který mi usnadnil tvůrčí práci. Jen jsem trochu upravil sytost a odstín. Průvodní slovo, napsané Michalem Huvarem, jsem rozdělil do dvou odstavců, mezi které jsem vložil tracklist. Pod to se pohodlně vešly všechny technické a vydavatelské informace.

Do vnitřní části obalu (centrefoldu) jsem umístil texty písní a několik fotek ze živých vystoupení. Zvažoval jsem více variant, ale kvůli ne úplně ideální kvalitě fotek jsem zvolil menší formáty, aby v tisku zanikly některé nedostatky.

Deska vyšla v limitovaném nákladu 222 kusů na 180g vinylu. Musím říct, že výsledek je opravdu krásný. Všichni, kdo si desku pořídili, jsou stoprocentně spokojeni. Takže tak. 

Souběžně s vinylovou verzí vyšlo i CD. Tam jsem víceméně zopakoval vše, co bylo na desce, jen jsem jinak rozložil textový obsah. Slova písní jsou v klasickém vkládacím bookletu vedle samotného CD. Asi jedinou výtku bych měl k potisku samotného disku, který nedopadl úplně podle mých představ, ale zbytek je naprosto v pořádku.

Ne vždy všechno musí jít podle plánu. Původní představy obalu na PIOTROLOGY byly trochu jiné a zahrnovaly fotografii amerického hosta Vincenta Herringa. Fotografování mělo proběhnout po koncertě ve Flédě a já udělal chybu, že jsem na tento plán přistoupil, přestože zkušenost praví, že po koncertě se nedá zorganizovat zhola nic. Tak se také stalo. Jakmile koncert skončil, všichni se prakticky okamžitě rozprchli. Hlavní hvězdy spěchaly na hotel a mně nezbylo nic jiného než se rozloučit se zbytkem.

Bylo tedy potřeba vymyslet náhradní řešení. A i když se na albu objevují velká jména, padlo rozhodnutí, že tam bude opět sám Lukáš Oravec se svou trubkou. Což vlastně není nic špatného, že je kapelník na titulce sólo.

Dohodla se amatérská photosession u mě doma. Lukáš dorazil s nástroji, v saku a s čerstvě nažehlenou bílou košilí. Nafotili jsme hromadu materiálu, spoustu vtipných momentek, ale seriózní výrazy podle představ se ne a ne dostavit až jsme to odpískali a šli na pizzu. Při následném prodírání se vším tím nafoceným humorem jsem přeci jenom objevil pár fajn seriózně působících fotek a jednu jsme zvolili na obal. 

Opět jsem použil dvojbarevnou úpravu ve stylu debutu. Trubka opět dostala zlatý tón a zbytek jsem tentokrát nechal černobíle s lehkým filtrem.
Na té fotce to vypadá, jako by Lukáš hrál nějaké zběsilé sólo a ve skutečnosti je to moment, kdy ho chytl záchvat smíchu. A to je přesně to, co jsem potřeboval. 

Ač na titulní straně nenacházím ani po letech žádnou chybu, na zbytek obalu nejsem vyloženě hrdý. Na zadní stranu jsem dal okýnka s fotkami jednotlivých muzikantů, která jsem pak zopakoval i uvnitř v bookletu. Dneska bych to už neudělal. Celkově mě ale obal hodně baví. Působí luxusně a má přesně ten styl, kterého jsme chtěli dosáhnout.

Takže spokojenost, spokojenost,... No... a pak přišla taková trochu nepříjemnost.

Jdu si takhle po Brně a periférně vidím cosi povědomého na plakátovací ploše. Na takovém tom výlepním válci. Sinatrology! Název stejný formátem, podobné písmo, podobná barevnost. Sinatrology, nějaká akce s písněmi Franka Sinatry, hádám, šlo ven dřív než naše Piotrology, ale nebyl to žádný velký náskok. V době, kdy se jejich věc objevila veřejně, jsme už dávno měli název i grafiku. Upřímně, dodnes si to neumím vysvětlit. To množství podobností bylo až příliš velké na to, aby šlo o čistou náhodu. Ale za sebe můžu naprosto čistě říct, že ten koncept vznikl z mé hlavy, a nemyslím si, že by se k mým návrhům nějaký jiný grafik mohl jen tak dostat. Ale historie bohužel není na mé straně a s Lukášem jsme se záhadně stali plagiátory.

Ale zase se dá říct, že dyzajn tohodle alba byl inpirací jiným, takže se objevil minimálně jeden obal, který přímo vycházel z toho mého, což mám to potvrzené. Tam mě jenom trochu mrzí, že jsem nebyl osloven přímo já, když už chtěl někdo můj styl. 

CD jsme nakonec vyráběli v jedné firmě někde směrem na Modřice, kde, jak si pamatuju,– pracovaly samé ženy. A výsledek se jim opravdu povedl.

Lukáše Oravce jsem poprvé viděl na koncertě podivné kapely Next Phase v brněnské Trojce. Byl jsem tam pozván Vladimírem Třebickým (tehdy ještě členem dnes již bohužel mrtvé kapely Koistinen) jakožto fotograf. Zároveň jsem se tam seznámil i s Pavlem Zlámalem, vůdcem toho uskupení. Nafotil jsem tehdy pár fotek a víceméně jsme se s Pavlem domluvili, že bych mu mohl udělat plakát na příští koncert.

Po několika dalších akcích mi napsal právě Lukáš Oravec, tehdy ještě neznámý nejlepší československý trumpetista. Že prý v Brně vzniká nová kapela a že by potřeboval vizuál. Domluvili jsme se prakticky okamžitě. V té době jsem grafiku dělal jen okrajově, takže jsem byl o to víc poctěn, že je zájem. Nejdřív jsem mu připravil pár plakátů na jam sessions, které pořádal v Žilině, a pak i plakát pro jeho kapelu – Lukáš Oravec Quartet. První koncert se konal v brněnském klubu U Kouřícího králíka. A tak vlastně začala naše spolupráce. Od té doby tvořím prakticky veškerou grafiku pro jeho projekty.

A koncertní činnost byla jen pár kroků od nahrání debutového alba v roce 2013 a mé grafické účasti na něm. Od začátku bylo jasné, že se půjde cestou klasického jazzového retro stylu. Jednoho dne jsem u Lukáše doma vytáhl foťák a v ložnici, kde byla volná bílá zeď, jsme nafotili sérii portrétů s křídlovkou. Bylo už pozdní odpoledne, jestli si dobře pamatuji, a světelné podmínky neideální, a tak jsem jednou rukou fotil a druhou jsem si přisvěcoval lampou. Z téhle improvizované session nakonec vylezlo překvapivé množství materiálu, který jsme dál využili především na plakáty.

Samotná práce na obalu nebyla nijak komplikovaná. Nepamatuji si na žádný výraznější zádrhel. Zvítězila barevná kombinace modré a žluté. Nejsem úplně fanoušek selektivního zabarvení, když je fotka třeba černobílá a jen jeden prvek je barevný. Většinou mi to přijde nechutné. Ale tady je to výjimka a myslím, že to vizuálně funguje a sedí to k náladě alba. Navíc mám pocit, že to byl Lukášův nápad, tak mne nebijte.

CD vyšlo v jednoduchém digipaku, na trubce je použitý parciální lak, takže se pěkně leskne – za mě hezký detail, který zacáloval vydavatel Hudobný fond. Název kapely jsem poskládal z naskenované abecedy, zbytek je font.

Radovana Tarišku jsem prý udělal moc malého. Tedy jeho jméno na obalu. Omlouvám se zpětně, tehdy mi to přišlo vtipné, že je „miniaturní“. Ale vzhledem k tomu, že jde pravděpodobně o nejlepšího slovenského saxofonistu, mohl jsem mu to jméno dát o číslo větší. Na druhou stranu tak, jak to je, se mi to líbí a sedí mi to. V tisku to sice vyšlo trochu tmavší, ale na denním světle to prokoukne.

V nějaké recenzi jsme byli nařknuti, že jde o kopírku nějakého jiného obalu (Freddie Hubbard?), ale to je blbost. 

Jak už jsem jednou psal – Ondřej Štveráček je český John Coltrane. Samozřejmě v nadsázce, protože Coltrane nemá žádné varianty, ale pokud ne Štvery, tak kdo jiný? No? Kdo? Je ale evidentní, že má Coltranea v extrémní oblibě a vůbec se tím netají. A to byl vlastně i případ desky Ondřej Štveráček Quartet Plays Mostly Standards…

A jak už jsem taky zmiňoval, Ondřej mi rovnou se zadáním práce posílá i svůj návrh, jak by si to představoval. Tentokrát mi poslal dva obrázky. Obal alba Johna Coltranea s názvem The John Coltrane Quartet Plays Chim Chim Cheree a k tomu vlastní skicu vycházející z toho coveru s poznámkou, že by si to přál zhruba v takovém stylu.  

Obrázky, co mi Ondřej poslal

Ještě jsme se pak v několika mailech pobavili o různých dalších možnostech, nicméně já jsem nakonec vzal to, co mi poslal a přetavil to do své vize, která ale stále vychází z takového toho klasického výtvarného pojetí jazzových alb.

Fotku jsem nechal stejnou, barvy textu taky. Jen jsem změnil typografii (písmo z předcházejícího alba) a celkovou grafickou úpravu. Tentokrát jsem na obal přidal pro autentičnost logo vydavatelství Štvery Records, které si taky víceméně navrhnul sám Štveráček a já jen vytvořil osekanou verzi v kolečku. Všechny fotky, jak na obalu (předek, zadek), tak uvnitř něj, jsem udělal černobílé s lehkým barevným tónem. A potisk samotného disku jsem navrhl s odkazem na labely desek z vydavatelství Impulse! Records.

Toto je čistý jazz. Formou i obsahem.

Živáky mám hodně rád. Vždycky se na nich ukáže, co je kapela vlastně zač. Tenhle živák z Jazz Docku v Praze je přesně ten případ. Skvělá hudba, skvělí muzikanti. S grafikou jsem se docela mořil, musím přiznat. Přitom výsledek nakonec dopadl uspkojivě a i po letech mě pořád baví. Ať už vizuálně, nebo jak to celé dopadlo v tisku. I když... byl to trochu risk. Všechno je tmavé, a do toho malinké písmo, což je vždycky trochu past (okolní tmavá barva nateče do bílého textu), ale naštěstí to dopadlo dobře. S odřenýma ušima, ale dobře.

Už si ani nepamatuju, co mi Ondřej Štveráček, který vždy mívá vlastní představu, tehdy poslal za návrh nebo zadání. Udělal jsem jednoduchou koláž fotek muzikantů přímo z toho koncertu. Ty jsem pak doplnil o šuplíkovou grafiku, jejíž kousky občas někde použiju. Jsou to takové moje základní vizuální prvky – tečky, rastrované textury, halftone pattern... Něco, co jste už možná viděli třeba na plakátech pro Kaunis Five nebo v mých volnějších věcech.

Jediná věc, kterou bych dneska udělal jinak, je forma vydání. Líbilo by se mi to spíš jako klasický digipack, ne v obyčejné plastové krabičce. Ale chápu, že do toho promluvil i rozpočet, takže vlastně no stress.

Výsledek je poctivej živák, kterej si zaslouží svoje místo v poličce. A pořád se na něj dobře kouká i dobře poslouchá.

Ondřej Štveráček je český John Coltrane. Marná práce, rvěte si vlasy, je to tak. Saxofonista odkudsi z Prahy nebo okolí nebo odkud, ale když foukne do sága, máš pocit, že tě vrátil přímo zlaté éry padesátých na šedesátých let. Pro Ondřeje jsem navrhoval obaly k celé řadě kompaktů, ale tahle deska je naše jediná vinylová spolupráce.

Album vyšlo původně jako kompaktní disk, dokonce ve dvou nákladech. A díky slušnému ohlasu padlo rozhodnutí vydat ho i na gramofonové placce. První CD edice z tiskárny vylezla, a to přiznávám s lehkou lítostí, opravdu hodně tmavá. Věděl jsem, že si s kontrastem zahrávám jako s ohněm, ale přesto jsem to risknul. Koncept byl postavený na hutném, až monolitickém výrazu – jenže výstup z tiskárny překonal i má nejčernější očekávání. 

Vinyl ale celý projekt plně rehabilitoval. Tisk se povedl naprosto skvěle (v tiskárně mají jeden kus vystaven jako příklad povedeného produktu) a mám z toho výsledku radost ve všech ohledech.

Základní návrh obalu, tehdy ještě CD, přišel přímo od Ondřeje. Poslal mi hrubou skicu, nástřel kompozice, který už sám o sobě nesl dost jasnou estetickou vizi. To je na něm ostatně sympatické: je to jeden z mála hudebníků, kteří mají jasnou představu vizuálu své hudby. Někdy jeho návrh jen rozvedu, jindy si vezmu inspiraci a přetavím to po svém. V jednom konkrétním případě byl natolik hotový a funkční, že jsem ho do finální verze jen s lehkým doladěním začlenil a tím jsme se stali rovnocennými spoluautory. 

Vizuální jazyk desky je odkazem na klasické jazzové LP obaly z 50. a 60. let. Centrální fotografie hudebníka při hře, lehký monochromatický filtr, jednoduchá typografie. Tehdy se v jazzových vydavatelstvích s grafikou moc nemazali – jelo se rychle, jeden titul za druhým, ale mělo to styl. Snažil jsem se zachytit právě tenhle duch – poctivý řemeslný vizuál, který nehraje na laciný efekt a s pokorou slouží muzice.