Nechci tu psát svůj názor na každý krám, který mám doma, ale v tomto případě je dobrá příležitost ilustrovat na příkladu, jak si zbytečně pokazit poměrně slušný produkt svojí leností. Atari Flashback je herní konzole, která má vzdáleně připomínat legendární Atari 2600.
Obsahuje přes stovku různých her ze sedmdesátých a osmdesátých let a nějaké novější kousky retro stylu. Provedení hardwaru není žádná sláva. Lehká plastová krabička a dva použitelné joysticky. Menu, ve kterém si na TV obrazovce vybíráte hry, je děsně provedené. Jde ale o hry samotné. Ty nejsou, pokud jste retro nadšenec, vůbec špatné. Sice je tam hromada již zastaralého balastu, dá se ale vybrat pár dobrých kousků. Mezi mé oblíbené patří třeba Surround, Yars' Revenge nebo nové retro hry  Miss It a Chase It. Jsou tam i skvělé hry jako Pong a Breakout, ale k těm je potřeba jiný ovladač, aby se daly uspokojivě hrát. A tady je problém.
Her je sice kolem stovky, ale některé jsou reálně nehratelné. Ne proto, že chybí vhodnější ovladač, či jsou jen staré, aby dnešního zmlsaného hráče zaujaly, ale proto, že vyžadují manuál. Balení obsahuje jen velmi stručnou příručku, která je k pochopení spousty her úplně k ničemu. Ani základní spouštění různých módů jednotlivých her tam není k nalezení, takže si to musí hráč dohledat sám na internetu. Já jsem retro fanatik a nemám problém si každou hru vyhledat, přečíst si originální manuál, přečíst si něco o historii, podívat se na dokument. Ale kolik takových lidí, jako já, existuje? Pro koho ta konzole vlastně je, když si k tomu natěšeně sednete a je absolutně frustrující, když místo okamžité zábavy zkoušíte jednu hru za druhou, a nic se nedá pořádně zahrát. Je to retro záležitost a tak by se k tomu mělo taky přistupovat. Jednoduchá knížečka by stačila. Nějaké povídání o historii Atari a potom informace o jednotlivých konzolích a hrách. Vše zasadit do kontextu doby, poučit hráče, nadchnout jej pro historický zážitek. Reálně si umím představit naprosto skvělý produkt, který by přesahoval zábavu při samotném hraní. Náklady na jednoduchou knihu by se ztratily a mohla by z toho být skvělá záležitost.

Lego je bez diskuze fenomenální stavebnice, po které touží několik posledních generací dětí a podivínských dospělých. Já jsem kdysi dávno nebyl výjimkou. Matně se mi teď vynořuje z podvědomí, že jsem snad měl pár kostek z nějaké napodobeniny, ale originální LEGO bylo pro mne nedostupné. Jednou to ale muselo přijít a teď, jako starý chlap, jsem obdržel narozeninový dar v podobě bondovského auta Aston Martin DB5. Je to slavný model z roku 1963, který si o rok později zahrál v Goldfingerovi (poté v několika dalších filmech s 007), kde měl samozřejmě nadstandardní vybavení, kterému vévodí katapultovací křeslo spolujezdce, což je zřejmě nejkrutější vychytávka, která hraničí až se zvrhlým humorem. Vezete se v luxusním autě a najednou se nad vámi otevře střecha, kterou vzápětí proletíte ven.  
Lego verze je samozřejmě extrémně vzdálená elegantnímu designu DB5. Výsledek však, až na detaily, nevypadá úplně špatně. Základní tvar to plus mínus má a co je důležité, i nějaké funkce. Krom otevírání dveří, motoru a kufru, si můžete změnit poznávací značku, světla proměnit v kulomety, vysunout štít proti prostřelení zadního okénka a hlavně… hlavně můžete vystřelit sedadlo spolujezdce, což je prostě sranda. Velká sranda. Můj obdiv mají konstruktéři, kteří celý model navrhli, protože ta mechanika, kdy se zatáhnutím za část zadního nárazníku nejdříve odsune střecha a potom vystřelí sedadlo, je neuvěřitelná.

Samotné skládání je trochu opruz. Není to tak jednoduché, jak jsem si myslel, protože těch kostiček je opravdu hodně a člověk musí dávat pozor. Zároveň je to pořád hračka, takže to není až tak velká výzva vyžadující plné zapojení mozku. Je potřeba si to trpělivě odsedět a brát to relaxačně. Já si k tomu pouštěl vzdělávací pořady o hlavonožcích.
Kreativita, se kterou je LEGO spojováno, je v případě takového konkrétního modelu nulová. To mi trochu vadilo a na začátku jsem nevěřil, že se mi bude chtít to dát celé dohromady. Nebyla tam motivace, protože ve finále ne mne nečekal krásný výstavní model do sbírky. Některé hračky mám rád jako designové objekty a zejména autíčka tak trochu řadím mezi své koníčky, ale při vší své hravosti jsem na Lego evidentně přestárlý. Mám však radost, že jsem si mohl odškrtnout další rest z dětství.

Marhoul je dobrý. Marhoula mám rád. Vlastně mám rád především jeho světově vypadající a skvěle znějící Tobruk, který jsem kdysi viděl v dnes již neexistujícím kině. Za to si plně zasloužil můj roky trvající respekt. V české nekoukatelné a neposlouchatelné tvorbě je tento biják jako květina na hnoji. Můj respekt jako tvůrce stále má, jen aktuálně lehce povadlý...
Na Nabarvené ptáče jsem byl poměrně zvědav. Ne tolik na téma a příběh, ale na vizuální stránku a snad i inspirativní momenty. Bohužel jsem trochu deformován a pozitivní přijetí díla mi často kazí drobné věci, kterých si většina lidí nevšimne. V tomto případě přišlo varování už v traileru, kde byla použita velmi špatná typografie. Jakoby příprava na něco hrůzného, co přišlo v zápětí v podobě plakátu. Vím, že bych neměl kritizovat grafické kolegy, ale tento plakát je čistý zločin. Pokud by se jednalo o obal DVD z Levných knih, tak nad tím mávnu rukou, ale jde o plakát na drahý film, který se točil na 35 mm. Na dnešní dobu unikátní filmové dílo s oskarovými ambicemi. Rozhodně v naší kotlině filmová událost roku. 

Nikdy nepochopím, proč byl v té záplavě talentů použit návrh od někoho evidentně nezkušeného. Vím, že tam byly nějaké problémy (zadalo se to studentům) a toto je zřejmě narychlo udělaná náhrada za hotový plakát. Přesto si myslím, že i kdyby na to bylo jen pár hodin, dalo se vymyslet něco kvalitního. Fotka nevypadá přirozeně, ale je použitelná. Ty siluety ptáků na nebi jsou sice nesmyslné a zdá se, že se některé kusy opakují, ale dá se to taktéž skousnout. Vše bohužel brutálně zabíjí laciná typografie. Ta je hlavním důvodem, proč se to nelíbí prakticky nikomu z oboru. Jestli se dobře dívám, tak jde o nadužívaný font Impact, který tu má navíc zbytečně mnoho úprav. Fórek se spojením “r” a “v” by bohatě stačil. Bílé “N” a transparentnost to celé srážejí ještě hlouběji do grafického pekla. Z mého pohledu je to odpad. Osobně nemám rád české filmové plakáty. Včetně těch starých. Sem tam dobrý kousek, ale oproti zahraničí úplná slabota. Tím pádem nemám ani velká očekávání. Jenže tady je vzhledem k povaze oplakátovaného projektu výsledek katastrofický. A Marhoul se ještě vyjádřil, že je správné, když tento hnus podněcuje emotivní diskuze. Špatně! Diskuze by mělo podněcovat samotné dílo a v případě plakátu umělecký záměr. V žádném případě by nemělo být předmětem diskuze diletantství.
Fuj!

Příspěvek Pavla Beneše pod článkem v časopisu Font: Ten plakát nedělal student. Naopak jsem vedoucím ateliéru Vizuální Design FUD UJEPv Ústí nad Labem, jehož studenti pod mým vedením v roce 2014 dělali zde uvedenou sérii plakátů. Václav Marhoul si jeden z nich vybral, krátce před dokončením filmu jej jejich grafik bez vědomí autorky dost zásadně předělal, a když se autorka ozvala, vznikl plakát nový, který se stal pak oficiálním vizuálem.

S hrůzou jsem si před několika lety uvědomil, že si vlastně nepamatuji svůj život. Tak nějak automaticky jsem bral, že mám sice různé vzpomínky, ale na to, že se můj život počítá na desetiletí, je jich na můj vkus málo. Proto jsem se rozhodl dělat si zápisky. Už jsem byl zvyklý zapisovat si práci a pokroky ve cvičení do diáře. Stejně tak jsem si zaznamenával viděné filmy a navštívené kulturní akce. Každý den jsem k tomu tedy přidal ještě pár bodů z prožitých událostí. Z bodů se staly věty a pak jsem začal disciplinovaně každý den plnit celou stránku. Popisoval jsem celý den od rána, kdy jsem řešil dobu vstávání i sny a pokračoval přes všechno prožité až ke spánku. Když disciplína povolila a já si jeden den nic nezaznamenal, doplnil jsem to později.
Důvod, proč jsem se začal tak rozepisovat, byl čistě na zachování vzpomínek. Nicméně už samotné psaní a s ním související procházení si prožitého dne mi přinášelo jisté terapeutické obohacení. Na všechno si vzpomenout a potom to zhodnotit. Chvíli se zastavit a reálně přemýšlet životě. Nejen o jedné výrazné věci, která člověku po celém dni zůstane.
Samozřejmě počítám s tím, že by se tyhle zápisky mohly dostat do nepovolaných rukou, takže vše píši tak, abych druhým neudělal třeba ostudu. Nezapisuji nic intimního, ale zato věci ohledně byznysu si značím velmi pečlivě. Všechny dohody, závazky a tak podobně. Opět žádné osobní detaily, jen mi přijde praktické mít začerstva poznačené důležité body pro případné budoucí potřeby. Však deník může posloužit i jako důkaz, když na to přijde.  
Minulý rok jsem psaní začal zanedbávat. Disciplína se vytratila a já už si dělal jen poznámky na pár řádků. Někdy ani to ne. Nicméně cítím potřebu se zase rozepsat. Život utíká, paměť slábne. Deník má sice pověst dívčí záležitosti, ale i pokud jste pořádný chlapák, může být vyplněný zápisník užitečný jak terapeuticky, tak jako dokument pro pozdější vzpomínání. Začít stačí s kapesním diářem nebo stolním kalendářem. Psát si v největší stručnosti jen základ. Nic si nekomplikovat, do ničeho se nenutit. Potom se ukáže, jaký přínos to bude mít. Pokud nepatříte mezi ty šťastlivce, kteří si pamatují celý život, pak mi můžete věřit, že zpětné pročítání starých zápisků je jako znovu si vše prožívat. To dobré potěší a to špatné možná donutí ocenit váš životní posun. Doporučuji.

O tomto problému popsaly zástupy velmi chytrých lidí velmi mnoho papíru, ale sakra...
Z pohledu původního autora není velkého rozdílu mezi překladem poezie a dílem, které vytvoří kočka, když se projde po klávesnici. Poezii, kde bylo pečlivě zvoleno každé slovo, každý obrat, není možno přeložit do jiného jazyka tak, abychom mohli podle výsledku plně posuzovat poetovy kvality. Rozdíl mezi originálem a překladem bývá mnohdy tak velký, že nepoznáte jejich spřízněnost, ani když je položíte vedle sebe. Má-li někdo rád toho kterého autora, velkého básníka, veršotepce, tak má ve skutečnosti v oblibě překladatele, který musel celou věc přebásnit téměř k nepoznání, aby tam byl nedejbože i ten rým. Všichni ti světoví velikáni, které tady my, Čechoslováci, čteme, jsou vlastně naši básníci - překladatelé. 

Někdy se jedná o překladatelský majstrštyk a přebásněný výsledek docela sedí, ale zrovna teď jsem s velkou dávkou sebezapření přelouskal český překlad sbírky Mléko a med (Milk and honey: Rupi Kaur) a nejen že by i kočka zvládla poskákat klávesnici do umělecky kvalitnějšího výsledku, ale hlavně to nemělo nic společného s taktéž debilně plytkým originálem . V podobných případech je absurdní, aby byl jako autor uváděn autor původní. A to i v tehdy, kdy má báseň i přes odlišnost podobný účinek. Tam už jde možná tak o spoluautorství, případně jen o inspiraci. Vím, že překládání poezie je zvláštní disciplína, vím, že je vše nutné posuzovat jinak, ale čím více si toho přečtu a porovnám s originálem, či jiným přebásněním, tím pro mne čtení dalších překladů ztrácí tak trochu smysl.

V naprasklé VHS kazetě s filmem Ježíš se mi zabydlela kutilka asijská (taková vosička). Postavila si tam z hlíny hnízda pro své potomky. Jak ji tu vidím přilétat a odlétat, napadlo mne se na blogu zmínit o digitalizaci všeho možného, kterou se teď zabývám. S největším machrem přes převody z analogu na digitál (a zpět), Hrošíkem, jsem teď řešil digitalizaci slušného množství VHS kazet s unikátním archivním materiálem. Stejně tak jsme digitalizovali i nějaké mé raritní singly na vinylu (například kultovní Bossanovu) a pár audio kazet.
Občas se mi stává, že když se někde zmíním o své zálibě ve videokazetách a podobných prastarých nosičích, lidé si začínají vzpomínat na dávno zapomenuté kazety se svatbami, narozeninami a podobnými událostmi, které si už třeba dvacet let nepřipomněli a dostali chuť se na ně znovu podívat. Jen už nemají třeba na čem si to pustit. Sem s tím, říkám.
Za bezkonkurenční ceny digitalizujeme VHS, Betamax, Hi-8, VHS-C a DV. Ze zvuku pak CD, audiokazety, kotouče a gramodesky. Další úpravy materiálu možné. 

Prosím všechny vážené návštěvníky mého portfolia, aby omluvili skutečnost, že je stále v procesu vzniku. Zatím je tu naházený nějaký základ (mnohdy v bídné kvalitě), který, jak jsem si jist, plně postačí coby ukázka mého stylu. Vše se bude průběžně doplňovat, vše se bude aktualizovat. Mám hromady grafiky a fotek, kterými se musím prohrabat. 
Budu se snažit i o nějaké to blogování, ať se také podělím o pár mouder.