Teď to bude trošku s úvodem… Kapela The Brian Jonestown Massacre, kdo by neznal, se pohybuje na pomezí neopsychedelie, shoegaze a alternativního rocku. Fungují od 90. let a jejich hudba čerpá z odkazu šedesátkového zvuku, ale je zároveň velmi osobitá a pestrá. Vede ji Anton Newcombe, komplikovaný génius, hudební vizionář a majitel mnoha poruch osobnosti, kterým velí ta narcistní. Je to legenda, ikona nezávislé scény s desítkami alb, projektů a výstředních výstupů (koukni na film DIG!).

31. 8. 2016 tahle kapela měla hrát v Praze. A zrovna v den koncertu jsem si posteskl na Twitteru, že nemám peníze na lístek a cestu a že mě to mrzí, protože bych chtěl slyšet naživo jejich song Geezers. Na to moje sockování zareagoval přímo Anton. Napsal mi zprávu, že mě dá na guest list a že si mám připsat další tři lidi. A ať to prosím zvážím…

Bylo 15.40, když jsem své spolubydlící Alexandře, co byla vedle v pokoji a zrovna se chystala na opalovačku na balkoně, napsal zprávu: „Kdyby si chtěla Brian Jonestown Massacre dneska v Praze, tak jsem pozvaný.“

Ona mi obratem odpověděla: „Cooooo, mi to od rana vyskakuje na FB, že to je dnes… Som si to uložila. A ty nejdeš?“

Já na to: „Anton mi právě napsal... Ale nemám love.“

Ona: „Však ani já ne, prostě stopem tam i zpět.“

Bylo nutné si pospíšit, jestli jsme měli stíhat začátek v devět. Stop, na který jsem se už cítil starý, samozřejmě nepřicházel v úvahu. Alexandra měla ale fajn aplikaci, kde řidiči sdílí místa v autě (BlaBlaCar, jestli si dobře pamatuji) a přes ni domluvila řidiče, který náhodou zrovna odjížděl z Brna a mohl by nás vyzvednout u Olympie v Modřicích.

Finančně jsme na tom byli takto: já měl padesát korun českých, ona dvacet euro. Takže dohromady peníze na jednu cestu a nějaký zbytek.

Přesto jsme vyrazili. Čas tlačil, ale zázračně nám úplně všechno vycházelo… Tramvaj, druhá tramvaj, přestup na autobus, všechno načasované na minutu přesně. Potom vyměnit peníze ve směnárně v Olympii…

Na parkovišti nás nabral mladý hasič, co vypadal jako Kazma a jel z Moravy do Čech s plným kufrem vína. Ukázal se jako skvělý týpek a později i spasitel. Během cesty ochotně vyprávěl o své práci, o zásazích, první pomoci, dopravních nehodách, prostě o všem, co jsem chtěl vědět. A když viděl, jak vzadu na sedadle počítáme drobné, aby nám vyšla aspoň ta jeho jedna cesta, řekl nám, že to máme grátis. Měl totiž domluvenou nějakou odměnu za víno, takže ta cesta byla zaplacená tak jako tak.

Ještě jsme na benzínce nabrali nějakého pána a šofér požárník nás nakonec zavezl až před Lucerna Music Bar. Byli jsme tam jen několik málo zázračných minut před začátkem koncertu. Dokonce nám ten dobrý člověk chtěl dát i peníze, ať si můžeme něco koupit k pití, ale to už jsme odmítli. S dobrotou by se to nemělo přehánět. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nikdy nenapsal a nezaplatil mu zpětně tu cestu. Skvělý člověk.

Uvnitř jsem nahlásil jména, pustili nás dovnitř, Alexandra si za ušetřené koruny koupila víno, já se tam pozdravil s jedním klukem z Brna. Koncert jsme si užili. Byl jsem na nich před dvěma lety v pražském Futuru, kde jsem nebyl nadšený ze zvuku. V té Lucerně se to povedlo o poznání lépe.

Nazpět jsme mohli jet díky neplánovanému bohatství taky sdíleně, ale řidič jel až nad ránem, takže nás čekala mnohahodinová čekačka. Měl jsem dvě jablka z domova a mohli jsme se tak symbolicky navečeřet. Prošli jsme se ke Hradu a pak na Petřín, kde se spolubydlící šla vyčůrat do křoví, ze kterého po chvíli vyběhla s děsem v očích. Prý tam seděla gorila. Praha je šílené místo.

Byl to krásný noční výlet skrz hlavní město. Nakonec jsme se usadili na hlavním nádraží a čekali, hlídajíc přitom dvě kočky nějaké cizince. Řidič, fanoušek kapely Rammstein, nás bez nehody dopravil zpět domů.

No a tohle všechno byl vlastně jenom úvod k tomu, co chci opravdu napsat. Byl to skvělý výlet a kulturní zážitek, po kterém ve mě zůstal pocit vděčnosti. Samozřejmě vděčnosti mé spolubydlící, která mě k tomu dokopala, nějaké té hře osudu, že jsme na minutu přesně chytali všechny spoje a tak to dokonale stihli, požárníkovi, který nás svezl zadara a tím jsme nemuseli řešit problém s návratem domů a hlavně Antonovi, který tak pohotově zareagoval a hodil nás na guest list. A právě Antonovi jsem chtěl nějak extra poděkovat, nějak mu to oplatit. A přemýšlel jsem dlouho…

Až mnohem později mi došlo, že mi vlastně on něco svým způsobem splatil. Rok před tímhle koncertně cestovatelským zážitkem jsem měl na svém Twitteru dvě grafiky, které byly takovými fanouškovskými DIY variacemi na logo Brian Jonestown Massacre. První z nich spočívala v nahrazení tváře Briana Jonese Mickey Mousem. Druhá zas spočívala v tom, že jsem jejich logo vrazil do americké vlajky. Prostě kolážová legrace, nic extra promyšleného, nic komplikovaného a hlavně s absencí výraznějšího tvůrčího vkladu.

Anton si toho všiml. A nejen že z toho byl nadšen, ale toho Mickey Mouse začal po úpravě používat (např. ve videích kapely). Sdílel to, lidi na to reagovali, začali si sami vyrábět trička a vznikla okolo toho docela vlna zájmu. A pak najednou BJM vyrobili oficiální merch s tímhle motivem. Reálně se začala prodávat trička s Mickey logem. Zpočátku byla obava, co na to Disney, ale asi to riskli. Kdo si tričko nekoupil oficiálně, udělal si ho sám. Krátce na to kapela vydala další merch tentokrát k americkému turné 2016 a použili tu druhou grafiku s vlajkou, kterou hodili na baseballové triko a vypadalo to skvěle. Logo s Mickey Mousem po čase solidně zkultovnělo a pár bláznů si ho dokonce nechalo vytetovat.

Tohle byl vlastně způsob, jak jsem Antonovi „zaplatil“ za to, že mě tehdy pozval. A možná mě pozval právě proto, co já vím.

Navíc ta grafika stejně nebyla „moje“ v tom pravém slova smyslu. Jen jsem dal dohromady věci, co už existovaly. Anton si ten návrh s Mickey Mousem ještě sám upravil, takže můj tvůrčí vklad byl spíš taková jiskra.

A tak jsem vlastně úplně omylem udělal merch pro kapelu, kterou mám rád. A nepřímo jsem tím, aspoň v duchu, oplatil gesto, oplatil fantastický zážitek.

Spolupráce s Pavlem Zlámalem je plná nevšedních a krásných zážitků a překvapení. Na rozdíl od většiny klientů, kterým sloužím jako grafik, a které mám samozřejmě všechny rád, mi u něj nehrozí žádná konvenční svěrací kazajka. Mohu být klidně připraven na jakékoliv vizuální ujetí kamkoliv. Takže jsem byl potěšen, když mi jednou v pozdních hodinách zavolal, jestli bych nemohl udělat obal na vinyl a že to prý trochu spěchá.

Hovor trval velmi dlouho, celou záležitost jsme pitvali ze všech možných i nemožných úhlů, až jsem se Pavla zeptal přímo otázkami typu: „Jak bys tu hudbu popsal? Co tam vidíš?“ Řekl něco ve smyslu, že je pevně orámovaná, ale zároveň zevnitř něco přetéká ven. Fakt nevím, jaké popisy a metafory použil, každopádně to bylo něco o rámu a ohraničení a nějakých výhřezech ven a dovnitř. O věcech přesahujících něco semknutého. Takže jsem na to šel fakt popisně a namaloval černý rám s bílým vnitřkem jakožto základ. Koukám na to a on to mohl být také bílý čtverec na černém pozadí, což je vlastně inverzní verze černého čtverce na bílém pozadí a už jsme o sto let zpátky někde v Rusku v ateliéru Kazimíra Maleviče. Bum.

Pod tlakem termínu jsem přestal hledat inspiraci v sobě a sáhl po přiznané vizuální citaci. Vypůjčil jsem si ještě další fragmenty suprematismu, ty základní geometrické formy. Abych trochu vyvážil tuhle striktní geometrii, hrábl jsem na druhou stranu spektra do řízeného chaosu Pollockova abstraktního expresionismu. Pokoj jsem měl posetý papíry se schnoucími červenými čtverci a modrými cákanci.

Tak vznikla tenze soužití dvou pólů: racionálně vymezené struktury a intuitivní gestické malby. Haha, nenapsal jsem blbost? Všechno ručně zpracováno, až na finální kompozici, typografii a sazbu, které jsem doladil digitálně. Zadní strana obalu zrcadlí přední. Tedy další bílý čtverec na černém pozadí nebo opačně.

Jediné, co mě stále trochu irituje, je vzadu jeden malý, zcela zbytečný kroužek, co jsem tam z nějakého důvodu nechal. Kdybych měl možnost cestovat časem, vrátil bych se přesně do chvíle těsně před exportem tiskových dat a ten idiotský kruh bych poslal k čertu.

Jestli jsem měl z českých herců někdy někoho opravdu rád, byla to dvojice Kaiser a Lábus (celými jmény Oldřich Kaiser a Jiří Lábus, pro mladou generaci, která fakt neví). Opravdu si nevzpomínám, že bych aktivně vyhledával herecké umění někoho jiného. Samozřejmě jsem uznával řadu dalších, ale tihle dva mi přirostli k srdci nejsilněji. Kromě té známé klasické televizní zábavy jsem měl rád prakticky všechny role, ve kterých se kluci objevili.

Nejvíc ze všeho jsem ale miloval rozhlasový seriál Tlučhořovi, nekonečný improvizovaný sitcom, který dlouhá léta běžel v rádiu a troufám si říct, že mi pravidelně přinášel do života světlo v potřebných chvílích. Zejména v období střední školy. Nejsem žádný „tlučhořolog“, ale svého času jsem si každý díl nahrával na kazetu k opakovanému poslechu. Masivní množství hlášek si pamatuju dodnes a dodnes je i používám.

O to větší ctí pro mě bylo, když mi bylo svěřeno navrhnout obal gramofonové desky Oldřicha Kaisera a Dáši Vokaté s názvem The Best of Pecky. Jedná se o výběr oblíbených skladeb, které tato dnes už manželská dvojice nahrála všude možně.

Práce na obalu byla víceméně radostná a vlastně poměrně jednoduchá, protože bylo přání použít fotografii, kterou nafotila Ida Saudková. Nemusel jsem tedy vymýšlet nový vizuální koncept. Obal jsem postavil přímo na té fotce. Malý problém nastal u kvality snímku, neboť nebyl k dispozici kvalitní scan, takže kromě klasické retuše všemožných teček a čárek jsem se musel potýkat i s technickými nedostatky a modlil se, aby to nebylo v tisku poznat (nebylo, uf).

Abych zachoval rukodělnou povahu celého vizuálu, která byla daná například kolorováním od paní Saudkové, naskenoval jsem písmena z jedné knihy a název desky i vydavatelství jsem sázel od oka ručně.

Původně měla být součástí balení ještě příloha s texty, ale k nelibosti vydavatelství jsem tento nápad zavrhl a prosadil nacpání všeho přímo do rozkládacího obalu. Na zadní stranu jsem na střed hodil další obrázek od Idy Saudkové, který má i hotový rámeček, takže opět výtvarný prvek, který mi usnadnil tvůrčí práci. Jen jsem trochu upravil sytost a odstín. Průvodní slovo, napsané Michalem Huvarem, jsem rozdělil do dvou odstavců, mezi které jsem vložil tracklist. Pod to se pohodlně vešly všechny technické a vydavatelské informace.

Do vnitřní části obalu (centrefoldu) jsem umístil texty písní a několik fotek ze živých vystoupení. Zvažoval jsem více variant, ale kvůli ne úplně ideální kvalitě fotek jsem zvolil menší formáty, aby v tisku zanikly některé nedostatky.

Deska vyšla v limitovaném nákladu 222 kusů na 180g vinylu. Musím říct, že výsledek je opravdu krásný. Všichni, kdo si desku pořídili, jsou stoprocentně spokojeni. Takže tak. 

Souběžně s vinylovou verzí vyšlo i CD. Tam jsem víceméně zopakoval vše, co bylo na desce, jen jsem jinak rozložil textový obsah. Slova písní jsou v klasickém vkládacím bookletu vedle samotného CD. Asi jedinou výtku bych měl k potisku samotného disku, který nedopadl úplně podle mých představ, ale zbytek je naprosto v pořádku.

Úkol zněl jasně: obal na detektivní novelu. Vůbec jsem nepřemýšlel, že by to mělo být v jiném stylu než v tom opravdu klasickém šedesátkovém, lehce brakovém provedení. Takové to knižní pseudo-umění. Pro inspiraci jsem se tedy vydal do historie a snažil se najít nějaký dobrý poměr mezi kýčem a výtvarně pojatým obalem.

První díl se jmenoval Milovníci sportu a autora jsem se zeptal, o čem to vlastně je. Prý je tam důležitá škola a baseballová pálka. Takže tyhle dvě věci jsem zakomponoval: nafotil jsem školu a hřiště v naší městské části, tvar baseballové pálky jsem upravil z nějaké fotky a aby to byl správný brak, přidal jsem i trochu krve, kterou jsem nakreslil ručně.

Hlavní postavou je vyšetřovatel Švéda. Prý se vyznačuje tím, že kouří malé doutníčky nebo velká cigára. A i když jsem spíše proti kouření (jakožto čtenář Chaty v Jezerní kotlině), rozhodl jsem se, že ten tabákový výrobek na obálku přeci jen dám. Abych získal hrdinnou figuru, vyfotil jsem se narcistně samospouští doma u zdi. Pan autor mi to nadšeně schválil, takže to bylo jako v případě Seana Conneryho, který byl nakonec také schválen samotným Flemingem.

Bohužel se stalo to, že jsem měl špatně zadanou šířku hřbetu (ne mojí vinou, samozřejmě) a v tiskárně to bylo evidentně všem šumák. Celá obálka se tím pádem posunula trochu doprava, zmizel pravý rámeček, obrázek se nalepil na okraj. Chvíli to vypadalo jako tragédie, ale vzhledem k tomu, že mělo jít o celou sérii knih, jsem tenhle zásah osudu velmi rychle akceptoval a na dalších obalech jsem se rozhodl tuto „chybu“ zopakovat. Takže to, co vypadá jako záměr, je ve skutečnosti znouzectnost. Ale to je situace, kterou mám vlastně docela rád. Překážky jsou koření života.

Druhý díl se jmenoval Milovníci vína. Tam jsem použil koláž z fotografií vinného sklípku, pak takový ten koštýř (či jak se ta skleněná věc jmenuje) na víno, ale už jsem tam nedával krev. Fotografie mé siluety zůstala úplně stejná. Na zadní stranu jsem dal fotku opět sebe samého, kterou jsem vyfotil ještě na střední škole. Byla tam tematicky i flaška.

Třetí díl se jmenuje Milovníci knížek a tam jsem se trošku natrápil. Pan autor mi na mé vyžádání vyfotil most v Břeclavi, kde se nejspíš něco z knihy odehrávalo, takže to, co vidíte na obálce, je fotka přímo od pana Králíka. Opět jsem tam já jakožto hrdina a hodně jsem se trápil s tím, jaký motiv bych tam ještě měl doplnit. Od autora jsem dostal tipy, že by tam mohla být třeba knížka typu slabikář, nebo nějaká plechovka s barvou, ale nic z toho se mi nepodařilo zpracovat tak, aby mi to dávalo smysl. Nakonec jsem použil písmena coby literární odkaz, které jsem samozřejmě velmi krvavě naskládal a vznikl z toho spíš laciný detektivkový symbol, ale myslím si, že je to úplně v pohodě. Tentokrát jsem neměl na zadní stranu žádnou fotku z archivu.

Musím se přiznat, že jsem ani jednu z těchto knížek nečetl. Mám pořád otravně velké množství nepřečtených knih, které se hromadí, nebo spíš vytvářejí extrémně dlouhou čekací frontu, takže nezvládám ani knížky, na kterých se podílím svým obalem...

V tuto chvíli začínám práci na čtvrtém dílu, který by měl být o hračkách.

Ne vždy všechno musí jít podle plánu. Původní představy obalu na PIOTROLOGY byly trochu jiné a zahrnovaly fotografii amerického hosta Vincenta Herringa. Fotografování mělo proběhnout po koncertě ve Flédě a já udělal chybu, že jsem na tento plán přistoupil, přestože zkušenost praví, že po koncertě se nedá zorganizovat zhola nic. Tak se také stalo. Jakmile koncert skončil, všichni se prakticky okamžitě rozprchli. Hlavní hvězdy spěchaly na hotel a mně nezbylo nic jiného než se rozloučit se zbytkem.

Bylo tedy potřeba vymyslet náhradní řešení. A i když se na albu objevují velká jména, padlo rozhodnutí, že tam bude opět sám Lukáš Oravec se svou trubkou. Což vlastně není nic špatného, že je kapelník na titulce sólo.

Dohodla se amatérská photosession u mě doma. Lukáš dorazil s nástroji, v saku a s čerstvě nažehlenou bílou košilí. Nafotili jsme hromadu materiálu, spoustu vtipných momentek, ale seriózní výrazy podle představ se ne a ne dostavit až jsme to odpískali a šli na pizzu. Při následném prodírání se vším tím nafoceným humorem jsem přeci jenom objevil pár fajn seriózně působících fotek a jednu jsme zvolili na obal. 

Opět jsem použil dvojbarevnou úpravu ve stylu debutu. Trubka opět dostala zlatý tón a zbytek jsem tentokrát nechal černobíle s lehkým filtrem.
Na té fotce to vypadá, jako by Lukáš hrál nějaké zběsilé sólo a ve skutečnosti je to moment, kdy ho chytl záchvat smíchu. A to je přesně to, co jsem potřeboval. 

Ač na titulní straně nenacházím ani po letech žádnou chybu, na zbytek obalu nejsem vyloženě hrdý. Na zadní stranu jsem dal okýnka s fotkami jednotlivých muzikantů, která jsem pak zopakoval i uvnitř v bookletu. Dneska bych to už neudělal. Celkově mě ale obal hodně baví. Působí luxusně a má přesně ten styl, kterého jsme chtěli dosáhnout.

Takže spokojenost, spokojenost,... No... a pak přišla taková trochu nepříjemnost.

Jdu si takhle po Brně a periférně vidím cosi povědomého na plakátovací ploše. Na takovém tom výlepním válci. Sinatrology! Název stejný formátem, podobné písmo, podobná barevnost. Sinatrology, nějaká akce s písněmi Franka Sinatry, hádám, šlo ven dřív než naše Piotrology, ale nebyl to žádný velký náskok. V době, kdy se jejich věc objevila veřejně, jsme už dávno měli název i grafiku. Upřímně, dodnes si to neumím vysvětlit. To množství podobností bylo až příliš velké na to, aby šlo o čistou náhodu. Ale za sebe můžu naprosto čistě říct, že ten koncept vznikl z mé hlavy, a nemyslím si, že by se k mým návrhům nějaký jiný grafik mohl jen tak dostat. Ale historie bohužel není na mé straně a s Lukášem jsme se záhadně stali plagiátory.

Ale zase se dá říct, že dyzajn tohodle alba byl inpirací jiným, takže se objevil minimálně jeden obal, který přímo vycházel z toho mého, což mám to potvrzené. Tam mě jenom trochu mrzí, že jsem nebyl osloven přímo já, když už chtěl někdo můj styl. 

CD jsme nakonec vyráběli v jedné firmě někde směrem na Modřice, kde, jak si pamatuju,– pracovaly samé ženy. A výsledek se jim opravdu povedl.

Lukáše Oravce jsem poprvé viděl na koncertě podivné kapely Next Phase v brněnské Trojce. Byl jsem tam pozván Vladimírem Třebickým (tehdy ještě členem dnes již bohužel mrtvé kapely Koistinen) jakožto fotograf. Zároveň jsem se tam seznámil i s Pavlem Zlámalem, vůdcem toho uskupení. Nafotil jsem tehdy pár fotek a víceméně jsme se s Pavlem domluvili, že bych mu mohl udělat plakát na příští koncert.

Po několika dalších akcích mi napsal právě Lukáš Oravec, tehdy ještě neznámý nejlepší československý trumpetista. Že prý v Brně vzniká nová kapela a že by potřeboval vizuál. Domluvili jsme se prakticky okamžitě. V té době jsem grafiku dělal jen okrajově, takže jsem byl o to víc poctěn, že je zájem. Nejdřív jsem mu připravil pár plakátů na jam sessions, které pořádal v Žilině, a pak i plakát pro jeho kapelu – Lukáš Oravec Quartet. První koncert se konal v brněnském klubu U Kouřícího králíka. A tak vlastně začala naše spolupráce. Od té doby tvořím prakticky veškerou grafiku pro jeho projekty.

A koncertní činnost byla jen pár kroků od nahrání debutového alba v roce 2013 a mé grafické účasti na něm. Od začátku bylo jasné, že se půjde cestou klasického jazzového retro stylu. Jednoho dne jsem u Lukáše doma vytáhl foťák a v ložnici, kde byla volná bílá zeď, jsme nafotili sérii portrétů s křídlovkou. Bylo už pozdní odpoledne, jestli si dobře pamatuji, a světelné podmínky neideální, a tak jsem jednou rukou fotil a druhou jsem si přisvěcoval lampou. Z téhle improvizované session nakonec vylezlo překvapivé množství materiálu, který jsme dál využili především na plakáty.

Samotná práce na obalu nebyla nijak komplikovaná. Nepamatuji si na žádný výraznější zádrhel. Zvítězila barevná kombinace modré a žluté. Nejsem úplně fanoušek selektivního zabarvení, když je fotka třeba černobílá a jen jeden prvek je barevný. Většinou mi to přijde nechutné. Ale tady je to výjimka a myslím, že to vizuálně funguje a sedí to k náladě alba. Navíc mám pocit, že to byl Lukášův nápad, tak mne nebijte.

CD vyšlo v jednoduchém digipaku, na trubce je použitý parciální lak, takže se pěkně leskne – za mě hezký detail, který zacáloval vydavatel Hudobný fond. Název kapely jsem poskládal z naskenované abecedy, zbytek je font.

Radovana Tarišku jsem prý udělal moc malého. Tedy jeho jméno na obalu. Omlouvám se zpětně, tehdy mi to přišlo vtipné, že je „miniaturní“. Ale vzhledem k tomu, že jde pravděpodobně o nejlepšího slovenského saxofonistu, mohl jsem mu to jméno dát o číslo větší. Na druhou stranu tak, jak to je, se mi to líbí a sedí mi to. V tisku to sice vyšlo trochu tmavší, ale na denním světle to prokoukne.

V nějaké recenzi jsme byli nařknuti, že jde o kopírku nějakého jiného obalu (Freddie Hubbard?), ale to je blbost. 

Jak už jsem jednou psal – Ondřej Štveráček je český John Coltrane. Samozřejmě v nadsázce, protože Coltrane nemá žádné varianty, ale pokud ne Štvery, tak kdo jiný? No? Kdo? Je ale evidentní, že má Coltranea v extrémní oblibě a vůbec se tím netají. A to byl vlastně i případ desky Ondřej Štveráček Quartet Plays Mostly Standards…

A jak už jsem taky zmiňoval, Ondřej mi rovnou se zadáním práce posílá i svůj návrh, jak by si to představoval. Tentokrát mi poslal dva obrázky. Obal alba Johna Coltranea s názvem The John Coltrane Quartet Plays Chim Chim Cheree a k tomu vlastní skicu vycházející z toho coveru s poznámkou, že by si to přál zhruba v takovém stylu.  

Obrázky, co mi Ondřej poslal

Ještě jsme se pak v několika mailech pobavili o různých dalších možnostech, nicméně já jsem nakonec vzal to, co mi poslal a přetavil to do své vize, která ale stále vychází z takového toho klasického výtvarného pojetí jazzových alb.

Fotku jsem nechal stejnou, barvy textu taky. Jen jsem změnil typografii (písmo z předcházejícího alba) a celkovou grafickou úpravu. Tentokrát jsem na obal přidal pro autentičnost logo vydavatelství Štvery Records, které si taky víceméně navrhnul sám Štveráček a já jen vytvořil osekanou verzi v kolečku. Všechny fotky, jak na obalu (předek, zadek), tak uvnitř něj, jsem udělal černobílé s lehkým barevným tónem. A potisk samotného disku jsem navrhl s odkazem na labely desek z vydavatelství Impulse! Records.

Toto je čistý jazz. Formou i obsahem.

Živáky mám hodně rád. Vždycky se na nich ukáže, co je kapela vlastně zač. Tenhle živák z Jazz Docku v Praze je přesně ten případ. Skvělá hudba, skvělí muzikanti. S grafikou jsem se docela mořil, musím přiznat. Přitom výsledek nakonec dopadl uspkojivě a i po letech mě pořád baví. Ať už vizuálně, nebo jak to celé dopadlo v tisku. I když... byl to trochu risk. Všechno je tmavé, a do toho malinké písmo, což je vždycky trochu past (okolní tmavá barva nateče do bílého textu), ale naštěstí to dopadlo dobře. S odřenýma ušima, ale dobře.

Už si ani nepamatuju, co mi Ondřej Štveráček, který vždy mívá vlastní představu, tehdy poslal za návrh nebo zadání. Udělal jsem jednoduchou koláž fotek muzikantů přímo z toho koncertu. Ty jsem pak doplnil o šuplíkovou grafiku, jejíž kousky občas někde použiju. Jsou to takové moje základní vizuální prvky – tečky, rastrované textury, halftone pattern... Něco, co jste už možná viděli třeba na plakátech pro Kaunis Five nebo v mých volnějších věcech.

Jediná věc, kterou bych dneska udělal jinak, je forma vydání. Líbilo by se mi to spíš jako klasický digipack, ne v obyčejné plastové krabičce. Ale chápu, že do toho promluvil i rozpočet, takže vlastně no stress.

Výsledek je poctivej živák, kterej si zaslouží svoje místo v poličce. A pořád se na něj dobře kouká i dobře poslouchá.

Ondřej Štveráček je český John Coltrane. Marná práce, rvěte si vlasy, je to tak. Saxofonista odkudsi z Prahy nebo okolí nebo odkud, ale když foukne do sága, máš pocit, že tě vrátil přímo zlaté éry padesátých na šedesátých let. Pro Ondřeje jsem navrhoval obaly k celé řadě kompaktů, ale tahle deska je naše jediná vinylová spolupráce.

Album vyšlo původně jako kompaktní disk, dokonce ve dvou nákladech. A díky slušnému ohlasu padlo rozhodnutí vydat ho i na gramofonové placce. První CD edice z tiskárny vylezla, a to přiznávám s lehkou lítostí, opravdu hodně tmavá. Věděl jsem, že si s kontrastem zahrávám jako s ohněm, ale přesto jsem to risknul. Koncept byl postavený na hutném, až monolitickém výrazu – jenže výstup z tiskárny překonal i má nejčernější očekávání. 

Vinyl ale celý projekt plně rehabilitoval. Tisk se povedl naprosto skvěle (v tiskárně mají jeden kus vystaven jako příklad povedeného produktu) a mám z toho výsledku radost ve všech ohledech.

Základní návrh obalu, tehdy ještě CD, přišel přímo od Ondřeje. Poslal mi hrubou skicu, nástřel kompozice, který už sám o sobě nesl dost jasnou estetickou vizi. To je na něm ostatně sympatické: je to jeden z mála hudebníků, kteří mají jasnou představu vizuálu své hudby. Někdy jeho návrh jen rozvedu, jindy si vezmu inspiraci a přetavím to po svém. V jednom konkrétním případě byl natolik hotový a funkční, že jsem ho do finální verze jen s lehkým doladěním začlenil a tím jsme se stali rovnocennými spoluautory. 

Vizuální jazyk desky je odkazem na klasické jazzové LP obaly z 50. a 60. let. Centrální fotografie hudebníka při hře, lehký monochromatický filtr, jednoduchá typografie. Tehdy se v jazzových vydavatelstvích s grafikou moc nemazali – jelo se rychle, jeden titul za druhým, ale mělo to styl. Snažil jsem se zachytit právě tenhle duch – poctivý řemeslný vizuál, který nehraje na laciný efekt a s pokorou slouží muzice.

Tahle kniha znamenala mojí první spolupráci s nakladatelstvím P3K. Velmi příjemnou spolupráci.

Gideon Klein byl český židovský skladatel a klavírista. Během druhé světové války byl vězněn v terezínském ghettu, kde navzdory těžce diskomfortním podmínkám působil jako organizátor kulturního života a tvořil své nejznámější skladby. V roce 1945 zemřel v koncentráku Fürstengrube. Bylo mu 24 let.

Práce na obálce této knihy šla víceméně sama. Připravil jsem hned několik návrhů s použitím portrétní fotografie Gideona Kleina. Přáním byla konzervativní cesta, takže jsem si jakékoli arogantní výtvarné výlevy mohl rovnou odpustit. Přesto jsem se bez úspěchu snažil prosadit nějaké srandy. Nakonec zvítězila jednoduchá, ale podle mého názoru poměrně výrazná varianta: na původní fotografii, kterou jsem musel vyretušovat, jsem aplikoval barevný přechod (optimistická oranžová), který jsem zopakoval i na zadní straně obálky. Typografie je minimalistická, moderní. Knihu doporučuji.

Autorkou knihy Nespoutaný čas (A Freewheelin’ Time) je Suze Rotolo – americká umělkyně, aktivistka a dlouholetá přítelkyně Boba Dylana. To je ta holka na slavné obálce alba The Freewheelin’ Bob Dylan z roku 1963. Kniha je vzpomínání na 60. léta v Greenwich Village, období intenzivní proměny kultury, umění a politiky – i na život po boku začínajícího Dylana.

Nemůžu říct, že bych byl fanouškem Boba Dylana. Uznávám jeho dílo, jeho osobnost i význam v historii hudby a literatury, ale jen tak si jeho desku nepustím, i když mám spoustu jeho skladeb velmi rád… často ovšem v podobě cover verzí od někoho jiného.

Oproti předchozí knize, u které jsem se poměrně trápil, byl návrh obálky tady úplně jednoduchý. Dostal jsem zadání, dostal jsem i fotku – a během jednoho večera jsem měl víceméně hotovo. Druhý den už jsem jen dodělal detaily a bylo to.

Kdybych tuhle obálku dělal dnes znovu, nejspíš bych zvolil jiný postup. Koncept se mi jako celek líbí, ale některé detaily bych řešil jinak. Nicméně i tak to byl zajímavý projekt, který šel nečekaně hladce.

Moje první obálka pro nakladatelství Carpe diem obalovala knihu Ke Gogolovi a zpátky. Děj začíná rokem 1989, tedy tím revolučním, a právě to mě přirozeně inspirovalo k velmi silnému retro stylu. Měl jsem spoustu nápadů a plánů, jak na obálku dostat co nejvíce z atmosféry revoluce a porevoluční doby, ale u těch nápadů to zůstávalo. V hlavě to bylo úžasné, ale v praxi jsem se s tím trápil – až se tenhle projekt zařadil k těm „prokletým“, kdy je všechno sice v pořádku, ale múzy objímají jiné pány grafiky. V té době jsem byl navíc nemocný, takže se celý proces ještě víc zdržel. Nakonec jsem se rozhodl pro poměrně jednoduchý koncept: vzal jsem fragmenty z nedokončených šuplíkových grafik, které jsem doplnil nově nafocenými nohami modelčinými. Tedy ženským prvkem v knize zcela zásadním. A nakonec se to celé tak nějak přirozeně vešlo do mé původní představy, tedy kolážového retro stylu. 

Prosadil jsem si, že na titulní straně nebude logo nakladatelství, což považuji za správné rozhodnutí – název Carpe diem je i tak dobře viditelný, i když malý. Na vnitřní záložku jsem umístil fotografii autorky.

Tisk nakonec vyšel trochu tmavší, než jsem plánoval, což se ukázalo být jako dobrá chyba.

Za minulého, právem kritizovaného, režimu se několik věcí povedlo. Samozřejmě to nebylo režimem samotným a možná (zcela určitě), kdyby byli u vlády normální lidi, povedlo by se to mnohem lépe, ale je třeba být spravedlivý a sem tam něco v tom děsu pochválit. Jedna z těch věcí, které velmi oceňuji, je edice Antická knihovna, která po desetiletí až do dnešních dnů přináší překlady literárních skvostů starověkého Řecka a Říma. Dnes se dají starší vydání těchto kousků sehnat za pár korun v každém antikvariátu a právě proto dávám komoušům na úvod toto drobné plus (které si jinak nezaslouží). 

Nejspíše je po některých titulech poptávka i dnes, protože ve stejné edici jsou na pultech kromě nových prvních vydání i dotisky publikovaných děl. Především budu psát o bestselleru Marka Aurelia Hovory k sobě, což je kniha, kterou by měl alespoň jednou přečíst každý, kdo se číst naučil. Já mám vydání z roku 1948, tedy před Antickou knihovnou (takže o tom řeč nebude) a pak vydání z roku 2022, což je reedice vydání z roku 1969. Oboje tyto verze jsou v překladu Rudolfa Kuthana. Obsah je tedy stejný. 

Co se ale liší, je grafické provedení. Podobu Antické knihovny považuji za klasickou, kultovní a její strohost se mi docela líbí. Kompozice prvků na obálce mi u starých vydání přijde zajímavá a prostorové či vizuální neoddělení autora od titulu je šedesátkově odvážné a vlastně stále docela osvěžující. Objektivně si troufám tvrdit, že jak je celá edice minimalisticky sjednocená, působí důstojně a nadčasově.

1969

A co se změnilo a proč o tom píšu? Základ je na první pohled stejný. Barva plus mínus sedí, stejně tak orámování, které mají starší vydání lepší, decentnější a lépe umístěné ve formátu (ale budiž, dá se přežít). První podstatný rozdíl je ten, že místo fotografie sochy hlavy Hypnose, boha spánku, která zdobila většinu svazků (ještě se párkrát objevila kresba harpyje a fotka řeckého reliéfu Európy na býkovi), je posledních dvacet let většinou portrét autora příslušného díla. V tomto případě podobenka Marka Aurelia na minci, jenž naštěstí nemá oproti ostatním novějším vydáním kolem sebe lacinou záři (či stín). S touto změnou nemám problém. Dává většího smyslu na titulní stranu umístit autora, než někoho, koho bereme v mytologii jako spánek samotný. Tady je ten peníz docela v pohodě, u jiných knih jsou portréty provedeny hnusněji. 

A teď ta prokletá typografie. Pěkné původní písmo nahradil lacině působící patkový font, který jakoby byl první volbou naslepo těsně před termínem. Ze všech těch možností, které teď, po roce 2000 (kdy nastala změna designu), máme, je tato volba opravdu smutná, a i když vím, že někdy knižní grafik nemá volbu, tak se mělo dojít k nějakému kompromisu, který by alespoň trochu zmírnil degradaci podoby takového důležitého literárního díla. Co se týče rozmístění, původní odvážná kompozice pracující s volným prostorem byla jistě zavrhnuta jako příliš matoucí a vše tak máme nasekané a rozprostřené po celé titulce. Nehrozí tedy, že by byl moderní člověk zmaten nejasným přechodem mezi jménem autora a názvem knihy. Poslední vydání Hovorů naštěstí tak moc nechytlo odpudivost jiných knih z edice.

2022

Pevná vazba s přebalem. Tady se nic nezměnilo. Bohužel desky pod obalem už nejsou v plátně s vyraženým titulem, ale to asi nikdo nečekal. Náklady jsou náklady. Přece jenom musí nakladatelství i něco vydělat. Nebo alespoň neprodělat. Ale co mohlo stát navíc potisknout ten bílý papír? Však nemohl být problém tam ten titul hodit. Nějakou dobu jsem měl Hovory v původním vydání (1969) právě bez přebalu a plátno s ražbou mi stačily. Toto je opravdu škoda, byť se to může zdát jako přehnaná výtka. 

Zbytek knihy je upraven v duchu obalu, ale to už bych jen remcal, jak je dneska všechno špatné a ošizené a dříve to bylo lepší. A lidi k sobě měli blíž a všechno stálo korunu, maximálně korunu pade. Opravdu bych byl nerad, aby to vyznělo jako kritika těch, kteří za vydáváním těchto děl stojí. To naopak, těm děkuji. Jen mne mrzí, že něco, co nebylo potřeba měnit, bylo změněno (z nějakého praktického důvodu jistě), a to dle mého k horšímu. Dívám se na to jen z pohledu grafického. Mnoho autorů těch knih by se chechtalo, že se nechám znechutit něčím tak povrchním, jako je povrch knih. Vždyť ta pravá krása vzniká až po přečtení. A možná by mi někteří starověcí experti knihu vytrhli z ruky a vyrvali z desek a nechali mi jenom paperback. Klidně by to tak mohlo být, ale můj názor je ten, že obálka by měla být skvělá a přitažlivá. A pokud už něco objektivně kvalitního existuje, není důvod kvalitu dgradovat způsobem, jako to udělali s edicí Antická knihovna. 

A ještě taková poznámečka mimo obal. Pokud mají dvě vydání takto zásadní knihy v rozmezí 74 let stejný překlad, je něco špatně. Samozřejmě aktualizování překladu ze staré řečtiny nebude jednoduchá a levná záležitost, ale s hromadou respektu k jedinému dostupnému překladu se to už místy nedá číst. Jistě, ke starému dílu je starý překlad vhodný. Bohužel široká veřejnost nebude mít trpělivost prokousávat se všemi těmi prapodivnými výrazy a tak se z toho stává čtení pro opravdové nadšence, kterým v lovu perel nestojí v cestě náročný jazyk a hnusné provedení.

Papír je papír bez ohledu na pokrok. Je mi jedno, jaké možnosti nabízí dnešní doba. Pokud to jde, držím je klasiky. A to není jen mým velmi pozitivním vztahem k papírenským výrobkům obecně, kterým jednoduše řečeno nadržuji. Žádný z technologických zázraků jako je počítač, telefon, či jakákoliv aplikace, mi nebyl schopen nahradit papír a tužku. Samozřejmě služeb těchto novinek hojně využívám, ale drobné zápisky všeho druhu provádím postaru. Z toho důvodu si vedu sešity, které mám vždy po ruce.

První takový sešit jsem si založil ve druhé třídě. Vlastně ten úplně první jsem měl ve školce, kdy jsme dostali nelinkovaný sešit na kreslení, což nevím, jestli se dá počítat. Ve druhé třídě to však byl první mnou založený na mé vlastní účely. Mám pocit, že byl čtverečkovaný a jestli bych ze své minulosti chtěl něco zpět, pak by to byl právě tento legendární kousek, který se mi jednoho dne záhadně vypařil ze života. Z obsahu si pamatuji je to, že na vnitřní straně obalu byl nakreslený technodrom (pojízdná pevnost ze seriálu Ninja želvy) a u něj dvě komiksové bubliny, kde jedna říkala “Saki, ty metalisto” a druhá “Krangu, ty depešáku”, což bylo parafrázování hlášky “Saki, ty imbecile”. To přesně vystihovalo, co jsem tenkrát řešil.

V následujících letech jsem měl hromady sešitů všeho druhu na kreslení (ve své době kultovní komiks Jizva nebo časopis Kanáll), na drobné poznámky, na psaní písňových textů, jako deník pro Dračí doupě a tak podobně. Později se k tomu přidaly deníkové zápisky, které už měly svůj vlastní zápisník. V současné době, kdy mám u sebe stále telefon s několika textovými aplikacemi, nosím s sebou

kapesník
Většinu roku jsem nosíval takový miniaturní černý čtverčkovaný sešitek, kterých mám plnou krabici a nikdy jsem pro ně nenašel dobré využití. Vizuálně se mi nelíbily a nepřišlo mi praktické do nich něco psát. Vždycky jsem měl nějaký v brašně u kola a v brašně na foťák, ale málokdy jsem službu těchto miniatur využil. Až zhruba poslední rok, co jsem změnil typ činnosti, jsem si zvykl mít jeden u sebe. Nejčastěji jsem si do něj zapisoval rychlé poznámky a různé verše, zejména haiku, které jsou pro takový formát ideální. Nicméně ve druhé půlce roku jsem definitivně přesedlal na tento větší formát, který jsem si koupil v sadě tří (ve Flying Tiger Copenhagen) na zapisování hesel. Ten s hesly (zašifrovanými) mám doma v šuplíku a ten na poznámky v zadní kapse.
Vyhovuje mi, že je nelinkovaný, takže mohu nerušeně čmárat a retro design se zaoblenými rohy mi sedí do oka. Papír není vykřičená bílá, takže i to je plus. Bohužel vazby není zrovna kvalitní, takže i z toho kousku na hesla mi při minimálním používání vypadávají listy. Ten z kapsy už musím slepovat. Taková je daň za nízkou cenu.   

deník
O psaní deníku jsem se tu už zmiňoval. Tento rok používám Nekonečný kalendář, což je vlastně denní záznamník v luxusním provedení (každý měsíc básnička od Krchovského a grafika od Štorma). Dostal jsem jej darem a je to v tuto chvíli to nejlepší pro mé psaní. Každá stránka obsahuje tři dny, což mi dost stačí, protože má schopnost popsat každý den celou stránku je pohřbena hluboko v minulosti. Jsem opravdu rád, že si zvládnu zaznamenat to nejdůležitější a nepotřebuji se vypisovat jako filosof. Také jsem rád, že mám po letech konečně něco luxusnějšího. Hodně jsem požíval staré socialistické deníky a když mi došly, tak normální tlusté sešity s ručně nadepsaným datem (to mi moc nefungovalo). Tento rok jsem maximálně spokojen a už mám objednaný nový (Edit: Objednávku jsem zrušil, protože naskladnění plánují až na konci ledna, takže jsem zvolil jinou variantu). Stojí jen tři stovky (plus mínus), což je vzhledem k provedení a ke konkurenci (čínský odpad Moleskine) za hubičku.

sešit pro všechno
A teď můj hlavní sešit, který mne v různých inkarnacích provází celý život. Dlouho jsem používal tlustější zápisníky s pevnou vazbou, ale od té doby, co jsem se přestěhoval z většího do menšího města a musím hodně cestovat, přešel jsem na klasické školní s véčkovou vazbou. Pro tento a částečně i minulý rok jsem si takový zakoupil ve opět Flying Tiger. V tomto všehochuťovém krámku se mi papírenské zboží poměrně zamlouvá a stejně tak jeho cena. Mám rád retro design a tady vědí, jak člověka s tímto zlíbením potěšit. Bohužel je to jedna z těch firem, co agresivně rádoby-bojují za lidská práva a zároveň vyrábí v Číně, takže ještě dojedu stejný typ, který už mám zakoupený a příští rok se pokusím najít českou alternativu, což jsem už měl udělat dávno.
V takovémto sešitu bývá úplně všechno. Jsou tu záznamy ohledně práce, seznamy úkolů a nákupů, skici, volné kreativní psaní (fragmenty básniček), nápady do blogu, lepené koláže,... Je tu vlastně většina toho, co někam napíšu. Hromady nesmyslů na sobě. Kreativní chaos.
Tento starý je hodně divoký. V novém bych chtěl mít trochu více systému. Obecně má rád pořádek, tak se snažím vykoumat, jak mít několik typů zápisníků v jednom, abych se v tom mohl orientovat. Záložky? Možná. Rád bych taky přidal to, čemu se v angličtině říká commonplace book. V mém případě by se jednalo o zapisování důležitých citátů z knih.   

Ve své práci často využívám textury papíru. Důvodem není potřeba si hrát na staré tisky vytažené odněkud ze šuplíku, ale spíše vnést trochu materiálna do sterilního prostředí internetu, kde se také grafika šíří.
Zde nabízím volně  ke stažení 98 textur papíru ve vysokém rozlišení (až 600 dpi). Drtivou většinu jsem naskenoval sám, několik kusů jsem si přivlastnil a už je nedovedu identifikovat, takže se omlouvám a děkuji původnímu skenovači.

rar, 98 jpg souborů, 1,22 GB
https://ulozto.cz/tamhle/YQfbSOq3gGgW
(časem přidám vhodnější uložiště)

Vím, že nejsou peníze. Pokud chcete vydávat knihy, pak je malá šance, že nebudou chybět. Proto je třeba snižovat náklady kde se dá. Třeba na grafice. Vzhledem k tomu, že jsem teď tak trochu začal dělat knižní obálky, vím, že rozpočet bývá minimální. Většinou to střílí nějaký grafik – rutinér. Bez vkusu, bez výtvarného nadání. Není čas se s tím drbat. A proto existují fotobanky, aby se tvůrcům ulehčila práce. Místo vlastního focení můžete vybírat z hotových profesionálních fotek. Ušetří se čas a peníze. Je to fajn. Funguje to... A pak přijde úlet, kdy během jednoho roku vyjdou tři různé knihy se stejnou titulní fotografií. Ne celosvětově nebo celoevropsky. U nás v ČR. Je mi jasné, že u povrchní spotřební literatury se na originalitu nehledí, ale zároveň je tento konkrétní případ dokladem toho, jak moc se na to kašle. Musím kolegům nechat snahy o stylové úpravy. Například použití této konkrétní fotky je v případě knihy V náruči kanibala opravdu odvážné (předpokládám, že jde o chlapskou ruku). Je to smutné a vtipné zároveň. Cílová skupina nejspíš potřebuje obal tohoto typu, aby ji kniha zaujala. Na výtvarné kvality se nehledí. Snaha o originalitu je někdy zbytečná. O tom už něco vím. Trojnásobné použití stejné fotky je jen náhoda, kuriozita, která se občas přihodí. Je to však případ, který ilustruje současnou situaci. Místo originální autorské grafiky, na kterou je radost pohledět, se produkují laciné montáže obrázků z internetu.
(Na tento případ přišel kdosi z jedné grafické skupiny. Jméno snad doplním později, abych se nechlubil cizí detektivní prací.)

Marhoul je dobrý. Marhoula mám rád. Vlastně mám rád především jeho světově vypadající a skvěle znějící Tobruk, který jsem kdysi viděl v dnes již neexistujícím kině. Za to si plně zasloužil můj roky trvající respekt. V české nekoukatelné a neposlouchatelné tvorbě je tento biják jako květina na hnoji. Můj respekt jako tvůrce stále má, jen aktuálně lehce povadlý...
Na Nabarvené ptáče jsem byl poměrně zvědav. Ne tolik na téma a příběh, ale na vizuální stránku a snad i inspirativní momenty. Bohužel jsem trochu deformován a pozitivní přijetí díla mi často kazí drobné věci, kterých si většina lidí nevšimne. V tomto případě přišlo varování už v traileru, kde byla použita velmi špatná typografie. Jakoby příprava na něco hrůzného, co přišlo v zápětí v podobě plakátu. Vím, že bych neměl kritizovat grafické kolegy, ale tento plakát je čistý zločin. Pokud by se jednalo o obal DVD z Levných knih, tak nad tím mávnu rukou, ale jde o plakát na drahý film, který se točil na 35 mm. Na dnešní dobu unikátní filmové dílo s oskarovými ambicemi. Rozhodně v naší kotlině filmová událost roku. 

Nikdy nepochopím, proč byl v té záplavě talentů použit návrh od někoho evidentně nezkušeného. Vím, že tam byly nějaké problémy (zadalo se to studentům) a toto je zřejmě narychlo udělaná náhrada za hotový plakát. Přesto si myslím, že i kdyby na to bylo jen pár hodin, dalo se vymyslet něco kvalitního. Fotka nevypadá přirozeně, ale je použitelná. Ty siluety ptáků na nebi jsou sice nesmyslné a zdá se, že se některé kusy opakují, ale dá se to taktéž skousnout. Vše bohužel brutálně zabíjí laciná typografie. Ta je hlavním důvodem, proč se to nelíbí prakticky nikomu z oboru. Jestli se dobře dívám, tak jde o nadužívaný font Impact, který tu má navíc zbytečně mnoho úprav. Fórek se spojením “r” a “v” by bohatě stačil. Bílé “N” a transparentnost to celé srážejí ještě hlouběji do grafického pekla. Z mého pohledu je to odpad. Osobně nemám rád české filmové plakáty. Včetně těch starých. Sem tam dobrý kousek, ale oproti zahraničí úplná slabota. Tím pádem nemám ani velká očekávání. Jenže tady je vzhledem k povaze oplakátovaného projektu výsledek katastrofický. A Marhoul se ještě vyjádřil, že je správné, když tento hnus podněcuje emotivní diskuze. Špatně! Diskuze by mělo podněcovat samotné dílo a v případě plakátu umělecký záměr. V žádném případě by nemělo být předmětem diskuze diletantství.
Fuj!

Příspěvek Pavla Beneše pod článkem v časopisu Font: Ten plakát nedělal student. Naopak jsem vedoucím ateliéru Vizuální Design FUD UJEPv Ústí nad Labem, jehož studenti pod mým vedením v roce 2014 dělali zde uvedenou sérii plakátů. Václav Marhoul si jeden z nich vybral, krátce před dokončením filmu jej jejich grafik bez vědomí autorky dost zásadně předělal, a když se autorka ozvala, vznikl plakát nový, který se stal pak oficiálním vizuálem.